„Blížily se Vánoce a Němky s kbelíkem kráčely a nesly si kapra. Maminka byla smutná, že my asi kapra mít nebudeme. Pro Čechy byli těžko k sehnání,“ vzpomíná Božena Martiníková na Vánoce roku 1944, které zažila jako čtyřletá holčička. Její starší bratr však téže noci vzal situaci do vlastních rukou: „Někde si našel pytel a sekyrku, proběhl okolo tratě a vydal se na místo, kam dřív chodil bruslit. Kousek dál byl most, kde hlídali dva Němci. Kdyby ho zahlédli, mohli ho podle zákona hned zastřelit. On přesto riskoval, plazil se několik metrů až k místu, kde věděl, že jsou ryby. Prosekal led a tahal je ven.“ Poté se její bratr vydal k dědečkovi, který bydlel na opačné vesnice:
„Potom společně šli domů a ty ryby roznášeli do rodin našich přátel. To byly nejkrásnější válečné Vánoce.“
Kapři byli skutečně v době protektorátu nedostatkovým zbožím, na které se stály i šestihodinové fronty. Jak válka postupovala, nastávala nouze i o mnohé základní potraviny a hospodyňky experimentovaly s nejrůznějšími náhražkami. Vánoční atmosféru nemohlo dotvořit ani slavnostní osvětlení měst, které se vypínalo kvůli povinnému zatemňování, a tak se města navečer ponořovala do tmy.
Nacistické Vánoce bez Ježíška
Je pozoruhodné, že křesťanský rozměr vánoc nacistům vadil stejně jako později komunistům. Ani jeden z totalitních režimů si ale netroufl vánoční svátky zakázat, jen si je přizpůsoboval. Zatímco komunistická moc místo Ježíška podsouvala dětem sovětského Dědu Mráze, nacisté zase hovořili o údajně starogerrmánské „slavnosti slunovratu“, kterou propojovali s oslavou válečných hrdinů bojujících za velikost Německa na frontě.
S tím souvisel i zákaz nejrůznějších charitativních aktivit, jako byly například Vánoční stromy republiky spojené se sbírkou finančních prostředků pro chudé děti. V roce 1941 měla tradiční charitu nahradit sbírka zimních potřeb pro německé vojáky, takzvaná Winterhilfe. Údajná dobročinnost se ovšem velmi rychle zvrhla v plošné konfiskování všech lyží v protektorátu. Mnoho lidí na to reagovalo s typicky českou vynalézavostí, jak vzpomíná Ivan Kalina, který válku zažil jako malý chlapec v Plzni:
„Když tatínek odevzdával lyže, do vázání dával třikrát tak dlouhé šrouby, aby se zlomily.“
Mnozí jiní své lyže raději rovnou zničili nebo je ukryli ve sklepě pod uhlím.
Vyšli do první linie a zpívali koledy
Pro vojáky na frontách druhé světové války bylo samozřejmě tou nejkrásnější oslavou Štědrého večera alespoň chvilkové zastavení bojů. „Představte si, na Štědrý den nepadla ani jediná raketa, úplný klid, přestože Němci byli asi jen osm set metrů daleko,“ říká Ján Bačík, který na Vánoce 1944 bojoval při obléhání přístavu Dunkerque jako zástupce velitele tankové čety Československé samostatné obrněné brigády.
„Najednou o půlnoci vyšla skupina Němců a zpívali německé koledy. Naši kluci byli připravení na všechno, vyšli ven také do první linie a zpívali české koledy. Říkám vám, nepadl jediný výstřel.“
„Vypadalo to, že ani nejsme na frontě,“ pokračuje Ján Bačík a dodává, že následující den ale boje propukly s novou intenzitou.
