Anna Vařeková: Po návratu z nuceného nasazení viděla hořet Javoříčko

Anna Vařeková, rozená Mlčochová, se narodila 25. dubna 1924 ve Střemeníčku jako nejmladší ze čtyř dětí. Otec František byl zedník, matka Marie se starala o hospodářství. Rodina žila skromně, měla malé pole, několik koz, drůbež a králíky.

Jako malá jsem se pořád prala

Byla živé dítě. Kamarádila se spíše s chlapci a často se s nimi prala, což maminka nesla s nelibostí. Ve škole patřila k nejlepším žákyním; další studium si však rodina nemohla dovolit. Po ukončení obecné školy proto nastoupila do služby na statcích v okolí, stejně jako její sestry. Pracovala například v Seničce, Senici na Hané nebo na Bouzově.

Válka zpočátku do života ve Střemeníčku příliš nezasahovala. Fronta byla daleko a každodenní život pokračoval téměř beze změn. Teprve v posledních letech okupace začaly události nabírat rychlý spád.„

Ze Střemeníčka do Hildesheimu

Z českých zemí byly do Říše odvlečeny statisíce lidí, především mladých mužů a žen, které nacistické Německo během války nasadilo na práci v průmyslu, zemědělství a dopravě. Anna Vařeková byla jednou z nich. V lednu 1944 dostala povolání k nucenému nasazení. Na nádraží v Července nastoupila spolu s dalšími mladými lidmi do vlaku směřujícího do Německa. Na cestu nikdy nezapomněla.

Jejím cílem byl Hildesheim v Dolním Sasku, kde podle archivních záznamů pracovala v síti zbrojních závodů koncernu Robert Bosch, které dodávaly klíčovou elektroinstalaci a startéry pro německou armádu. Přestože šlo o nucené nasazení, na pobyt nevzpomínala ve zlém. Tvrdila, že měla ve srovnání s mnoha jinými pracovníky určité štěstí. Němci jí podle jejích slov projevovali nepochopitelné sympatie, snad kvůli jejímu árijskému vzezření, a nevyžadovali od ní tak přísnou pracovní kázeň. „Když se mi nechtělo do továrny, chodila jsem po loukách a sbírala kvítí,“ vyprávěla.

Vedle těchto vzpomínek si však vybavovala i temnější obrazy. Spolu s ostatními dívkami házela přes plot chléb sovětským a polským zajatcům, kteří pracovali v mnohem tvrdších podmínkách a trpěli nedostatkem jídla. Po několika měsících musela podstoupit operaci slepého střeva. Díky propustce, kterou jí pomohla vyřídit teta žijící ve Vídni, mohla odjet domů. Do Německa už se nevrátila. Několikrát ji předvolali na pracovní úřad v Litovli, kam se nedostavila. Zároveň se nijak neskrývala, pobývala u rodičů, kteří na ni však nedostávali potravinové lístky.

Nucené nasazení Anny Vařekové

Doba nasazení: 18. února 1944 – 26. července 1944.

Místo nasazení a továrna: zbrojní komplex koncernu Robert Bosch GmbH v regionu Hildesheim (Dolní Sasko). Anna byla přidělena do utajeného pobočného závodu Alfa-Werk v Alfeldu, který vyráběl startéry a elektroinstalaci pro všechny německé tanky a letadla.

Ubytování: dřevěné baráky s palandami maskované v lesích a na loukách (oblast Hildesheimer Wald).

Archivní doklad: její nasazení dokládá hromadný ubytovací a transportní seznam nuceně nasazených civilních pracovníků (řádek 235), uložený v mezinárodním archivu Arolsen Archives v Německu pod složkou ITS 077 Hildesheim.

Návrat domů: v červenci 1944 podstoupila v Německu operaci a ze zdravotních důvodů byla propuštěna zpět na Moravu.

Partyzáni v okolních lesích

Na jaře roku 1945 se situace na Bouzovsku rychle měnila. V okolních lesích operovaly partyzánské skupiny a německé jednotky stále častěji podnikaly pátrací akce.

Jednou z jejich základen se stalo také Javoříčko, kde žili Annini příbuzní. Místní obyvatelé se ocitali mezi dvěma ohni. Na jedné straně byli partyzáni, na druhé německé represivní složky. Anna Vařeková vzpomínala, že vztahy místních s partyzány nebyly příliš dobré, k čemuž přispívalo jejich lehkomyslné chování, kterým obyvatele ohrožovali. Napětí v kraji rostlo každým dnem.

