Zdeňka Uhříčková: Nevěděli jsme, jestli otce ještě někdy uvidíme

Zdeňka Uhříčková, rozená Loucká, se narodila 2. ledna 1929 v Horním Městě rodičům Hedvice a Quidovi Louckým jako starší ze dvou dětí. Rodný list měla vystavený v němčině; Horní Město leželo v převážně německojazyčném pohraničí. Otec sloužil jako četník, později jej převeleli do Velkých Němčic a rodina se stěhovala.

Majitelku mlýna, která pomáhala Čechům, po válce vyhnali

Bydleli v domku, který byl součástí mlýna. Majitelkou mlýna byla od roku 1930 baronka Margareta von Kitzler, Rakušanka. Zdeňka Uhříčková si ji pamatovala jako laskavou ženu, která měla nemocné dítě. Vzpomínala, že všem dětem ze vsi hradila potřeby spojené se slavnostním biřmováním i následnou hostinu.

V roce 1936 začala Zdeňka ve Velkých Němčicích docházet do obecné školy, chodila také do Sokola. Roku 1938 se stěhovali naposledy, do Uherského Brodu. Zdeňka zde pokračovala v docházce do třetí třídy. Uherský Brod byl před válkou rozrůstajícím se městem s řadou nových podniků a továren, kde převažovalo dělnictvo. K místnímu obyvatelstvu patřila početná židovská komunita čítající před válkou téměř 600 členů. Zdeňka Uhříčková vzpomínala, že Židé před válkou vlastnili většinu živností ve městě. 

Otec byl uvězněn za odbojovou činnost pro Obranu národa

Roku 1939 přišla válka. Otec Zdeňky se stal téhož roku členem Obrany národa (ON). V Uherském Brodě stál v čele organizace František Bár. Ten se roku 1939 obrátil na JUDr. Vojtěcha Hruboše, který jako soudce přicházel do kontaktu s českým četnictvem. Potřeboval navázat styk s četníky, aby byl informován o činnosti německých úřadů a věděl o vhodných místech pro ukrývání osob a zbraní. Hruboš poslal za Bárem štábního strážmistra Hrdličku, který pak doporučil ke spolupráci dva důvěryhodné četníky, praporčíka Louckého a štábního strážmistra Zapletala. Zdeňčina otce gestapo zadrželo někdy kolem roku 1940; na přesnou dataci si Zdeňka Uhříčková nevzpomněla. Byl uvězněn v Brně na Cejlu, kde strávil přibližně půl roku. Vrátil se vyhublý, ve vězení dostával pouze chléb. Po zbytek války už nesměl vykonávat práci četníka a pracoval jako dělník. Věznice na Cejlu sloužila většinou jako přestupní stanice na cestě do jiných věznic nebo koncentračních táborů.

Po válce se do města vrátilo jen pár židovských obyvatel

Zdeňka za války zažila také postupně se zpřísňující protižidovská opatření. Lidé označení žlutými hvězdami se od roku 1941 stali běžnou součástí brodských ulic, časem už směli vycházet jen v přesně vymezené hodiny. Ve městě se nacházela židovská čtvrť, takzvaná Židovna. Místní synagogu zničil požár roku 1941. „Jedna moje spolužačka bydlela v Židovně, ačkoli nešlo o židovskou rodinu. Potom mi vyprávěla, že přijelo auto, vystoupili z něj Němci a templ zapálili. Mluvila o tom, že nikdy nezapomene, jak místní Židé strašně kvíleli, když pozorovali hořící budovu, kterou nesměli hasit,“ vzpomínala Zdeňka Uhříčková.

Postupně museli všichni Židé do transportů. Roku 1941 okupační úřady do Židovny přestěhovaly i Židy, kteří dosud bydleli na jiných místech Brodu. V roce 1943 se Uherský Brod stal shromaždištěm pro Židy z jiných lokalit Moravy (okresy Uherský Brod, Uherské Hradiště, Kyjov, Hodonín a Vsetín), které nejprve umístili do přeplněné Židovny, poté převedli do budovy gymnázia a odtud na nádraží do transportů. „Jednou jsem šla do města, ze Židovny právě vycházel transport, všichni Židé, kteří skončili v Osvětimi. Měli sraz u gymnázia.“ 

„Někteří prý jeli z Brodu, aniž by se zastavili v Česku, a už druhý den byli v Osvětimi. Jestli se do Brodu vrátilo po válce do deseti lidí... Celé rodiny tam zahynuly.“ Jen malá část uherskobrodských Židů přežila válku a do města se po roce 1945 vrátil jen zlomek původní komunity, kterou už se nepodařilo obnovit. 

