Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Komunistická Státní bezpečnost vystavila socioložku Jiřinu Šiklovou bezprecedentnímu tlaku. Osmnáct dní (od 27. října do 13. listopadu 1988) s ní v podstatě nepřetržitě byli dva příslušníci Státní bezpečnosti Milan Mareš a Jiří Slanina. Žili v jejím bytě, vozili ji na výslechy, doprovázeli do práce. „Hovořili jsme spolu například, když jsme šli společně nakoupit do samoobsluhy a později jsme si společně uvařili oběd,“ popsal jeden z nich. Jiřina Šiklová je zajímala proto, že zajišťovala spojení mezi disidenty a lidmi v exilu. A právě tento mezní zážitek s estébáky ji zároveň dostal do podezření, že jim podlehla.
Jiřineum je středeční odpolední badatelna, rozhovorna, čítárna a myslsdělna. Založeno a provozováno spolkem Formace.
Jiřineum vzniklo spojením dvou projektů – Bytových rozprav a Otevřených domácích knihoven. Navazuje na odkaz Jiřiny Šiklové tím, že podporuje kulturu osobního angažmá člověka ve veřejném prostoru a umění pravdivé komunikace.
Ví to spousta lidí
Povážlivý kontakt Jiřiny Šiklové s StB zmiňuje už v roce 1993 vydaná Encyklopedie špionáže: Ze zákulisí tajných služeb, zejména Státní bezpečnosti. „StB udeřila koncem roku 1988, kdy Šiklovou zadržela a vyslýchala,“ píše se tu. „Dozvěděla se od ní velmi mnoho o spojení s Prečanem, pomoci západních diplomatů při tom, způsobu přijímání a distribuce materiálů ze zahraničí, výrobě nepovolených Lidových novin a mnoho dalšího.“ V roce 1988 byla Jiřina Šiklová „hlavním pošťákem“ v Praze a Vilém Prečan v Německu, jejich „kanálem“ tekly informace a pašovaly se přes hranice tiskoviny, technika a peníze.
Plyne z citovaného odstavce, že se StB spolupracovala? „To v žádném případě,“ ohrazuje se Marek Pečenka, jeden ze spoluautorů encyklopedie. „Podle mě to znamená pouze to, že při výslechu řekla víc, než chtěla.“ Z čeho výčet toho, co se estébáci od Jiřiny Šiklové dozvěděli, vyplývá, ale neví. Tuto pasáž psal Milan Churaň a ten už nežije: „Nevím, z jakých materiálů vycházel.“
Naposledy na svých stránkách zveřejnila podezření, že Jiřina Šiklová spolupracovala se StB, Monika Le Fay. Zjednodušeně řečeno: spisovatelka a režisérka vyčítala historiku Petru Blažkovi jeho dlouhodobou kritiku minulosti prezidenta Petra Pavla. A dodala, že minulost jiných Blažkově pozornosti unikla. Jako příklad uvedla Miloše Pojara, otce diplomata Tomáše Pojara, a pokračovala: „Unikl mu agent Cyril Höschl, Jim Čert a nejspíš i Jiřina Šiklová, kterým dal Blažek své rozhřešení.“
„Nic z toho není pravda,“ ohrazuje se Petr Blažek. „Miloš Pojar byl kandidátem tajné spolupráce, po krátké době jeho spis uložili do archivu kvůli špatnému poměru k StB. Debatě o spolupráci Cyrila Höschla jsem se nikdy nebránil, mnou vedené Muzeum paměti XX. století o tom vydalo knihu. Jima Čerta jsem měl rád, ale nezamlčoval jsem, že byl agentem. A o Jiřině Šiklové jsem řekl, že s StB nespolupracovala.“
Proč si Monika Le Fay myslí, že Jiřina Šiklová „nejspíš“ spolupracovala se StB? „Já to vím a ví to spousta lidí,“ říká Monika Le Fay do telefonu. „Ale nechci dávat nějaké informace. Dělám jinou práci, píšu dětské knihy a točím filmy. Obraťte se na někoho z Ústavu pro studium totalitních režimů, oni jsou za to placeni.“
Monika Le Fay vycházela ze soukromého facebookového příspěvku badatele Radka Schovánka, který pracuje pro Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek. „Šiklová spolupracovala od října 88 do ledna 89, sama sebe přesvědčila, že se to nikdy nestalo. Estébáci se jí nastěhovali do bytu a řekli, že tam s ní budou bydlet a ona se po třech dnech zhroutila,“ napsal Radek Schovánek v soukromé komunikaci, která vinou něčí nediskrétnosti pronikla na veřejnost.
