Tiskárna v Karlových Varech vedla papírovou válku proti Hitlerovi

Dům, postavený v roce 1931, měl až do roku 1938 na fasádě plasticky štukovaný název VOLKSWILLE a pod ním nápis GRAPHIA DRUCK UND VERLAGSANSTALT GmbH. Stavba byla nejnovější částí tiskárenské sociálnědemokratické společnosti Graphia GmbH (dále česky Grafia), která v Karlových Varech pod tímto názvem působila v letech 1918–1938. Společnost sídlila v bloku tří budov. Z dnešní Západní ulice to byl dům Grafia, z náměstí Dr. Milady Horákové dům Volkswille a ve dvoře mezi nimi se v nízké podsklepené budově nacházela další část tiskárenského provozu. V tiskárně a nakladatelství pracovalo až 200 zaměstnanců.

Autor příspěvku měl možnost v letech 1949–1969 vyrůstat v tomto tehdy velmi moderním domě, který navrhl architekt Rudolf Wels v čistě funkcionalistickém stylu. Při pátrání po historii tiskárny se v roce 2023 seznámil s tehdy 103letou Olgou Sipplovou, žijící v Mnichově, která byla s Grafií spojena v letech 1934–1946.

Olga Sipplová zachytila svůj životní příběh v malé soukromě vydané brožuře So war mein Leben (Takový byl můj život), určené především přátelům. Své vzpomínky také namluvila pro portál české a slovenské orální historie Paměť národa. Její osud představuje mimořádně silné svědectví o česko–německých dějinách Karlovarska.

Setkání s jejím příběhem autora podnítilo k dalšímu pátrání po historii „tiskárny“ i po osudech někdejších německých spoluobčanů v Karlsbadu, tedy v tehdejších německých Karlových Varech.

V bytovém dekretu z roku 1949 byl dům označen pouze jako konfiskát po Němcích. Po skončení druhé světové války se konfiskace týkaly značné části Karlových Varů. Tiskárna přešla do takzvané národní správy a pod několika měnícími se názvy fungovala další desetiletí, téměř až do pádu komunistického režimu. Později se v objektu nacházela vietnamská tržnice.

V roce 1945 však nebyla konfiskována Grafia, nýbrž karlovarská tiskárna Franiek. Budovy a majetek Grafie totiž zabral německý stát již po připojení pohraničí k Německu a v roce 1940 je v rámci takzvané arizace židovského majetku zestátnil. Objekt poté získala do užívání tradiční karlovarská tiskárna Franiek, založená v roce 1794.

Proč byla Grafia, která patřila sociálním demokratům, zahrnuta do „arizace“, není zcela jasné. Podle tehdejších předpisů nemohla politická strana vlastnit nemovitost a jako majitel musela být zapsána fyzická osoba. Do roku 1931 jí byl Dominik Löw, který nebyl židovského původu. Nelze však vyloučit, že jeho nástupce mezi židovské obyvatele patřil.

První konfiskace karlovarské Grafie po mnichovské dohodě

Konfiskace a zapečetění tiskárenského komplexu Grafia patřily k prvním zásahům gestapa v Karlových Varech po připojení pohraničí k Německu v říjnu 1938. Důvodem byla politická činnost tiskárny, kterou nacistický režim od roku 1933 považoval za nebezpečnou. Represe se soustředily především na sociální demokraty, komunisty a další odpůrce nacismu.

Gestapo bylo na převzetí moci důkladně připraveno. Seznamy osob určených k zatčení měly již knižní podobu a obsahovaly tisíce jmen a objektů. V Sudetech a později také v Protektorátu Čechy a Morava bylo zbaveno svobody více než 20 000 členů z celkového počtu přibližně 80 000 příslušníků Německé sociálnědemokratické dělnické strany v ČSR (DSAP).

V době zákroku už však bylo bezprostřední politické nebezpečí Grafie spíše symbolické. Československá vláda zakázala publikační činnost pro německé sociální demokraty již v prosinci 1937 v naději, že tím přispěje ke zmírnění napětí mezi Prahou a Berlínem.

Světový význam Grafie v letech 1933–1937 a její první konfiskace

Důvody konfiskace zachytila policejní zpráva drážďanské rezidentury gestapa, která měla v Karlových Varech své informátory a v Grafii donašeče. Dokument z roku 1936 podrobně popisoval jednotlivé tiskoviny, rozsah sociálnědemokratické a komunistické publicistiky i cesty, jimiž němečtí antifašisté předávali Grafii informace o politické, hospodářské, kulturní a vojenské situaci v Německu. Následuje výňatek ze zprávy:

Zpráva II 1 B–8191/35
Drážďany, 9. prosince 1936
Věc: Nakladatelství Grafia, Karlovy Vary, Kantstr.

