Místa a osobnosti v regionech

Mašín, Balabán, Morávek. K odbojové skupině Obrana národa ale patřili i méně známí lidé a také ti zaplatili mučením či smrtí. Byl to i Otto Janík, otec folklorní tanečnice Věry Heidlerové. Ona v poválečné republice pak prožívala chvíle klidné. A taky méně klidné…

Jesenicko, tedy pohraničí. Je to krajina, která si pamatuje mnoho – předválečné vyhánění Čechů i poválečné lynče a odsuny Němců. Stovky příběhů lidí různých povah a národností, jen prolévaná krev byla vždy stejná, červená.

V srpnu 1968 do Československa vtrhly tisíce sovětských vojáků. V následujících dnech a týdnech začala okupace, která nakonec trvala přes dvě dekády. V červnu 1991 republiku opustily, ale několik Sovětů dezertovalo. Jen jeden z nich v Československu zůstal.

Kameníčkův grunt v Příkazích u Olomouce je teď významným kulturním dědictvím. Ne vždy tomu tak bylo – Helena Smolíková vzpomíná, jak statek s bohatou historií vypadal počátkem 50. let: „Moderní byt v Praze jsme museli vyměnit za bláto a necky.“

Sedláci to neměli snadné ani v jedné ze dvou totalit 20. století. „Tatínek byl jako sedlák vězněn dvakrát,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa Jiří Kašlík. Seděl za komunismu i za nacismu...

To řekl předseda místního JZD tatínkovi Josefa Směšného. Josef se narodil v roce 1950 a od dětství znal jen dřinu. V rozhovoru pro Paměť národa dodává: „Do družstva jsme vstoupili v roce 1976, když už opravdu nebylo možné hospodařit soukromě...“

Zveme vás na výstavu, která dokumentuje vzájemnou podporu československých a polských disidentů ve druhé polovině 70. let. Bojovali proti komunistickým režimům a ty je za to pronásledovaly. Vzájemné přátelství ale navzdory zákazům vydrželo až do pádu totality.

Po mnichovu se snažil dostat na Západ a do československé armády zformované v zahraničí se nakonec dostal. Po válce vstoupil do řádu. Za obojí dostal „zasloužený“ trest – léta vězení. I jeho osud připomíná 11. listopad, Den válečných veteránů.

Nacisté zavraždili její devítiletou kamarádku. Strýc byl během války popraven za partyzánskou činnost. Ani poválečná desetiletí jí mnoho klidu nepřinesla. „Po válce začal jazz, a najednou konec a kupředu, levá,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa Borisa Kučerová.

Během války zahynulo přes třicet jeho příbuzných. „Po válce jsem si říkal: buď to pro mě končí taky, anebo budu něco pořádného dělat, abych na ‚to‘ nemusel myslet.“ A dělal vědu. Podívejte se na trailer k dokumentu o Munkovi, který v červnu vyhrál cenu Emmy Awards.

Na středu 4. října připravila Paměť národa Severní Čechy spolu se Severočeským muzeem v Liberci komponovaný program u příležitosti mezinárodního Dne architektury a zároveň k 50. výročí otevření horského hotelu s vysílačem na Ještědu.

Tím strašidelným příběhem v českobudějovické Kendeho vile by procházel bývalý československý četník, který mlátí české řezníky, mihnul by se Rudolf, ochrnutý učitel klavíru. A především: byli by v něm i další v koncentrácích zavraždění členové rodiny Kendeových.

Gymnázium Šternberk bylo za socialismu známé tím, že zde učili a studovali lidé se špatnými kádrovými profily. Možná i díky tomu odtud vyšli pozdější umělci, z nichž někteří přesáhli lokálního významu. Petr Palarčík (*1963) sem nastoupil koncem 70. let.

Přišla o otce, zažila rabování sovětskými vojáky i divoký odsun sudetských Němců. Alžběta Odziomková jako německé dítě viděla, jak vypadá nenávist, a zažila, co je hlad.

Jeho maminka trvala na tom, aby ji Honza doprovázel na abonentské koncerty či do divadla. Pozdější dramaturg, divadelník a filmař se v něm tak začal pomalu probouzet. Zakladatel Letní filmové školy se narodil do města, které kvetlo kulturou.

Milada Vaňková měla v roce 1953 ve svých devíti letech našetřeno asi 2000 Kč. Před sedmdesáti lety se z jejích úspor ale najednou staly necelé čtyři stovky. Postěžovala si svému deníčku a pod zápis nakreslila prase. Tatínkovi se to pak nelíbilo…

Po noci probdělé s vínem a kytarou v mnichovském bytě se Karel Kryl dvojice studentů zeptal: „Nejste posraní? Ne? Tak vezmete něco domů.“ Bylo to poprvé, ale ne naposled. Marek Irgl pak zakázanou literaturu dobrodružně pašoval ze Západu ještě několikrát.

Tomáš Kábrt v roce 1988 narušil v Sokolově Svátek práce provokativním protestem, který stranické funkcionáře zastihl naprosto nepřipravené.

Při demonstracích v srpnu 1969 ho v Praze zbili, na Pankráci si odseděl měsíc. Bojoval za mariánský sloup, pašoval z Rakouska náboženskou literaturu. Z ekonoma se stal topičem a nepřátelskou osobou I. kategorie. „Zjistil jsem, že některé věci se ale prosadit dají.“