Pro Vasila Kolbasňuka z Podkarpatské Rusi znamenal Štědrý den roku 1942 konec utrpení v gulagu a zároveň shledání s československou jednotkou v Buzuluku. V sovětském táboře si on i jeho bratr odpykávali pětiletý trest za ilegální překročení sovětských hranic. Když se naskytla příležitost vstoupit do československé armády, okamžitě se jí chopili a právě na Štědrý den 1942 se dostali do jejího ústředí v Buzuluku: „Hned nás poslali do sprchy, dostali jsme najíst. Byl tam stromeček, měli jsme krásnou večeři. Jedli jsme bramborový salát a takové řízky, že talíře ani nebyly vidět, v životě jsme s bráchou něco takového neviděli. Bylo tam i ovoce, které jsme si mohli vzít, ale lékař nás varoval, ať se nepřejídáme, že by nám bylo zle.“
Daleko skromnější štědrovečerní večeři zažil Josef Polívka, který bojoval v československé jednotce u Tobruku: „Náš kuchař byl vyučený stolař, žádný opravdový kuchař. K večeři udělal lodní suchary, které rozmočil v čaji a zamíchal do toho marmeládu. Nic jiného nebylo.“
Stesk a vyprávění o domově
Mladí lidé, kteří prožívali vánoce v totálním nasazením na práci za hranicemi, tíživě nesli především odloučení od svých blízkých. „Všechny jsme brečely na těch kavalcích,“ vzpomíná Věra Moníková, která byla nuceně nasazena ve slezském městě Neusalz v továrně na výrobu štětek z prasečích štětin. „Továrník mezi nás přišel a snažil se nás povzbudit, ale stejně mluvil podle svého, pro Německo.“
Daleko od domova si mladí lidé snažili aspoň výzdobou nebo zpěvem připomenout atmosféru českých vánoc, jak vzpomíná i Jan Šefl, který nuceně pracoval na německé ponorkové základně v norském Trondheimu: „Místnost jsme vyzdobili tím, co kdo z nás ve městě sehnal a co jsme si sami vyrobili – naší vlajkou s nápisem ‚Vlasti zdar!‘ Někteří naši chlapci dělali v truhlárně, a tak vyrobili i malý stůl, kam jsme si dali, pokud kdo měl, fotky svých nejmilejších. Zazpívali jsme si ‚Čechy krásné‘ a potom i československou hymnu. Zbytek večera jsme strávili vyprávěním o domově.“
Vězňové koncentračních táborů spojovali vánoce nanejvýš s nadějí na nepatrně lepší příděl jídla. Místo toho se však často dočkali speciálního přídělu nacistické krutosti, jak to zažil i Miloš Volf, který byl jako devatenáctiletý s celou rodinou zatčen a Vánoce 1944 prožil v koncentračním táboře Flossenbürg. Mezi vězni se šířily informace o blížící se porážce Německa a nálada v táboře se mírně zlepšila. Němci si toho ale všimli a rozhodli se zasáhnout:
„Na Štědrý večer už potmě zaveleli apel a oběsili tam šest Rusů. Údajně za pokus o útěk, ale ve skutečnosti nás chtěli zastrašit.“
Každý z popravených Rusů ještě předtím dostal padesát ran karabáčem: „A o každé ráně musel vědět, takže když omdlel, polili ho vodou a dostával další.“ V ubytovně dozorců mezitím hořely svíčky na rozsvíceném vánočním stromku.
Vánoční vlak na cestě do Československa
I když o Vánocích 1945 už většina válečných hrůz byla minulostí, mnohé příběhy, které uvedla do pohybu válka, ještě pokračovaly. Věrka Drozdová tak zažila oslavu Štědrého večera 1945 ve vlaku, v němž se s maminkou vracela z Íránu. Na začátku války tam celá rodina přesídlila kvůli otcově práci pro stavební firmu, otec i mladší bratr však během pobytu v Íránu zemřeli.
Věra a její matka nasedly do vlaku na začátku prosince a putovaly přes území Sovětského svazu. Cestu provázela nervozita, protože vlakem, který vezl několik desítek Čechoslováků, se šířila fáma, že pokud nepřekročí hranice SSSR do konce roku, budou muset v Sovětském svazu zůstat. Na trase je zastihl i Štědrý večer. „Chlapi z našeho vagónu někde ukradli velkou jehličnatou větev, ženské vytahovaly ze zavazadel různé barevné papírky, ze kterých se vystřihly hvězdy a další ozdoby na ,stromeček‘,“ vzpomíná. Ona a její sestra jako jediné dvě děti ve vagónu dostaly i dárky: papírové vystřihovací panenky se sadou oblečení. „A byla mimořádná štědrovečerní večeře, sovětská,“ pokračuje Věra Drozdová:
„Každý dostal slanečka, k tomu nějakou kaši, dospělí stakan vodky a samozřejmě čaj.“
Když vlak projížděl Karpatami, obávali se útoku banderovců, ale štastně dorazili až na hranice, kde je přivítali vojáci československé armády.
