Den válečných veteránů 2026 Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Hagerovo mládí v Karlových Varech
Wilhelm Hager se narodil v květnu 1921 v Karlových Varech jako český Němec a zde absolvoval v roce 1939 Státní odbornou školu pro porcelánový průmysl. Projevil přitom výrazný talent. Jeho rodiče volili německé sociální demokraty v ČSR a pracovali v Karlovarském městském divadle, kam mladý Wilhelm již jako školák mohl často docházet. Zde plně využíval možností sledovat a napodobovat pohyb jak na jevišti, tak i v divadelním orchestru a tím rozvíjet své všestranné nadání. Ve volném čase a o prázdninách docházel vypomáhat do sochařského ateliéru tehdy výjimečně úspěšného karlovarského sochaře Wilhelma Srba-Schlossbauera. Ateliér se nacházel ve vile Ploben v dnešní Chelčického ulici, tedy na cestě z Hagerova tuhnického domova do školy. V létě roku 1938 podnikl spolu s rodiči, vybaven československým cestovním pasem a s pomocí legendární cestovní kanceláře Urania, vzdělávací cestu do Itálie. Wilhelm Hager se během této cesty, která byla důležitým milníkem v jeho vývoji, jaksi zamiloval do mentality této země a její řeči. Hned po návratu do Karlových Varů se začal pilně učit italsky, nestaral se tehdy ještě moc o politiku, ale měl již živelný vztah k výtvarnému umění, zvláště k sochařství. Bylo mu teprve 17 let.
Hagerova situace při nástupu nacismu v Karlových Varech
Koncem roku 1938, brzy po mnichovské dohodě a po okupaci pohraničních území ČSR německou armádou, ztratil Hager československé občanství a stal se německým občanem. V jeho milované odborné škole se mu doposud velmi líbilo, neboť výbava školy představovala světovou špičku a panovaly tam liberální poměry. Poté, co jeho odbornou školu v Karlových Varech hned v říjnu 1938 navštívil říšský ministr kultury Bernhard Rust, se poměry ve škole začaly radikálně měnit1). Na místě dosavadní svobodné umělecké tvorby bylo nařízeno tvořit plakáty pro propagandu akcí, jako byla např. „Winterhilfe“. Za propagační leták pro tzv. „Pfundhilfe“ dostal Hager dokonce v roce 1939 druhou cenu2), a to mohlo vytvořit dojem, že do této nové říše, kde se najednou ocitl, patří.
Později ve svém válečném deníku vzpomínal na toto období s jeho radikálními změnami. Byl totiž také svědkem historického proslovu Adolfa Hitlera z balkonu divadla v Karlových Varech, ve kterém ke karlovarským občanům skoro otcovským tónem pronesl, mj. následující slova: „Před dvaceti lety začala vaše nešťastná cesta, cesta do téměř beznadějné budoucnosti. Tehdy začala i moje cesta: věřil jsem ve vzkříšení Německa, v obnovu svého národa a ve velikost nadcházející Německé říše. V těchto dvaceti letech jste zůstali věrni naší německé národnosti a já jsem také zůstal věrný své víře! Dnes už jsme společně v Říši, kterou jsem tehdy viděl před sebou a ve kterou věřím. Tato říše se stala skutečností a nemá nikdy zaniknout.“3)
Hager k tomu o šest let později jen suše sebekriticky poznamenal, že „tehdy jsem byl ještě hloupý a invaze se zmocnila i mne“.
Plány na další důkladné vzdělání směrem k vytoužené kvalifikaci sochaře a akademického malíře se mu v této situaci začaly hroutit. Před povoláním do armády mu na vše nezbylo dost času. Musel se spokojit pouze s krátkými pobyty ve Výmaru u profesora vysoké školy pro výtvarné umění, karlovarského rodáka Walthera Klemma. Později v Berlíně při povinném pracovním nasazení ve válečném průmyslu získal Hager kontakt s ateliérovým společenstvím „Ateliergemeinschaft Klosterstrasse“ a s umělkyní Käthe Kollwitzovou, spjatou se sociální demokracií.
