Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Procházíte-li dnes v Praze na Hradčanech Kapucínskou ulicí, míjíte pozoruhodný objekt – bývalou mučírnu, takzvaný Domeček. Nejednoho člověka zarazí nevzhledná zeď i pamětní deska s nepřesným nápisem: „Památce obětí umučených komunistickou policií“. Za komunismu žádná bezpečnostní složka státu nebyla nazývána policií. Lidé se na sociálních sítích pozastavují nad oprýskaností a celkovou nedůstojností místa. Povede veřejné pobouření ke změně?
V budově dnes sídlí Ochranná služba Policie ČR. Za války v ní úřadovalo gestapo, za komunismu především vojenská obdoba Státní bezpečnosti – OBZ (Obranné zpravodajství). Političtí vězni, zejména vojáci, zde zvláště v letech 1949–1952 procházeli nepředstavitelnou torturou: mlácením pěstmi, holemi a bejčákem, zakováním do želez v temnicích, hladem i odpíráním spánku. Vyšetřovací věznicí prošly řádově stovky lidí; odhady hovoří asi o třech stech vojáků – politických vězňů. Domeček měl 30 samotek.
Pro Paměť národa o tom, co v Domečku zažili, vyprávěli generálové Kácha, Sedláček, Husník a další. Vzpomínali mimo jiné na sténání týraných politických vězňů, které přehlušovaly zvonky nedaleké Lorety. O Domečku jsme psali v článku „Mučení za zvuku zvonkohry z Lorety v Domečku na Hradčanech“.
Na žalostný stav pietního místa upozornil na Facebooku Ondřej Hlaváč z Iniciativy Zapomenutý 3. odboj. „Jak se vám toto místo líbí? Tato pamětní deska visí na zdi Domečku na Hradčanech. Obecný text, oprýskaná zeď. Cloumají se mnou emoce,“ napsal na sociální síti s tím, že se pokusí situaci změnit. O iniciativě prý již hovořil s předsedou Senátu ČR Milošem Vystrčilem, který ho vyzval, aby zaslal oficiální podnět.
Ke změně pietního místa by rád pomohl historik Jiří Padevět, jak napsal v komentáři pod příspěvkem. Paměť národa se k iniciativě také připojuje a podporuje snahu o důstojné a výstižnější pojetí tohoto místa paměti. Kam iniciativa povede, o tom budeme čtenáře Magazínu Paměti národa informovat. S panem Hlaváčem jsme v kontaktu.
„Hovořte o své trestné činnosti!“ Když odmítl vypovídat, zfackovali ho
Jak to v hradčanském Domečku v Kapucínské ulici u Loretánského náměstí v padesátých letech vypadalo?
„Šéfem byl štábní kapitán Jindřich Pergl, známý sadista, který se vyžíval v týrání a buzerování vězňů. Vedl mě do prvního patra, kde byla na podestě dřevěná tabule a na ní visela pouta, okovy a další mučicí nástroje. On se u nich zastavil a ukázal na ně, abych prý viděl, co mě čeká. A strčil mě na celu. To je můj první, zvukový dojem z kriminálu: to zabouchnutí dveří, které do smrti nezapomenu,“ vzpomínal v roce 2008 generál Tomáš Sedláček pro Paměť národa.
Sedláček měl za sebou peklo bojů na frontě, ale čekalo ho další, v jiné podobě. „Z cely mě vzápětí odvedli k vyšetřovateli, měl jsem zavázané oči. A pak to začalo: ‚Hovořte o své trestné činnosti!‘ Nevěděl jsem, o čem mám mluvit, tak jsem řekl, že o žádné trestné činnosti nevím, což bylo považováno za zapírání. Druhý nebo třetí den tedy zavolali Pergla, ten mě strčil do řetězů, na nohy mi dal okovy. Vždycky říkám, že proti středověku tam byl úžasný pokrok. Ty okovy měly manžety, což ve středověku určitě nebývalo!“ Historik Jiří Plachý si po dlouhých rozhovorech s generálem myslí, že Sedláčkovo vyprávění je třeba doplnit: „Pan generál to ze skromnosti trochu zkresluje a převádí do černého humoru. U výslechů ho týrali, psychicky i fyzicky. V pamětech říká jen tak na okraj, že vyšetřovatel mu dal sedm facek, ale že měl vlastně štěstí, protože byli i vyšetřovatelé mnohem brutálnější, kteří mlátili hlava nehlava. Zmiňuje se, že nesměl devět dní spát, že měl halucinace…“
Tomáše Sedláčka vyslýchali dva lidé. Na jednoho si už nevzpomínal, na druhého – Jaroslava Řičicu – si pamatoval velmi dobře. Vyprávěl, že právě Řičica ho fackoval, že právě on zavolal Pergla a výslovně mu nařídil, aby Sedláčkovi spoutal ruce a nohy do okovů. Po devíti dnech výslechů a chození beze spánku podepsal Sedláček výslechové protokoly, které vyšetřovatel připravil. Teprve pak ho Řičica nechal vyspat. Při dalším výslechu odpočatý Sedláček podpis odvolal. Martyrium pokračovalo.