„Byla to jen moje domněnka,“ lituje Radek Schovánek zveřejnění. Proto se spolu s Pamětí národa pokusil za pomoci archivů a vzpomínek svědků pátrat po tom, co se koncem roku 1988 mezi Jiřinou Šiklovou a estébáky vlastně odehrálo.
Myslím, že s ní estébáci bydleli
Pátrání komplikuje fakt, že estébácké svazky klíčových aktérů – Jiřiny Šiklové (krycí jméno Delta) a jejího nejbližšího spolupracovníka na německé straně Viléma Prečana (Mazut) – jsou zničené.
Období na přelomu října a listopadu 1988, kdy estébáci na Jiřinu Šiklovou „zaklekli“, je bílým místem i pro jejího syna, psychologa a psychoterapeuta Jana Šikla. „Nevím o tom skoro nic,“ řekl Paměti národa. „Až mě to překvapuje, protože jsme tyhle věci dost sdíleli. Nebyl jsem už tehdy žádné děťátko, bylo mi pětadvacet.“
Jan Šikl si nevzpomíná, že by se o těchto dnech s matkou bavil. Vzpomíná si ale, že o nich něco málo slyšel od Viléma Prečana. „Říkal, že máma vykazovala vysoký stupeň zneklidnění nebo stresu, že z toho byla velmi nesvá,“ vybavuje si. „Myslím, že s ní estébáci nějakou dobu dokonce bydleli v jejím bytě.“
Ani v několikahodinové nahrávce na stránkách Paměti národa neříká Jiřina Šiklová o kontaktu s estébáky v roce 1988 skoro nic. „Tihle dva hoši, Milan a Jirka, dorazili 27. října ráno. Tak, jak se to má dělat. Člověk je v noční košili, nepřipravený,“ vyprávěla. Pak už zmínila jenom to, co estébáci při domovní prohlídce nenašli: tašky s tiskovinami „k exportu“, které visely za záclonou zakrývající veliké prosklené dveře. Přinesl je Jiří Kantůrek, manžel spisovatelky Evy Kantůrkové.
Mohu již jen pít přeslazený čaj
Jako cenný zdroj informací se ale ukázal historik Vilém Prečan, kterého jsme navštívili v jeho činžákovém bytě v pražských Dejvicích. „Jiřina byla úplně hotová,“ vzpomíná na první telefonický rozhovor, který „trval snad dvě hodiny“. Kdy přesně proběhl ani odkud mu tehdy volala, si už nepamatuje. Nevybavuje si ani, co konkrétně mu říkala, má v paměti hlavně to, že během tohoto hovoru i několika následujících vnímal, že „je mimo, traumatizovaná“ a snažil se ji uklidňovat.
Historik Vilém Prečan v sobě ale nezapře svědomitého archiváře, který v roce 1986 založil v Německu Československé dokumentační středisko nezávislé literatury. Díky němu se zachovaly dopisy Jiřiny Šiklové a další podklady, které mu posílala.
„Musím si uspořádat myšlenky, co jsem vlastně vypovídala. Jsem v prdeli, dělám si poznámky, abych věděla, co vlastně bylo. Nemohu dál s dechem. Občas mohu již jen pít přeslazený čaj,“ poznamenala si Jiřina Šiklová někdy v průběhu osmnácti dní, kdy s ní téměř nepřetržitě byli estébáci Milan Mareš (představil se krycím jménem Holoubek) a Jiří Slanina (Krista). Do jejího bytu v pražské Klimentské ulici vtrhli spolu s dalšími lidmi v pět hodin ráno 27. října 1988 a se Šiklovou se rozloučili až 13. listopadu večer. „Ti dva jsou se mnou stále,“ poznamenala si Jiřina Šiklová. „Občas jsou příjemní.“
Kromě toho byla během zmíněných osmnácti dní dvakrát na 48 hodin v cele předběžného zadržení v Ruzyni a třikrát u výslechu – Na Míčánkách, v Bartolomějské a Benediktské ulici. Na otázky estébáků se snažila odpovídat slovy „nebudu se vyjadřovat“, „když si to myslíte“, „to je vaše tvrzení“, „když to víte, proč se ptáte“. Když se jich pak ona později na něco zeptala, odpověděli jí prý s úsměvem jejími slovy.
V uzamčené části článku začíná nejdramatičtější pasáž příběhu Jiřiny Šiklové: výslechy, hrozby, hra StB na důvěrnost i snaha režimu zničit její pověst. Zkoušeli jsme také volat Jiřímu Slaninovi, jednomu z estébáků, kteří na ni byli nasazeni. Co na naše otázky odpověděl? Předplaťte si Magazín a článek si dočtěte!