Vstup do Wehrmachtu
Německem rozpoutaná válka způsobila, že již v únoru roku 1941 musel Hager ve Výmaru nedobrovolně narukovat do německé armády. Po těžkém zranění v roce 1942 při tažení Wehrmachtu do Ruska a zdlouhavých pobytech ve vojenských lazaretech od Varšavy až do Karlových Varů měl Hager štěstí, když nemusel po částečném uzdravení zpátky na frontu. Na začátku roku 1944 byl se svojí zpravodajskou jednotkou odkomandován do okolí jezera Lago di Garda ve Wehrmachtem okupované severní Itálii. Jeho štěstí spočívalo v tom, že byl hned po příchodu do Itálie přeložen do tzv. propagandistické kompanie (PK). Tyto útvary doprovázely všechny části německého Wehrmachtu a skládaly se z profesionálních historiků, novinářů, fotografů, kameramanů a jejich pomocníků. K těmto pomocníkům patřil nyní také Wilhelm Hager. Jejich úkolem bylo dodávat válečné zpravodajství pro účely domácí propagandy nacistického režimu v Německu.
Vznik Válečného deníku 1944
Pro vojáka Hagera nastaly náhle nové a velmi příznivé podmínky, neboť svoji činnost mohl částečně samostatně plánovat a nemusel být ubytován v kasárnách. Získal tím hodně volného času, který využíval k výtvarné činnosti, do které se přímo vrhal, ke kontaktům s obyvateli, ale také ke psaní. V této situaci začal psát svůj soukromý „Válečný deník 1944“, který je pozoruhodným osobním dokumentem4) toho, jak se v této válečné situaci v Itálii formovala jeho mladá umělecká osobnost.
Deník nevznikl náhodou, neboť byl výrazem jeho touhy stát se umělcem a tuto touhu chtěl s někým, kdo byl podobně naladěn, sdílet. Touto osobou byla jeho matka. V karlovarském divadle začala pracovat jako šatnářka a během času se naučila celý repertoár tak, že jí byla svěřena role suflérky. Svého syna podporovala na jeho cestě za uměním, kde mohla. Jeden z prvních zápisů v deníku po Wilhelmově příjezdu do Itálie zněl takto: „Milá mami, já jsem si předsevzal, že než budu vojákem, budu nejdříve člověkem a podle toho budu jednat. Při takovémto předsevzetí se člověk může rychle dostat do situace, kdy odmítá plnit rozkaz. Chci se snažit poznat zdejší lid, plně ocenit jeho zvláštnosti a pokud je to zapotřebí, i pomoci. Potom bych nalezl přátele a nezanechal žádný špatný dojem. Mimo jiné, moje jazykové znalosti jsou pro mě velkou výhodou. Mám jedno přání, a sice, abych měl i nadále tolik času a mohl pracovat také pro sebe, což by byla mnohem klidnější práce než běhat kolem dokola s puškou a s pistolí za zadnicí. Dobrou noc, milá mami.“5)
Nasazen v propagandistické kompanii
Hager byl novými možnostmi svého uplatnění sám překvapen, a proto již v dalším zápisu do deníku ze 17. 2. 1944 nadšeně sděloval: „Málem jsem na něco zapomněl. Představ si, že ve Veroně jsem stál zase po dlouhé době na jevišti. Přišel totiž dotaz, jestli by mezi námi nebyl někdo, kdo je hlasatel, humorista nebo parodista atd. Tak mě tam šéf transportu poslal. Proto jsem se také zúčastnil pestrého večera v kavárně Wehrmachtu. Celé toto pozdvižení bylo přenášeno také vojenskou rozhlasovou stanicí Miláno.“ Tyto výstupy ve vysílání rádia Miláno byly velkými úspěchy a jeho velitelé se utvrdili v tom, že správně odhadli, jakým talentem Hager skutečně byl.
