Hlava státu zůstala i po vzniku Československa v roce 1918 pro mnohé jeho občany spojena spíše s představou dobrotivého monarchy, který bdí nad blahem veřejnosti a moudře a spravedlivě vede svůj lid. Proto i prezidentské volby byly vždy v centru pozornosti: velkému zájmu se prezidentova osoba těšila jak v demokratických podmínkách, tak i v době komunistického režimu.
Socialistické Československo zachovalo na rozdíl od mnohých jiných států východního bloku tradici prezidentského úřadu v nezměněné podobě. Nezavádělo tedy nějaký kolektivní orgán, jehož vzorem by se stal systém panující v Sovětském svazu. Nejdůležitějším mužem moci byl však v době vlády jedné strany samozřejmě šéf komunistické partaje. Ten funkci prvního muže republiky vykonával jen jako vedlejší činnost.
Všechny prezidentské volby před rokem 2013 probíhaly v nepřímém formátu, tedy v rámci volby parlamentem. V demokratických podmínkách tak ilustrovaly především rozložení politických sil a vzájemné přetahování se.
Loajálně za Masarykem
V meziválečné době byl významně dominující figurou ovlivňující veřejné dění prezident Masaryk. Všechny jeho volby – od roku 1918 přes roky 1920, 1927 a 1934 – dopadly vítězně, byť se do nich promítaly národnostní i sociální tenze nového státu, tedy zejména česko-německé napětí a také velký vliv komunistů v parlamentním uspořádání. Vládní koalice se však v zásadě vždy dohodla na jednotném hlasování, takže k žádným překvapením nedošlo.
Určitý výkyv z ustálených zvyklostí přinesla pouze volba v roce 1927. Tehdy vládla tzv. panská koalice, uskupení občanských stran bez státotvorné levice. A někteří pravicoví politici koketovali i s myšlenkou dostat do prezidentského úřadu další vlivnou postavu prvního desetiletí republiky, premiéra z agrární strany Antonína Švehlu. Ten však stál loajálně za Masarykem, a i z tohoto pokusu proto sešlo.
Agrárníci Beneše nechtěli
Skutečně dramatický průběh tak měla za první republiky jen jediná volba – ta, která po dlouhých letech zásadně měnila zažité mocenské schéma. Masaryk při své rezignaci v listopadu 1935 doporučil, aby se místo něho stal prezidentem jeho nejbližší spolupracovník a ministr zahraničí Edvard Beneš.
Beneš si od počátku mohl být jistý hlasy levice – kromě státotvorných socialistů mu svou podporu přislíbili i komunisté, kteří poprvé nestavěli vlastního kandidáta.
Gottwald byl tehdy v Moskvě, kam uprchl před trestním stíháním, a významné slovo ve stranické politice měl Jan Šverma. I ten se však řídil usneseními Kominterny, která přijala doktrínu tzv. lidové fronty, tedy dala do velké míry zelenou spolupráci komunistů s dalšími politickými stranami.
S Benešovou volbou však nesouhlasila část agrárníků, nejsilnější vládní strany, a pokusila se proti němu postavit vlastního kandidáta. Za tímto účelem se zformoval tzv. prosincový blok sdružující konzervativní politické síly. Jeho kandidát se však hledal narychlo a pod tlakem okolností. Několik vyhlédnutých osobností totiž hned v prvních sondážích možnost nominace odmítlo – např. historik Josef Pekař nebo ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss. Na nabídku začátkem prosince kývl až univerzitní profesor Bohumil Němec, který byl ve 20. letech poslancem a senátorem za národní demokraty a patřil k velkým českým „národovcům“. Agrárními představiteli byl prezentován jako člověk, jenž dokáže stmelovat politické síly. Jeho výběr ovšem proběhl poměrně chaoticky a bez konzultací s možnými spojenci, především z řad Sudetoněmecké strany.
V konečné fázi příprav na prezidentské volby sehrály významnou roli katolické strany, zejména českoslovenští lidovci, jejichž většina se od počátku stavěla jednoznačně za Beneše.