Osvobozování města

V posledních měsících války město čelilo častým náletům. Při jednom z nich zahynuli sousedé Louckých, Jan Zemek se synem Ladislavem. Když se rozezněly sirény ohlašující nálet, neběželi se skrýt do blízkého sklepa a zůstali na ulici. Lidé ze sklepa u obchodu pana Matyáše v Hradišťské ulici na ně volali, ať se schovají, ale už bylo pozdě. Zasažena byla i továrna Jana Briefa vyrábějící nábytek a Hladišova továrna na zpracování ovoce.

Osvobození vítali místní s velkou euforií a nadšením. Sovětská a rumunská vojska město osvobodila 26. dubna 1945. Zdeňka Uhříčková si vzpomínala, že hned v prvních dnech se u nich doma objevil sovětský voják ze Sibiře Michalko Charitoněnko, který si k nim chodil každý den vařit. Připravoval na kamnech boršč a pirožky, při tom jim spálil většinu dřeva na zimu. Před odjezdem domů nechal rodině přivézt velké auto naložené kvalitním dřevem. Když odjel, ještě si nějakou dobu dopisovali.

Otec byl pronásledován nacisty i komunisty

Po válce Zdeňka vystudovala odbornou školu pro ženská povolání a nastoupila do účtárny místní Zbrojovky. Po roce 1945 také začala znovu chodit do Sokola. V osmnácti letech začala docházet do Dvořákova pěveckého sboru, zpívala zde řadu let, dokud ji nepostihla obrna hlasivek.

Účastnila se také XI. všesokolského sletu v Praze roku 1948. Vzpomínala, že se odehrál krátce po smrti Jana Masaryka, a když přecházeli kolem tribuny na Václavském náměstí, skandovali: 

Komunistické praktiky záhy pocítil na vlastní kůži Zdeňčin otec, kterého jako bývalého odbojáře propustili ze zaměstnání bez nároku na penzi. Rodina dostala pár dní na vystěhování z pronajatého bytu, přestože nepatřil městu, ale faráři. Naštěstí měli rodiče úspory a koupili v Uherském Brodě domek. Otec se přeškolil na jeřábníka a začal pracovat ve Slováckých strojírnách. Když později zemřel, matka nastoupila do Zbrojovky, kde pracovala v kontrolním oddělení. Padesátá léta znamenala pro Zdeňku Uhříčkovou i změnu v osobním životě. Roku 1950 se vdala, manžel Miroslav Slavíček pracoval ve Slováckých strojírnách. V následujících letech se jim narodily tři děti.

V srpnu roku 1968 byla s manželem na dovolené v Praze, chtěli dětem ukázat hlavní město. Spali pod stanem na veřejném tábořišti. V noci někdo z přítomných pustil rozhlas. Když Zdeňka vykoukla ze stanu, někdo na ni volal, že nás obsadila vojska Varšavské smlouvy. Okamžitě se sbalili a jeli domů, cestou potkávali tanky. Několikrát se s autem ocitli mezi dvěma tanky, nakonec šťastně dojeli domů, kde už čekali vyděšení rodiče.

Z administrativy do výroby

Začala normalizace. Netrvalo dlouho a přišly prověrky v zaměstnání. Protože nesouhlasila se vstupem vojsk, přeřadili ji z účtárny do výroby. Tam si jí naštěstí všiml podnikový právník a zařídil její návrat do účtárny. Do strany nikdy nevstoupila, přestože jí to v zaměstnání nabízeli.

Po roce 1968 se s manželem rozvedli, Zdeňka Uhříčková zůstala s dětmi sama. Později se ještě jednou vdala za Jaroslava Uhříčka, pracovníka Zbrojovky. Sametovou revoluci s manželem přivítali, vzpomínala, jak na rekreaci na Slovensku sledovali zvolení Václava Havla prezidentem. Ani druhé manželství nevydrželo, po revoluci se rozvedli.

Po odchodu do důchodu ještě dalších 20 let brigádně pracovala. Později žila v penzionu pro seniory. Zemřela v roce 2025 v Uherském Brodě, městě, kde prožila většinu svého života.

Zdroje

Ryšavá, Denisa, 2016, Uherskobrodští židé a jejich kultura na konci své éry, bakalářská práce

Poláková, Miroslava, 2010, Protifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939–1945, disertační práce 

Pamětní kniha Velkých Němčic, záznamy k Margaretě von Kitzler