Hager začal nečekanou svobodu pohybu využívat a navštěvoval veronské a milánské galerie, kde mohl objevovat nové umělecké perspektivy. Jelikož mluvil slušně italsky, mohl hovořit s galerijními kurátory a těžit ze skutečnosti, že umění mělo tehdy ve fašistické Itálii daleko více prostoru než v Německu. Po Mussoliniho pádu v roce 1943 a vylodění spojeneckých armád na italské pevnině se země nacházela v procesu osvobozování od fašismu, zatímco její sever okupovala německá armáda.
V této situaci se seznámil v městečku Caprino s místními obyvateli, jak napsal 23. 2. 1944 do deníku: „Včera odpoledne jsem se seznámil se ‚ševcem z Caprina‘. Mohl by to být v pravém slova smyslu adekvátní název opery. Ten švec mě okamžitě zaimponoval. Nakreslil jsem ho. Sedí naproti svému domku na zadní stěně budovy kina, které stojí na velkém náměstí. Tento muž je úžasný. Zpívá jako Caruso… Tak se zdá, že se tenhle švec stává mým prvním italským přítelem. Dnes jsme s ním měli zábavu. Kolem jeho ševcovského verpánku jsem mu na zeď namaloval trůn. Sedí skutečně taky jako král… Taky já jsem k nadšení všech Caprinů zazpíval ze ševcova královského trůnu a získal tak sympatie všech přítomných. Zpíval jsem písně ‚Ahnerl‘ (z operety ‚Ptáčník‘ od Carl Zellera) … a ‚Isola bella in Lago Maggiore‘. Byl jsem pozván do několika rodin na večeři.“ Hager dychtivě a úspěšně využíval každé možnosti, jak se integrovat do nového prostředí, maloval ševcovy dcery a další obyvatele a navázal tím další kontakty se sousedy.
Konfrontace s moderním uměním a vlastní tvorba
V galeriích při konfrontaci s uměním, které bylo v Německu již dlouho striktně zakázáno a částečně i ničeno, začal uvažovat o prolhanosti německého umění: „Zde ve Veroně, jsem zatím prošel jen jednou galerií, ale vzduch je zcela jiný… umění, které má být pravdivé a čisté, se nesmí proměnit v politickou děvku a nesmí být prostředkem propagandy. To mi došlo při pohledu na tyto díla… Dlouho jsem před tím stál. Hlavou se mi honila spousta věcí… Byly tam obrazy, také reprodukce Rakušana Kokoschky, nikdy předtím jsem nic takového neviděl, nebo jen na ilustracích s negativními poznámkami… Znovu jsem si ujasnil, co všechno nám mladým lidem kradou a co již bylo ukradeno.“ Nebylo divu, že ho Kokoschka tak ohromil, neboť ten byl tehdy vpravdě uměleckým revolucionářem, který konzervativní publikum svým osobitým uměleckým stylem většinou doslova šokoval.
O sobě napsal Hager do deníku: „Až dosud jsem ve věcech umění byl ovlivňován. V šestnácti, sedmnácti, osmnácti a devatenácti letech ještě tak nestojíš na vlastních nohách… Není to mámení? Podvod? My němečtí vojáci neumíráme a nepadáme jako v ‚Domě německého umění‘. Často jsem si kladl otázku, proč se páni umělci nezajímají o zoufalé tváře ze Stalingradu, z polních lazaretů, o tváře matek při nočním bombardování? Neumějí němečtí umělci nic více než lhát a žvanit?“
Hager trávil celý volný čas tvorbou, tedy skicováním, a hlavně malbou jak akvarelů, tak i olejových obrazů. Když se dozvěděl, že německá armáda na květen 1944 plánovala výstavu „Němečtí vojáci-umělci jihu“, tak se rozhodl s patnácti obrazy výstavy zúčastnit. Byl zprvu zvědavý, zda budou jeho práce vůbec přijaty, a vybral tedy na výstavu to, co mu připadalo dobré. Dieter, jeho přítel a kolega na reportážních cestách, mu už ale zaručil, že žádná z jeho prací nebude přijata. Nakonec se stalo přesně tak, jak to přítel Dieter předpověděl. O mladém důstojníku, který obrazy na výstavu od Hagera přijímal, napsal do deníku: „Patřil k typickým vykonavatelům rozkazů, ať už na kasárenském dvoře, nebo v jiných situacích. Řekl, že je neuvěřitelně troufalé něco takového jen tak dodat a ukázat tomuto kuratoriu. Pak mi ukázal díla, která byla vystavena všude kolem na stěnách. Převážně grafiky a akvarely, ale i menší olejomalby. Sochy tam nebyly žádné. Většina prací odpovídala tématem i provedením. Kolekce aktů. Bylo to strašné. V té nejkrásnější morčecí růžové barvě… A vojáci tu byli vyobrazeni ve všech pozicích (samozřejmě dobrých). Jen něco takového, co jsem zažil … zde nebylo předvedeno. Musel jsem se jenom velice ovládat, protože Dieter mě o to také požádal. Pak jsem odnesl svoje práce…“