Anna Vařeková ve svém vyprávění zmínila i tragický osud rodiny Victorových – lesního správce Othmara Victora, jeho ženy Hildy a jejich dětí. Hilda Victorová poskytovala partyzánům pomoc, přesto ji na sklonku války obvinili ze zrady a zastřelili ji i se dvěma dětmi. Anna Vařeková poznala Victorovy během prázdninových pobytů u dědečka, který bydlel nedaleko hájovny.

Hilda Victorová, manželka lesního správce a příslušníka SS Othmara Victora, pomáhala na jaře 1945 partyzánské skupině Jermak–Fursenko. Partyzáni využívali její hájovnu jako úkryt a místo schůzek. V noci z 9. na 10. dubna 1945 ji však opilý partyzán Grigorij Litviško bez důkazů obvinil ze zrady a zastřelil ji spolu s jejími dvěma malými dětmi, Hannelore a Manfredem. Následně byla hájovna zapálena. Othmar Victor se v té době nacházel v Německu.

Když utichla střelba

Ráno 5. května 1945 prala Anna se sestrou Adolfií prádlo v sousedním Střemeníčku. Náhle se objevili němečtí vojáci a zahnali je domů. Krátce nato se od Javoříčka ozvala střelba.

Sestry netušily, že právě začíná tragédie, která se zapíše do dějin jako jedna z největších nacistických represí na Moravě. Když střelba utichla, vydaly se do Javoříčka hledat příbuzné. Před nimi se otevřel obraz zkázy. Některé domy ještě hořely. Před školou ležela první mrtvá těla. Další nacházely postupně při průchodu vesnicí.

Nacisté zastřelili všechny muže a chlapce starší patnácti let, které v obci našli. Přežily ženy a děti, které byly ze vsi vyhnány ještě před řáděním nacistů, a lidé, kteří se zrovna v obci nenacházeli. Mezi nimi byl i Annin dědeček Jan Mlčoch, který se vypravil do Luké pro maso. Němci jej viděli, jak vbíhá do lesa, aby se skryl, a pokoušeli se ho hledat; podařilo se mu však utéct. V Javoříčku toho dne zahynulo osmatřicet lidí.

Mezi přeživšími našly sestry také těžce raněného strýce Jaroslava Mlčocha. Ukryl se do hnoje za domem, přesto ho vojáci zasáhli do nohou, v nichž se později rozvinula infekce. Tam strávil v bolestech hodiny nejistoty. Sestry ho naložily na trakař a odvezly do Střemeníčka. Anna pak na vypůjčeném kole dojela pro lékaře do Bouzova. „Nejdřív se bál přijet. Nakonec jsme ho přesvědčili,“ vzpomínala. Strýc přežil, ale následky zranění byly vážné. Jednu nohu mu lékaři amputovali.

Dědeček už se neměl kam vrátit

Anna se sestrou se po návratu z dohořívajícího Javoříčka schovaly doma. Nikoho nevyhledaly, měly strach. Sestra Adolfie měla navíc doma malé děti. Dědeček přečkal noc u další ze sester v Ješově, ráno se pak vypravil s ostatními do Javoříčka. Už nebylo kam se vrátit, nakonec zůstal na čas bydlet v patře jejich domu ve Střemeníčku, později mu jeden ze synů koupil domek v Prostějově.

Další okolnosti se už Anně Vařekové příliš nevybavují. Do Javoříčka se už v té době znovu nepodívala, veřejného pohřbu obětí ani obnovy místa se nezúčastnila – brzy poté odjela zpět do služby. Přeživší z osady se rozptýlili k příbuzným nebo známým a později velká část z nich dostala možnost obsadit domy po odsunutých Němcích v Nemilanech u Olomouce.

Život po válce

Krátce po válce se Anna vrátila do služby. Později se seznámila s Ladislavem Vařekou z Loštic, za kterého se roku 1946 provdala. Manželé vychovali tři děti a většinu života spojili s Lošticemi a Vlčicemi. Celý život tvrdě pracovala. Než děti odrostly, chodila na brigády do lesa, později byla zaměstnána v tvarůžkárně v Lošticích, vlčickém kamenolomu a JZD v Lošticích. Politice se vyhýbala. Zatímco manžel vstoupil do KSČ, ona členství odmítla.

„Žila jsem pro rodinu,“ říkala. Na válku nikdy nezapomněla. Přesto se snažila uchovat si hlavně dobré vzpomínky. Mladým lidem na závěr svého vyprávění vzkazovala: „Buďte trpěliví, rozvážní a snažte se s každým dobře vycházet.“ V roce 2026, kdy rozhovor vznikal, oslavila Anna Vařeková 102. narozeniny a žila v Morkovicích-Slížanech, kam se z Loštic přestěhovala k dceři.