„Podrobné informování o nakladatelství Graphia je ztíženo tím, že se jedná o zahraniční společnost se sídlem v Karlových Varech v ČSR, o jejích záležitostech a způsobu fungování lze získat informace víceméně pouze prostřednictvím důvěrných informátorů. Společnost ‚Graphia‘ se skládá z tiskárny a nakladatelství. Pro obě tyto divize je k dispozici několik budov. Zaměstnává přibližně 200 osob. Společnost Graphia je považována za největší a nejvýkonnější marxistický podnik v sudetoněmeckém jazykovém prostoru.

Vedení podniku je v rukou jednatele, odpovědného redaktora a žida Ernsta Sattlera, bydlištěm v Karlových Varech/ČSR, čtvrť Drahovice… Sattler sám je od roku 1920 majitelem lidového knihkupectví v Karlových Varech, Chebská ulice – Kerage–Palace, které je také částí nakladatelství Graphia…

Kromě tisku různých marxistických deníků pro ČSR se vedení nakladatelství Graphia zabývá zejména vydáváním všech ilegálních štvavých spisů SPD.“

Zpráva dále popisovala čilé přeshraniční zpravodajské kontakty, jejichž prostřednictvím se do Československa nelegálně dostávaly informace o politice, hospodářství, kultuře a vojenství ve třetí říši. Jako místa pro předávání zpráv a tiskovin uváděla mimo jiné chaty organizace Naturfreunde a pohraniční komisařství DSAP na československé straně hranice.

Když nacistický režim po Hitlerově nástupu k moci na jaře 1933 donutil vedení německé sociálnědemokratické strany SPD opustit Německo, přesunulo se do Československa a 4. května 1933 otevřelo v Praze exilovou kancelář. Pro exilové vedení se vžilo označení SOPADE, odvozené z názvu Sozialdemokratische Partei Deutschlands. Za svou hlavní exilovou tiskárnu si vybralo karlovarskou Grafii, která patřila k nejmodernějším a nejvýkonnějším podnikům tohoto druhu v Československu. Denně byla schopna vytisknout až 500 000 politických letáků.

Dne 18. června 1933 vyšlo v Grafii první číslo exilového týdeníku Neuer Vorwärts, který navázal na tradiční deník Vorwärts, vycházející od roku 1876. Z Karlových Varů poté směřoval do Německa proud antifašistických tiskovin, což rychle upoutalo pozornost nacistického režimu. První číslo Neuer Vorwärts neslo na titulní straně provokativní výzvu „Přetrhněte okovy“. Gestapo proto činnost SOPADE a její spolupráci s Grafií pečlivě sledovalo.

Týdeník se stal jedním z nejznámějších produktů Grafie a legální poštovní cestou se vyvážel do 42 zemí. Zvláštní vydání v malém osmerkovém formátu se tisklo na tenkém, takzvaném cigaretovém papíře a pašovalo přes zelenou hranici do nacistického Německa, kde bylo nelegálně šířeno.

Nejkratší trasa exilového tisku z Karlových Varů do Německa vedla vlakem do Nových Hamrů a odtud od nádraží vzhůru směrem k saské hranici, k takzvanému Naturfreundehausu v její bezprostřední blízkosti. DSAP zřídila na československé straně hranice síť stanovišť, která přepravu ilegálních tiskovin organizovala. V noci nosili sociálnědemokratičtí mladíci zásilky v batozích přes hranici. Ve svých vzpomínkách se o těchto akcích zmiňuje také Olga Sipplová.

Významným publikačním počinem Grafie byla útlá brožura Oranienburg, vydaná na jaře 1934. Šlo o první autentickou reportáž z nacistického koncentračního tábora určenou mezinárodní veřejnosti. Její autor, poslanec říšského sněmu za SPD Gerhart Seger, byl v červnu 1933 zatčen v Dessau a deportován do jednoho z prvních koncentračních táborů nedaleko Berlína. Po sedmi měsících uprchl do Československa, kde sepsal věcnou zprávu o brutálním a nelidském zacházení s vězni v Oranienburgu. Mezinárodní určení knihy dokládají cenové údaje v měnách 29 zemí uvedené na obálce. Předmluvu napsal spisovatel Heinrich Mann, bratr nositele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna.