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
Nový AI asistent prohledává archiv nejen podle klíčových slov, ale také podle významu dotazu. Ptejte se na události, místa i zkušenosti pamětníků a objevujte související svědectví.Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Osobní konflikt kvůli umění
Během jedné cesty za válečnou reportáží do podhůří Dolomit se Hager 15. dubna zapletl do incidentu, který ho definitivně poznamenal a nakonec přivedl až do vojenského vězení. Při zastávce ve Veroně maloval ve vojenském kasinu velmi modernistickým stylem obraz veronské Arény. Jeden nadporučík ho obvinil, že je to „mazanice“ a pravděpodobně „nějaké židovsky zdegenerované umění“. Nadporučík pokračoval ve svých invektivách a převrhl úmyslně židli, na které obraz stál. Hager jednou rukou obraz zvedl a spolu s malířskou paletou v ruce druhé obojí připlácl důstojníkovi na obličej.
Po tomto konfliktu ve Veroně mohl Hager ještě pokračovat v cestě, neboť pevně naplánovanou reportáž o zásahu proti italským partyzánům musel nafilmovat. O reportáži napsal: „Úkol, který mám tady v Recoaru, není příjemný. Mám zde natáčet práci zpravodajské jednotky a boj proti partyzánům. Ve dnech 20. a 21. 4. zde byl ubodán německý voják, který se vydal se svým kamarádem na výlet do Storti nad Recoarem, na úpatí rozeklaných skal, přestože to měli zakázáno a neměli patřičnou výzbroj. Jednomu z nich se podařilo přes průstřel paty uniknout, zatímco druhý byl nalezen až nyní, po několika dnech pod hromadou kamení. Jakkoli je celá věc tragická, je to od obou nezodpovědné… A nyní tento mrtvý kamarád svou bezohledností vyvolává pomstu, která se navzdory ztrátě a bolesti jeho matky neslučuje s morálkou německého vojáka. Už jsem to často zažil, právě ti nejhloupější a nejzbabělejší ukazují, jakou sílu dokážou vyvinout, když najdou potřebnou podporu. Zejména jeden svobodník, který je sám otcem rodiny, se během první pátrací akce choval mimořádně brutálně a bezohledně, a to i vůči ženám a dětem. Všichni muži byli uvězněni a vyslechnuti. Zatímco jsem se dosud setkával jen s laskavostí a láskou, tady se setkávám s hlubokou nenávistí, kterou vyvolalo chování některých bezcharakterních vojáků. Když velící důstojník z jiné jednotky umístěné rovněž v Recoaru při výslechu opět kopl a udeřil pažbou jednoho z mužů, pokáral jsem ho a také jsem požádal, aby se navzdory tomu, co se stalo, choval lidštěji, protože to na Wehrmacht nevrhá dobré světlo. Člověk by měl být humánní i vůči nepříteli. Mému názoru se vysmáli, ale … dá se na to dívat? Ti lidé ze strachu vše zatarasili. To byla ale práce. Dveře rozbíjet, divoce a hloupě střílet, jakmile jsme vstoupili do vesnice. Křik žen a dětí. Všechno bylo obráceno vzhůru nohama a pár věcí bylo nesmyslně zničeno. Stál jsem tam jako dítě v blátě, a při tom jsem to měl natáčet. Škoda celuloidového pásku. Domů jsme se dostali až večer, promočení deštěm. Mrtvého kamaráda našli až druhý den poté, co velitel pohrozil, že Storti vypálí. Byl uložen v hale u silnice a všichni včetně Italů mu museli vzdát hold zdviženou paží. Pak jsem vyfotil pohřeb.“
Degradace, vězení a další lazaret
Po návratu z reportáže byl Hager, přesně jak očekával, odvezen před vojenský soud do Milána. Vojenský soudce ho degradoval, poslal na osm týdnů do vězení, a tím připravil jeho propuštění z Wehrmachtu. Skutečné propuštění se odehrálo až v lednu roku 1945, neboť u nemocného Hagera, který již od ruského tažení trpěl epileptickými záchvaty, po propuštění z milánského vězení ještě navíc propukla malárie.
