Děda Mráz ve Stalinově Rusku i stromeček v Terezíně: jak se slavily Vánoce v totalitách?

Všechny totalitní režimy mají jedno společné: snaží se kontrolovat život svých obyvatel. A i když nedosáhnou za zavřené dveře domovů, k rodinám sedícím společně u stolu, stále se o to pokoušejí. To se týká i oslav vánočních svátků. 

Odvaha se nerodí z velkých gest, ale z malých rozhodnutí.

Paměť národa spustila vánoční sbírku. Můžete-li, podpořte ji zde. 

Zveme vás také do Klubu přátel Paměti národa.
Členství můžete koupit i jako vánoční dárek zde.

Pětiletá Galina žila se svými rodiči v Zilově, malém ruském městečku na Urale. Její rodiče sem byli posláni za prací, tatínek jako stavební inženýr a maminka jako lékařka. Při hrách v lese Galina někdy vídala vězně z nedalekého lágru, které tam vodili na práci. 

Ozdobený vánoční stromeček viděla poprvé až ve svých pěti letech:

Oslavy Vánoc jakožto náboženského svátku režim zakázal roku 1929, rok před jejím narozením. Roku 1935 se vánoční „jolky“ směly do sovětských domácností vrátit, ovšem jen jako součást světské oslavy Nového roku. 

„Maminka tehdy sehnala člověka, který nám měl dělat dědu Mráze, a poprvé jsme ozdobili stromeček,“ vzpomíná Galina Vaněčková. „Když jsme všichni byli u stromečku, najednou se otevřely dveře, dovnitř vběhl nějaký strašný pán, křičel a skákal a všechny děti se rozplakaly. Jenom já jsem neplakala, protože jsem věděla, že je to ten pán, který byl včera u nás doma.“ 

Temperamentní děda Mráz potom vystupoval podobně jako český Mikuláš: „Vzal každé dítě a vyptával se: ,Máš čisté uši? Myl sis dneska ruce?’ A pak každé dítě dostalo nějaký dárek.“ 

Tajnými chodbami pro stromeček

Úlně jiný je příběh Hanuše Hrona, který před válkou vyrůstal v židovské rodině v severočeském Mostě. Jeho otci se ještě na začátku druhé světové války podařilo emigrovat do Šanghaje, ale rodina ho už nestihla následovat: v prosinci 1941 byl Hanuš s maminkou a se sestrou deportován do Terezína. Vytoužený dopis od otce obsahující všechny potřebné dokumenty k vystěhování obdrželi až ve chvíli, kdy čekali na seřadišti u Veletržního paláce. 

Roku 1943 tak Hanuš v Terezíně trávil už třetí Vánoce. Byl ubytován v Jugendheimu, domově mládeže, kde se přátelil s budoucím entomologem Erichem Mautnerem. Toho roku se spolu tajně v noci vypravili pro vánoční stromek, pod kterým chtěli s ostatními oslavit Štědrý večer. Většina dětí v domově mládeže pocházela z asimilovaných židovských rodin, takže oslava Vánoc včetně stromečku pro ně byla něčím zcela přirozeným. 

Hanuš Hron pokračuje ve vánoční vzpomínce: „Žebřík, který jsme nesli, jsme v jednu chvíli museli rozříznout, abychom prošli zatáčkou chodby. Došli jsme k zamřížované střílně z doby Marie Terezie uzamčené řetězem. Ten jsme přeřízli a okénkem jsme spustili žebřík. Sešplhali jsme dolů do příkopu a potom přeběhli silnici do lesa, kde jsme uřízli stromek. Pak jsme se stejnou cestou vrátili zpátky.“

 

Tajná výprava pro vánoční stromek pro terezínské děti

 

 

00:00:00

00:00:00

 