Podstatnou úlohu sehrál v událostech kolem prezidentské volby i Vatikán. Cílem papežské politiky bylo vytvořit blok středoevropských států s katolickou většinou jako protiváhu „novopohanskému“ německému nacismu.
Představa to byla značně iluzorní: tyto země měly poměrně rozdílnou politickou kulturu a těžko by hledaly základ pro užší spolupráci. Určitou kuriozitou byl z hlediska Vatikánu fakt, že oba potencionální kandidáti – Edvard Beneš i Bohumil Němec – patřili k členům zednářské lóže. Papežská kurie proti zednářům velmi tvrdě vystupovala, v tomto případě však pro členy kurie bylo evidentně prioritní, že Beneš vystupoval v církevních otázkách smířlivěji než Masaryk. Zapomenut nebyl ani jeho podíl na dojednání modu vivendi přinášející uklidnění do vzájemných diplomatických vztahů.
Skutečným jazýčkem na vahách se však stali slovenští ľudovci, o jejichž přízeň zápasily oba bloky. Katolický Benešův spojenec, lidovec Jan Jiří Rückl, nechtěl nechat nic náhodě a na Hlinku, který přijel do Prahy vlakem až v předvečer volby v úterý 17. prosince odpoledne, čekal s autem přímo na nástupišti. Odtud ho odvezl do Černínského paláce k Benešovi. A ten ho definitivně získal na svou stranu. Tím Rückl předešel možnosti, že by nerozhodnuté ľudovce ovlivnila konkurence. Jasně deklarovaná podpora ze strany Hlinky pak výrazně ovlivnila další rozhodování. Pozdě večer již agrární předáci deklarovali Benešovi loajalitu a dali najevo, že je třeba udělat pro blaho státu za všemi spory tečku.
Vlastní volba tak proběhla o den později již v relativním poklidu. Beneš v ní dostal 340 hlasů – což byl mimochodem výsledek, jakého Masaryk nikdy nedosáhl. Němec sice kandidaturu stáhl, přesto mu zachovali věrnost poslanci nacionalisticky orientovaného Národního sjednocení. Dostal od nich 24 hlasů, 76 prázdných lístků odevzdali poslanci Sudetoněmecké strany.
Zdání voleb přineslo už jen pražské jaro
Volba prezidenta Háchy v listopadu 1938, tedy v pomnichovském období, se již odehrála v naprosto jiné atmosféře, v jiné republice i politických podmínkách. Jiné byly i rituály, které ji doprovázely. Ve snaze dodat prezidentskému úřadu duchovnější aureolu se zbožný katolík Emil Hácha jako první prezident osobně účastnil bohoslužby Te Deum. Současně uctil památku zemského patrona sv. Václava, v čemž ho pak v novém tisíciletí následovali i Klaus se Zemanem.
Po roce 1945 pak prezidentské volby měly už spíše charakter veřejného projevu souhlasu, což se však týká již i opětovné poválečné volby Edvarda Beneše jako vůdčí osobnosti zahraničního odboje proti nacistům. Jakési zdání voleb přinesla v době komunistické éry pouze doba pražského jara, kdy se po odstoupení Novotného vynořovaly návrhy v rámci veřejných diskusí. Celý proces volby i hledání nové hlavy státu mělo ovšem v rukou předsednictvo ÚV KSČ a to nehodlalo připustit nějakou větší výměnu názorů. Prezidentem se tak stal Ludvík Svoboda, hrdina z východní fronty, který se mimo jiné i proto těšil poměrně velké oblibě obyvatelstva.
Prezidentská volba Václava Havla po listopadovém pádu hegemonistické komunistické vlády měla opět spíše charakter jednomyslného hlasování do velké míry stále ještě komunistického parlamentu, aby ten „už měl na Hradě svého oblíbeného disidenta“, abych parafrázoval Cimrmany a jejich hru Blaník. Samozřejmě to souviselo se zákulisními dohodami, kde velkou roli sehrál pozdější premiér Marián Čalfa, což mimo jiné vedlo k utlumení prezidentských ambicí Dubčeka a okruhu komunistických reformistů 60. let.
Autor působí v Historickém ústavu AV ČR.