Velký ohlas Segerovy reportáže přiměl velitele tábora Wernera Schäfera k sepsání knihy Koncentrační tábor Oranienburg – Antihnědá kniha o prvním koncentračním táboře, která měla vyvrátit „hrůzostrašné pohádky o Oranienburgu“. Publikace vyšla koncem roku 1934 v Berlíně a zájem o Segerovo svědectví ještě posílila.

Po osvobození Československa a druhé konfiskaci v roce 1945 význam Grafie v komunistickém Československu postupně ustoupil z veřejného povědomí. Německý antifašistický odboj v Československu, který pokračoval až do května 1945, nezapadal do zjednodušujícího poválečného výkladu založeného na kolektivní vině německého obyvatelstva. Osudy německých občanů, kteří zůstali Československu loajální a proti nacismu aktivně vystupovali, proto zůstávaly dlouho stranou pozornosti.

Po Postupimské konferenci byl uznaným německým antifašistům přiznán zvláštní status. Mohli si při odchodu odvézt vlastní majetek nebo požádat o československé občanství. Jejich politické působení však bylo v poválečném Československu omezeno, a jejich postavení tak nebylo rovnoprávné.

Navzdory tomuto dlouhodobému opomíjení publikoval Karel Nejdl již v roce 1980, u příležitosti svých 80. narozenin, v Lázeňském časopise článek „Z historie karlovarské tiskárny“. Opatrně, ale informovaně v něm nastínil německou historii Grafie a její činnost pro exilovou SPD.

Německá sociálnědemokratická tradice na Karlovarsku a vznik Grafie

Vznik levicového nakladatelství Grafia v Karlových Varech po založení Československa v roce 1918 umožnila dlouhá tradice českého i německého sociálnědemokratického hnutí. Její počátky na Karlovarsku sahaly do roku 1863, kdy byl v Aši založen první spolek mezi textilními dělníky. Rakouští sociální demokraté vydávali od roku 1894 v karlovarských Rybářích populární deník Volkswille. Když byla roku 1906 v dnešní Západní ulici postavena budova nazvaná Paříž, pozdější součást komplexu Grafia, pronajali si v ní karlovarští sociální demokraté dvě místnosti pro redakci listu.

V říjnu 1918 se tyto prostory staly základem společnosti Grafia. Člen městského zastupitelstva Karlových Varů a šéfredaktor deníku Volkswille Eugen de Witte oznámil, že nově založená tiskárenská společnost Grafia s ručením omezeným odkoupila dům Paříž i okolní pozemky a budovu přejmenovala na Grafia. Za společnost osobně ručil Dominik Löw, oficiální vydavatel Volkswille, někdejší poslanec říšské rady ve Vídni a pozdější senátor československého Národního shromáždění.

Po vzniku Československa ukončili němečtí sociální demokraté dosavadní příslušnost k rakouské sociální demokracii. Na konci srpna 1919 založili v Teplicích Německou sociálnědemokratickou dělnickou stranu v ČSR (DSAP). Jejím prvním předsedou se stal Josef Seliger, který již na zakládacím sjezdu vyzýval českou většinu k uznání práv všech národností v novém státě, zejména práva na sebeurčení Němců, Poláků, Slováků, Rusínů a Maďarů.

V prvních parlamentních volbách v roce 1920 získali českoslovenští sociální demokraté 26,3 procenta hlasů a německá DSAP 11 procent. Společně obsadili 105 z 281 poslaneckých mandátů. Mezi německy mluvícími voliči obdržela DSAP 43,5 procenta hlasů, což představovalo mimořádně silný výsledek. Teoreticky tak vznikl prostor pro výraznou sociálnědemokratickou politiku v Československu.

V politické praxi však spolupráci komplikovaly národnostní rozpory i vnitřní napětí mezi levicovými a pravicovými křídly obou sociálnědemokratických stran. Němečtí zástupci po volbách nebyli přizváni do vlády. Přibližně půl roku po druhém sjezdu DSAP, který se konal v říjnu 1920 v Karlových Varech, se její levicové křídlo odštěpilo a spolu s částí českých sociálních demokratů se v roce 1921 podílelo na založení Komunistické strany Československa. Sociálnědemokratické hnutí tím bylo oslabeno.

Zásluhy německých sociálních demokratů z Československa v boji proti nacismu dnes připomíná bronzová pamětní deska na fasádě bývalé Grafie na náměstí Dr. Milady Horákové 7. Je umístěna poměrně vysoko a její text se proto z ulice čte obtížně. Česká část dvojjazyčného nápisu zní:

Pamětní desku nechali na budovu v roce 2002 umístit němečtí sociální demokraté odsunutí z Československa po roce 1945 a jejich potomci. V Seligerově obci, působící v rámci dnešní německé SPD, pečují o odkaz DSAP, která měla v Československu přibližně 80 000 členů. Připomínají sudetské Němce, kteří vystupovali proti nacionalismu a nacismu a zůstali loajální k první Československé republice.