Důchodce, který docházel „na kurzy paměti“
Jaroslav Řičica byl v důchodu kapitánem ve výslužbě. Narodil se 24. dubna 1924 ve Veselí nad Moravou, stal se strojním zámečníkem u ČKD Sokolovo a roku 1944 pracoval – patrně z donucení – pro říši jako jeden z totálně nasazených. Po válce se živil jako dělník a roku 1947 nastoupil do základní vojenské služby. Tehdy se „politicky zorientoval“ – podal přihlášku do KSČ, požádal o možnost zůstat u armády a po únoru 1948 začal prokazovat věrnost straně a vládě na 5. oddělení ministerstva obrany jako „výslechář“.
Vrátná v domově pro seniory, kde Řičica dožíval, střežila „své“ důchodce jako oko v hlavě: „Co mu chcete?! On s vámi nechce mluvit, takže nashle,“ pokusila se mě a mého kolegu z Post Bellum vyhodit. Nedali jsme se: „Jdeme pana Řičicu navštívit a chtěli bychom s ním natočit rozhovor. Neseme mu dárek,“ říkám. Měl jsem v plánu trik: předat mu jako dárek CD s nahrávkou vyprávění Tomáše Sedláčka. Vrátná chvíli telefonovala. Za deset minut sešel po schodech do foyeru starý pán v teplácích, podezřívavě si nás prohlížel a jazykem si neustále přejížděl přes vyschlé rty. Raději jsem zapnul viditelně držený diktafon a už z dálky jsem zavolal, že jsem ten Kroupa, že jsem s ním telefonoval, že si na to jistě vzpomíná a že rozhovor bude krátký… Pan Řičica souhlasil. Zde je úryvek z rozhovoru. Celý naleznete na Paměti národa.
Dobrý den. Jak se jmenujete?
Jaroslav Řičica. Je mi třiaosmdesát let.
Dokázal byste vyprávět něco ze svého života, nějakou historku?
Ne, nic si nevybavuji. Já tady chodím na kurz paměti.
Čím jste vlastně v životě byl?
No, dělal jsem na dráze a potom jsem byl v armádě, voják.
A co jste v armádě dělal?
No, to vám říkat nebudu.
Proč ne?
Podepsal jsem to kdysi, je to tajné.
Dodnes je to tajné?
Já nevím. Ale nic vám říkat nebudu, protože si z toho nic nepamatuji.
Mohu ještě jednu otázku? Tomáš Sedláček, říká vám to jméno něco?
Vím.
Kdo to byl?
Voják. Nebudu vám nic říkat.
On totiž o vás vypráví, že jste ho vyšetřoval?
To si nepamatuji, ale tehdy jsem nebyl vyšetřovatel.
On o vás říká, že jste ho dokonce mlátil…
To je blbost.
Znal jste velitele věznice Pergla? Ten byl za násilí na vězních dokonce odsouzen?
Znal jsem ho jenom ze služby. Já si potřebuji sednout…
Co si o tom dnes myslíte, když političtí vězni takto vzpomínají…
Co zažili, to vypráví.
Co zažili, to vypráví.
Je to tedy pravda?
Já už nevím, nepamatuji si. Vždyť je to šedesát roků, prosím vás! Já jsem nastoupil do armády a byl jsem zařazen tam k tomu oddělení. Tam jsem měl být na stáži. Tak jsem tam byl na stáži. Pak jsem odešel do Banské Bystrice.
Co jste říkal té stáži v Domečku? Vy jste totiž jeden z posledních žijících svědků…
Ale já jsem nebyl v tom Domečku. Nevím, jaké to bylo v Domečku. Já vím, že se tomu tak začalo říkat – Domeček. Neměl jsem v Domečku kancelář. Ze začátku jsme byli tam, kde byl vyšší vojenský prokurátor. Pak jsem přešel do Banské Bystrice, to se už jmenovalo VKR.
Vojenská kontrarozvědka?
Ano.
A co jste tam dělal?
Tam už jsem byl vyšetřovatel.
A jaké zločiny jste vyšetřoval?
Zločiny… hm… zběhnutí do ciziny, nedovolené ozbrojování, ohrožení státního tajemství a posledních asi deset roků jsem dělal referenta pro vnitřní utajení. Podle těch směrnic jsem schvaloval, co je tajné, přísně tajné a podobně.
Tomáš Sedláček vyprávěl, že měl vlastně štěstí, že dostal vás, protože jste ho jednak tolik nemlátil a…
Já jsem ho vůbec nemlátil. To si vymýšlí. Já jsem ho nevyšetřoval, nezatýkal, já jsem se tam víceméně díval, učil se psát na stroji.
Co jste zapisoval?
Co Sedláček diktoval, to jsem napsal.
A co tedy Tomáš Sedláček spáchal?
Já nevím. Nevím, za co byl žalovaný.
Podle vzpomínek pamětníků, politických vězňů z 50. let, docházelo vůči nim často k fyzickému i psychickému násilí…
Podívejte se, to jsem se všechno dozvěděl dokonce pravděpodobně až po roce 1989.
Byla to podle vás doba totality?
Tak já jsem to tehdy nepovažoval za totalitní režim. Prostě jsem nastoupil a plnil rozkazy. Já jsem byl povolán do armády, já jsem měl dělat na dráze…