Hager se opět dostal do lékařské péče a napsal o tom: „Pokud vím, přišel jsem sem v noci 3. června. Druhého dne odpoledne jsem byl odveden k vrchnímu lékaři, se kterým jsem si dlouho povídal. Je to padesátník. Vyprávěl jsem mu celý svůj příběh. Ukázal hodně pochopení. Slíbil mi, že po uplynutí několika dní budu smět jít na zahradu a malovat. Také dostanu světlejší a hezčí celu, a pokud budu chtít, mohu později jít na pokoj ke kamarádům. Řekl jsem vrchnímu lékaři, že umění je jediný lék, který mi může pomoci, ale jen tehdy, když mi bude dovoleno vyjádřit, co chci a jak já chci. …“
Závěr Hagerovy italské vojenské cesty
Wilhelm Hager chtěl svoji italskou tvorbu zachránit. Rukopis deníku spolu s třiceti šesti olejovými obrazy a s rolí akvarelů uložil do dřevěné transportní bedny. Doufal, že rodiče tuto zásilku v Karlových Varech brzy otevřou a potěší se obsahem. Válka se rychle blížila ke konci a vojenská pošta již nezvládla transportní bednu do Karlových Varů doručit. Bedna i s deníkem a obrazy zmizela na sedm let jakoby z povrchu zemského.
Ještě před odesláním bedny bilancoval Hager svůj pobyt v Itálii následovně: „Když jsem si deník teď znovu přečetl, zjistil jsem, že navzdory všemu, co se mi v Miláně stalo, se mi podařilo prožít krásné věci. Jsem šťastný, že mi bylo umožněno vidět toho tolik, co mě poučilo… Každopádně jsem člověk, který nezapadá do této veliké éry, o níž se tolik mluví a která byla doposud vždy chválena a vyzdvihována, i když stále tišeji. Miluji svobodu jak v životě, tak i v umění. Miluji svobodu a pořádek. Pořádek, který omezuje svobodu jednotlivce, není žádný pořádek. Žijeme ve věku masovosti, politických stran, organizací, stranických hádek a svárů. A čím více nás organizují, o co více je jednotlivec tlačen do formace, tím více se lidé stávají nesamostatnými ve svém myšlení. … Vinu za to neúměrné ničení nesou všechny národy. Vina leží stejnoměrně na všech politicích naší doby. Zejména Němci by se měli zbavit velké části arogance. Jsme sice národ, ale rozhodně nejsme žádná panská rasa… Italské slunce mi dělá dobře, protože jsem z toho pekla vyvázl. I když mě mé utrpení stále provází, jsem Bohu za tuto laskavost vděčný…“
Propuštění z Wehrmachtu a návrat do Karlových Varů
Wilhelm Hager byl v kritickém stavu a putoval z Itálie nejdříve na doléčení do propouštěcího tábora v Illingenu na území dnešního německého Bádenska-Württemberska. Zde se ještě o Vánocích 1944 stačil seznámit se svojí budoucí manželkou Irmgard, která vyhublého mladíka vážícího pouhých 47 kilogramů se svolením rodičů pozvala na štědrovečerní večeři. Koncem ledna byl propuštěn z Wehrmachtu a začátkem února 1945 se mu podařilo dorazit zpět k rodičům do Karlových Varů. Z Wehrmachtu byl propuštěn v době, kdy se Německo nacházelo před totální porážkou.