Řada z nich nastoupila při československé mobilizaci v září 1938 do pohraničních pevností ležících převážně v německy osídlených oblastech. Po přijetí Mnichovské dohody a odvolání ozbrojené obrany státu prožívali podobné zklamání jako čeští vojáci. Otázka, zda mělo Československo v roce 1938 vojensky vzdorovat, zůstává jedním z velkých témat moderních českých dějin.

Na desce je uvedena také Maria Günzlová, významná osobnost karlovarských německých sociálních demokratů. Působila mimo jiné v redakci deníku Volkswille a ve stranické kanceláři DSAP.

Pamětnice Olga Sipplová ze Staré Role

Při pátrání po svědcích spojených s domem Volkswille a s Grafií narazil autor v materiálech Seliger–Gemeinde na jméno Olgy Sipplové ze Staré Role, spoluzakladatelky a čestné předsedkyně této organizace. Ukázalo se, že v mládí pomáhala v kanceláři sociálních demokratů a že její politickou mentorkou byla Maria Günzlová.

V německém antikvariátu se podařilo nalézt také soukromý memoárový zápis jejího života bez ISBN, nazvaný So war mein Leben (Takový byl můj život). Útlý, jednoduše upravený svazek formátu A5, připomínající ilegální výtisky Neuer Vorwärts, byl určen jen blízkým přátelům a do antikvariátu se dostal z pozůstalosti významného funkcionáře DSAP. Exemplář obsahoval vlastnoruční věnování autorky.

Olga Sipplová v něm popisuje materiálně skromný, ale společensky bohatý život v dělnické Staré Roli ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Narodila se v Československu do česko–německé sociálnědemokratické rodiny. Otec byl členem DSAP, matka působila v ženské organizaci strany a babička z matčiny strany byla českého původu.

Autor požádal Olgu Sipplovou o svolení k českému překladu jejích vzpomínek, určenému dnešním zájemcům o historii Karlových Varů. Tehdy 103letá pamětnice souhlas neudělila. Svůj životní příběh však již dříve podrobně zaznamenala pro databázi Paměť národa, kde je veřejně dostupný.

Olga Sipplová se narodila 19. září 1920 ve Staré Roli. V září 2025 oslavila 105. narozeniny a 18. října téhož roku zemřela. Byla významnou svědkyní první republiky i česko–německého soužití na Karlovarsku do roku 1946. O působení DSAP ve Staré Roli a v Karlových Varech dokázala zasvěceně hovořit ještě ve věku 104 let. Za svůj veřejný a politický život obdržela řadu ocenění, včetně Medaile Karla Kramáře, udělené předsedou vlády České republiky.

V Grafii pomáhala již jako 14letá dívka při skládání protifašistických letáků, novin a brožur. Tiskly se v malém formátu na velmi tenkém papíře, aby je bylo možné pašovat do Německa. Ve vzpomínkách napsala:

„Muselo to být právě v té době, kdy jsme s naším sekretářem SJ (Socialistické mládeže) Erichem Ernstem Lindstättem jeli na lyžařský víkend do Nových Hamrů, do Naturfreundehausu (domu přátel přírody), protože se tam měl prý natáčet film. Protože jsme byly jen dvě dívky, byly jsme ‚přemístěny‘ do vedlejšího domu. Tak přísné byly zvyky. Až ráno jsme se dozvěděly, že se konala ‚noční tůra‘ přes hranice. Mnohem později jsem se od Ernsta dozvěděla, že se tam vydali s plnými batohy novin a vrátili se s prázdnými.“

Stará Role byla v době jejího dětství již po staletí převážně německy osídleným centrem porcelánového průmyslu. Měla přibližně 9 000 obyvatel a silné dělnické hnutí. Sipplová vzpomínala:

„U nás (ve Staré Roli) existovalo jenom několik málo Čechů: poštmistr, četnictvo, několik smíšených rodin, ale i jedna česká dvoutřídka. Majitelé tří židovských textilních domů Fuchs, Elhart a Fauska ale neměli nikdy až do roku 1938 žádné problémy s okolním obyvatelstvem.“

Olga Sipplová také připomínala českého četníka, který v roce 1938, krátce před připojením pohraničí k Německu po Mnichovské dohodě, zachránil jejímu otci život. Přišel k Sipplovým do bytu a vyzval pana Sippla, aby si vzal „jenom malé zavazadlo, žádný kufr“. Doprovodil ho na nádraží, aby stihl poslední vlak do Prahy, a varoval jej, že by ho přicházející říšští Němci jinak mohli ubít. Otec se přes Prahu dostal až do londýnského exilu.