„„A ten Erich Mautner mě jednou na Vánoce 1943 oslovil, jestli bych nechtěl mít vánoční stromek na ubikaci. Řekl jsem, že jo, a jelikož jsem byl ve vodárně a měl jsem přístup k nářadí, k lanům, ke svíčkám, k žebříkům... řekl, co mám připravit. Vše jsem připravil a jednoho dne, asi tři dny před Štědrým večerem 1943, řekl: ,Dneska v noci jdeme.‘ Vyrazili jsme nějakou tajnou chodbou, kterých bylo v Terezíně mnoho. Šli jsme tak, že on šel vpředu, nesl žebřík a já nesl zadní konec toho žebříku. Každý z nás měl svou svíčku a svoje lano a postupovali jsme tou chodbou někam, nevěděl jsem kam. Až v určitém momentu ta chodba uhýbala tak, že s žebříkem nebylo možné projít. Povídá: ,Rozřízni ten žebřík.‘ Tak jsem ho rozřízl. Potom jsme pokračovali odděleně, každý se svou půlkou žebříku. Až jsme došli k nějaké zamřížované střílně z doby Marie Terezie, která byla obtočená řetězem a uzamčená visacím zámkem. Jeho příkaz zněl: přeříznout ten řetěz. Tak jsem ten řetěz přeřízl, okno jsme otevřeli, podíval jsem se dolů – nevím, kolik to bylo metrů, asi šest. Ten žebřík jsme svázali, spustili jsme ho z toho okna a lezli jsme po něm dolů, i když jsme nevěděli, zda sahá až na zem, či nikoliv. Ale byli jsme v šancích a teď jsme jen čekali, až patrolující četník přejde hlavní silnici Terezín–Lovosice. On [Erich Mautner] už to měl všechno zjištěné. V ten okamžik jsme přeběhli tu silnici a objevili jsme se v nějakém lesíčku, tam mi určil nějaký stromek, ten jsem uřízl a zase zpátky jako dva bumerangy jsme letěli, vylezli po tom žebříku, vytáhli jsme ho a na Štědrý večer jsme slavnostně na stůl v našem domě mládeže postavili takový nepatrný smrček, samozřejmě neozdobený. Museli jsme překonat odpor sionistických vychovatelů, ale oni měli rozum, tak to pochopili a po třech dnech, co tam ten stromek stál, jsme ho zrušili.”

Hanuš se roku 1944 přihlásil do zvláštního transportu řemeslníků na práci do Německa a v únoru následujícího roku se v Terezíně opět shledal s matkou i sestrou. Všichni tři se zde dožili osvobození. 

Opožděné Vánoce v rodině politického vězně

David Piálek pochází z rodiny, jejíž kořeny sahají k samým počátkům první Československé republiky. Jeho pradědeček Emanuel Viktor Voska před rokem 1918 pomáhal Tomáši Garriguovi Masarykovi navazovat kontakty se zahraničními politiky. Jeho dcera Villa se provdala za Zdeňka Bechyněho, syna prvorepublikového ministra školství. 

Villa a Zdeněk, budoucí prarodiče Davida Piálka, byli po nástupu komunistického režimu uvězněni. Villa si odseděla „jen“ tři roky, ale Zdeněk Bechyně zůstal ve vězení čtrnáct a půl roku až do roku 1964, kdy bylo Davidovi dvanáct let. 

 

Škodolibost věznitelů se projevila i v den jeho propuštění. Mělo k němu dojít krátce po Vánocích, a tak se rodina rozhodla oslavu Štědrého večera posunout, aby se jí dědeček mohl zúčastnit. V dohodnutý den jej čekali na nádraží, ale Zdeněk Bechyně nedorazil. Přijel až druhý den, což David Piálek vysvětluje: 

 „Ve vězení mu řekli, že trest nastoupil v jednu hodinu po obědě, a tak ho propustí přesně ve stejný čas.“ 

Kvůli tomu mu ujel vlak a kvůli komplikovanému vlakovému spojení z Valdic do Mariánských Lázní dorazil teprve následující den. 

 

U vánoční večeře, které se David Piálek účastnil jako dvanáctiletý chlapec, dědeček upadl do rozpaků: „Uvědomili jsme si, že si neví rady s příborem... Celých čtrnáct let totiž jedl lžící. To byl takový silný moment.“ 

 

 

Po čtrnácti letech ve vězení dědeček poprvé jedl příborem (David Piálek *1952)

„Když ten děda přijel a udělali jsme si štědrovečerní večeři, tak jsme se v podstatě neznali. A teď tam byla slavnostní tabule, cibulový porcelán, ubrousky, stříbrné příbory… A teď ten děda vzal příbor a najednou zrudnul a začal se po nás, zejména děckách, výrostcích, významně koukat. A nám došlo, že on vlastně neumí s příborem. Protože on čtrnáct let jedl lžící. Potom to přepral, zvládl to, ale byl to takový silný moment.“

Posledních deset let svého života Zdeněk Bechyně strávil po boku své ženy v obci Velká Hleďsebe u Mariánských Lázní, kde manželé bydleli a pracovali ve státním statku. Neměl žádný starobní důchod, takže musel pracovat až do své smrti v roce 1974.