Hradec, nebo Pardubice? Sametová revoluce spojila dva odvěké rivaly

Reklama

---

Zeptejte se na cokoliv.
A objevte v příbězích pamětníků souvislosti. Prohledá více než 30 000 hodin rozhovorů s pamětníky. Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa

---

Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.

---

Hradec Králové a Pardubice mezi sebou soupeří už po staletí. Zatímco Hradec se těšil postavení královského věnného města, Pardubice byly městem poddanským. S rozvojem obchodu a hospodářství začala obě města soupeřit o vliv v regionu. Pomyslné skóre se v roce 1960 výrazně vychýlilo ve prospěch Hradce, který se stal sídlem nově vzniklého Východočeského kraje. Dlouholetá rivalita šla stranou během revolučních dnů roku 1989.

Trikolóry i polní kuchyně

V neděli 3. prosince 1989 panovala taková zima, že by, jak se lidově říká, psa nevyhnal. Přestože teploměry ukazovaly deset stupňů pod nulou, obyvatelé dvou největších měst tehdejšího Východočeského kraje se vydali jeden druhému naproti. Jejich cílem bylo vytvořit zhruba šestnáctikilometrový lidský řetěz mezi Hradcem Králové a Pardubicemi.

Myšlenka propojit Pardubice s Hradcem Králové vznikla na jednom z jednání pardubického Občanského fóra. Organizátoři neponechali nic náhodě. Pro účastníky připravili trikolóry, zajistili autobusovou dopravu z obou měst a od velitelství 10. letecké armády si dokonce zapůjčili polní kuchyně.

„Byla strašná zima. Potřebovali jsme těm lidem dávat čaj a tak dále,“ vzpomíná jeden z královéhradeckých organizátorů Robert Novák.

Podávala se zabíjačka i žitná

Akce začala už v časných ranních hodinách. Pardubičtí účastníci měli sraz v osm hodin před hotelem Labe, odkud je autobusy rozvážely na jednotlivá stanoviště.

Do poslední chvíle nebylo jisté, zda se podaří shromáždit dostatek lidí, aby vytvořili souvislý řetěz mezi oběma městy. Řada studentů totiž během revolučních dnů odjela z univerzitních měst domů. O nejistotě, která přípravy provázela, svědčí i dochovaná reportáž Československého rozhlasu:

Takto popsal své dojmy jeden z řidičů autobusů, kteří se na organizaci akce podíleli, a pokračoval: „Ale je půl deváté, takže doufám, že přijdou. Teď odjely skoro všechny autobusy. Jestliže vezmeme kapacitu autobusů asi sto lidí, když to přeženu, tak teď odjelo asi dva tisíce lidí. To zatím není mnoho.“

Na trase čekalo na promrzlé účastníky také občerstvení. Kolem desáté hodiny dopoledne dorazilo z proslulé hospody Lesanka sto padesát porcí zabíjačky. Na několika místech fungovaly občerstvovací stanice, kde se lidé mohli zahřát čajem, rumem nebo žitnou.

U Opatovic nad Labem se k sobě postupně přibližovaly dva proudy účastníků. Projíždějící auta je povzbuzovala troubením, lidé skandovali a mávali vlajkami. Když se u Opatovic obě skupiny setkaly, bylo asi jedenáct hodin dopoledne.

Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!

AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa

Řetěz měl díru

Porce zabíjačky určené promrzlým účastníkům zdaleka nestačily. Podle deníkových zápisků studentů pardubické Vysoké školy chemicko-technologické se lidského řetězu nakonec zúčastnilo přibližně osm tisíc lidí.

„Akce byla vydařená v tom, že se tam lidé potkávali, mohli spolu hovořit, brali se za ruce a vyjadřovali určité souznění,“ uvedl Vítězslav Janda, který stál u zrodu Občanského fóra v Pardubicích.

Zatímco dobové zprávy zachycovaly setkání účastníků z Hradce Králové a Pardubic u Opatovic, pamětníci upozorňují, že se lidský řetěz přece jen nepodařilo propojit po celé trase. „Bohužel se nespojili, kolem Čeperky nebo Stéblové zůstala mezera,“ vzpomíná Vítězslav Janda. Dochovaný deník studentů zmiňuje další nepokrytý úsek, a to mezi Hrobicemi a Opatovickým rybníkem.

Přestože se lidský řetěz mezi odvěkými rivaly nepodařilo souvisle propojit, celá akce měla svůj význam. Setkání v účastnících posílilo pocit sounáležitosti a jeho symbolické poselství překročilo hranice Východočeského kraje. Jeden z nich, Jiří Březina, na tyto momenty vzpomíná:

Nová vlna demonstrací

Organizátoři východočeského řetězu vzpomínají, že v neděli 3. prosince nečekali pouze na to, zda se podaří shromáždit dostatek lidí. S napětím sledovali také zprávy o podobě nové vlády. Právě toho dne totiž došlo k rekonstrukci federální vlády Ladislava Adamce.

Šlo o takzvanou vládu 15 : 5. Z dvaceti členů nového federálního kabinetu bylo patnáct členů KSČ, jeden zástupce Československé strany socialistické, jeden Československé strany lidové a tři nestraníci. Předsedou vlády zůstal Ladislav Adamec. Takové složení bylo v rozporu s očekáváním Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí, které požadovaly méně komunistických představitelů a více odborníků. Ostrá reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Studenti pokračovali ve stávce a konaly se další masové demonstrace.

Jeden z hlavních představitelů hradeckého Občanského fóra Oldřich Kužílek k tehdejší atmosféře dodává:

O týden později, 10. prosince, byla jmenována vláda národního porozumění v čele s Mariánem Čalfou. Komunisté v ní měli devět zástupců.

Pomyslným završením sametové revoluce v obou městech byla až návštěva Václava Havla, který Hradec Králové i Pardubice navštívil v sobotu 27. ledna 1990. Zdálo se, že odvěcí rivalové uzavřeli mír. Svědčilo o tom i poněkud překvapivé rozdělení rolí: Pardubák Martin Dvořák se stal primátorem Hradce Králové, zatímco hradecký rodák Zdeněk Stránský stanul v čele Pardubic.

Na hokejových a fotbalových stadionech se ale žádné smíření nekonalo. Mechováci a Perníkáři zůstali nesmiřitelnými soupeři dodnes.