Po návratu domů nejprve zjistil, že matka byla těžce nemocná a otec se nacházel ve finanční krizi. Poté se rodinná situace rychle a velmi dramaticky vyhrotila. Nejprve zemřela 25. února 1945 v rodinném bytě v dnešní Šumavské ulici jeho milovaná matka. Jako by toto neštěstí nestačilo, spadla 19. dubna 1945 na dům a přesně do jejich bytu americká letecká bomba a srovnala vše se zemí. Z Hagerova života zmizela tedy jak matka, záštita a podpůrkyně na jeho cestě za uměním, tak i domov se vším, co se tam nacházelo.
Pro dokreslení jeho psychického stavu se stačí podívat na autoportrét, který namaloval na jaře 1945, aby si člověk mohl udělat představu o dramatu, které se okolo něho odehrávalo. Obrazový jazyk, který zde vyjadřuje jeho stav, je velmi přesvědčivý, a proto se stal hlavním vizuálním motivem karlovarské výstavy.
Karlovy Vary byly na jaře 1945 přeplněné nejen německými civilisty, kteří utíkali z východu před Rudou armádou, ale hlavně obrovským množstvím zraněných vojáků Wehrmachtu. Vládl chaos války a jejího blížícího se konce. Karlovy Vary měly tehdy přezdívku „Berlínská nemocnice“. Hager se vydal ještě rychle osobním autem s jedním hercem karlovarského divadla do rakouského Hochfilzenu, k rodičům jednoho kamaráda z Wehrmachtu, kde se snažil zpeněžit svou novou tvorbu z Karlových Varů. Vrátil se zpět do chaosu Karlových Varů 8. května 1945. Dne 11. května se v Karlových Varech objevili sovětští vojáci a v květnu se v karlovarských Rybářích objevily také americké jednotky, které se zastavily na Chebském mostě. Nyní mohli přes Chebský most přecházet pouze ti, kteří měli platnou propustku od obou okupačních mocností. Podle svědectví W. Hagera z dopisu přítelkyni do Illingenu již asi kolem 15. května vyzvala ruská komandatura pomocí amplionového městského rozhlasu všechny nezávislé umělce, aby se u ní přihlásili. V dopise ze 17. května sdělil Wilhelm své Irmgard, že se nechal registrovat a překvapivě obdržel oficiální povolení k provozu prosklené verandy jako ateliéru. Dostal dokonce i výtvarný materiál a také první zakázky od ruského velitelství. Vrhl se tedy všemi silami do nové, tentokrát hlavně sochařské tvorby, na kterou, jak v dopise psal, již čtyři roky čekal. Vymodeloval kromě zakázkových podobizen Stalina hlavně svou milovanou matku, přítelkyni Irmgard, ale i vlastní podobiznu a další objekty.