Maria Günzlová takové štěstí neměla. Na začátku října 1938 ji zatklo gestapo a deportovalo do koncentračního tábora Dachau. Válku přežila, avšak v důsledku věznění se vrátila s vážnými následky.

Po skončení války následovaly nejprve takzvané divoké, neorganizované a často násilné odsuny německého obyvatelstva z Československa. Podmínky dalšího vysídlení byly projednány na Postupimské konferenci v červenci a srpnu 1945. Prokazatelným antifašistům byl přiznán zvláštní status: mohli požádat o československé občanství nebo odjet v takzvaných antifašistických transportech a odvézt si větší část majetku a bytového zařízení.

Mnozí sociální demokraté i komunisté uznaní za antifašisty se přesto rozhodli odejít, protože jejich politická činnost byla v poválečném Československu omezena. Ti, kteří zůstali, měli nerovnoprávné postavení. Výjimky se týkaly jen některých komunistů. Autor například připomíná vdovu po německém komunistickém funkcionáři Karlu Kreibichovi, spoluzakladateli KSČ a československém velvyslanci v Moskvě v letech 1951–1952, která po jeho smrti získala v roce 1966 možnost vyučovat hospodářskou němčinu na Vysoké škole ekonomické v Praze.

V letech 1945 a 1946 se Olga Sipplová ještě před svým odchodem do Německa podílela v kanceláři Grafie spolu s Lonny Brücknerem, britským styčným důstojníkem a někdejším karlovarským občanem židovského původu, na sestavování seznamů německých antifašistů určených k odjezdu. Ve svých vzpomínkách popsala také zásahy komunistických funkcionářů, kteří podle ní seznamy upravovali ve prospěch vlastních „soudruhů“: za každého nově zařazeného komunistu měl být vyškrtnut jeden sociální demokrat. Olga Sipplová odjela s malým synem posledním transportem do západního Německa v listopadu 1946.

V Německu vstoupila do sociálnědemokratické strany SPD a v roce 1951 se stala jednou ze spoluzakladatelek Seliger–Gemeinde. V říjnu 2024 se ve věku 104 let zúčastnila v mnichovském Maximilianeu předání Wenzel–Jaksch–Gedächtnispreis bývalému českému premiérovi Vladimíru Špidlovi a osobně mu poblahopřála. Jde o nejvyšší ocenění, které Seligerova obec uděluje za celoživotní dílo a příspěvek k budování společné Evropy. Wenzel Jaksch byl posledním předsedou DSAP a v londýnském exilu zastupoval sudetské Němce vůči československé exilové vládě.

Literatura

České průšvihy 1945–1948. Autorský tým: Petr Pithart, Jan Urban, Ondřej Neumann, Lucie Sýkorová, Robert Břešťan, Aleš Rozehnal, Tereza Engelová, Jan Kalvoda a Vojtěch Berger. ISBN 978–80–11–06648–2.

Adolf Hasenöhrl: Kampf, Widerstand, Verfolgung der sudetendeutschen Sozialdemokraten. Dokumentation der deutschen Sozialdemokraten aus der Tschechoslowakei im Kampf gegen Henlein und Hitler. Seliger–Gemeinde, Stuttgart 1983.

Chronik der sudetendeutschen Sozialdemokratie 1863–1938. Seliger–Archiv, Stuttgart 1982.

Pit Fiedler, Peter Heidler, Herbert Schmidt (eds.): Verdrängt, Vergessen, Wiederentdeckt. Die sudetendeutsche Sozialdemokratie. 50 Jahre Seliger–Gemeinde Hof – Jubiläumsschrift.

Leopold Grünwald: Sudetendeutscher Widerstand gegen den Nationalsozialismus. Für Frieden, Freiheit, Recht. Band 23. Rieß–Druck und Verlag, Benediktbeuern 1986.

Autorova poznámka na závěr

Další, někdy dvojjazyčné texty jsou dostupné na webu Seliger–Gemeinde. Širší popis protifašistického odboje na Karlovarsku po roce 1938, do něhož se zapojilo více než dvě stě převážně německých skupin, přesahuje rozsah tohoto příspěvku.