Wilhelm Hager se rychle a definitivně rozhodl „zmizet“ z Karlových Varů, neboť byl ve městě svědkem agresivního a rabujícího chování nově příchozích z českého vnitrozemí a podle jeho vzpomínek mu příslušníci SNB na základě zfalšovaného udání z karlovarského divadla načas uvěznili otce. Ke svému odchodu dodal, že se seznámil s jedním dánským pacientem, který po amputaci končetiny potřeboval na cestách doprovod, a tak mu začal pomáhat. Později napsal: „Není tedy vyloučeno, že vyjedeme spolu.“ O potřebných dokladech na cestu své Irmgard sdělil, že „v každém případě bude v příštích dnech potřeba vytvořit výjezdní doklady. Bez pár lumpáren to asi nepůjde.“ O pár dní později napsal: „A tak jsem se zvláštním způsobem stal Dánem. Mám tedy teď tu úžasnou dánskou repatriační kartu, na jejímž základě dostanu výjezdní povolení.“
Poslední dopis je ze 6. srpna 1945, den po výjezdu z ČSR do americké zóny Německa. Wilhelm Hager zde uzavřel svoji karlovarskou etapu slovy: „Dnešek je pro mě nejtěžší den, včera večer jsem překročil hranici u Chebu. Byla to pro mě smutná cesta, nejraději bych se rozplakal, protože jsem k tomuto kousku země velmi připoután. Bylo pro mě tentokrát tak těžké, možná navždy opustit domov.“
Nález deníku a italské tvorby sedm let po skončení války
Sedm let po skončení války došel Wilhelmu Hagerovi dne 17. 10. 1952 do německého Illingenu dopis z Mnichova, ve kterém mu bylo sděleno, že jeho bedna, kterou poslal z Itálie do Karlových Varů, existuje. Může si ji buď sám odvézt, nebo nechat na vlastní náklady dopravit domů. Dopis obsahoval seznam obrazů a také poznámku, že se v bedně nalézá i nepodepsaný válečný deník. Za tento zázrak vděčil Wilhelm Hager Američanům a jejich „Munich Central Collecting Point“. To byla mnichovská ústřední sběrna umění, která byla zřízena americkou vojenskou vládou v Mnichově pro zacházení s nalezenými uměleckými díly, která většinou pocházela ze státně organizovaných krádeží umění v době nacismu. Deník se tedy ocitl již v roce 1952 v Illingenu, ale až do roku 2016, kdy vyšlo první knižní vydání, se s ním nic nedělo, rukopis se zdál být jednoduše nerozluštitelný.
Ladislav Helsner, iniciátor výstavy
Poznámky a prameny
1) Staatsfachschule für Porzellanindustrie, Schuljahre 1938/39, Kopie eines Schuljahresberichtes aus dem Archiv der Familie Hager. Státní odborná škola pro porcelánový průmysl, školní rok 1938/39, kopie výroční školní zprávy z archivu rodiny Hagerových.
2) Tamtéž.
3) Dokumente der deutschen Politik, Band 6, Teil 1, Verlag Junker und Dünnhaupt, Berlin 1939, Seite 376 ff. (digitalisiert im amerikanischen Archive.org)
4) Německý historik Karl J. Mayer napsal v předmluvě k Válečnému deníku následující slova: „Jako současný historik jsem přečetl desítky knih vzpomínek a tisíce polních dopisů účastníků války. Když jsem však před časem četl ‚italskou cestu jako voják‘ (pozn. podtitulek Válečného deníku 1944) od Wilhelma Hagera, byl jsem překvapen. Ještě nikdy předtím jsem se nesetkal s takovouto formou vyprávění vojáka o jeho ‚každodenním životě‘. Důvod byl v tom, a toto se v průběhu četby stále více vyjasňovalo, že zde nepíše primárně voják, ale mladý člověk, který se celou duší oddal umění; který zážitky pouze nezapisuje, aby se o ně podělil se svými ‚blízkými doma‘, ale hledá dojmy a podněty, které by oplodnily a podpořily jeho umělecký vývoj a růst.“
5) Německý originál: Wilhelm Hager Kriegstagebuch 1944, druhé vydání, 2022, ISBN 978-3-86460-562-8.
Kriegstagebuch 1944 – „Meine italienische Soldatenreise“ Worte aus dem Süden an meine liebe Mutter. 2. Auflage 2022, Copyright by Wilhelm Hager Erben, vertreten durch Marcel Hager (Hrsg.) Alle Rechte vorbehalten
ISBN 978-3-86460-562-8
1. Auflage 2016 https://d-nb.info/1115736647
6) Tento a další citáty pocházejí z:
Wilhelm Hager, Válečný deník 1944, český překlad Ladislav Helsner 13. 11. 2022
se svolením dědiců W. Hagera.
Soukromý tisk, vydal Ladislav Helsner,
všechny další nečíslované citáty v textu pocházejí z tohoto českého překladu.
