Kolektivní Jiřina: Jana Hradilková pečuje o odkaz Jiřiny Šiklové

Projekt Jiřineum spojuje bytové rozpravy a otevřenou domácí knihovnu. Ani Janě Hradilkové se ale Jiřina Šiklová nesvěřila s tím, co zažila během osmnácti dní, kdy s ní skoro nepřetržitě byli dva estébáci „Milan a Jirka“.

Projekt Jiřineum má podporovat osobní angažovanost ve veřejném prostoru a umění pravdivé komunikace. Co je podle vás odkazem Jiřiny Šiklové?

Nejde o následování jejího vzoru, ale o odpověď na její „way of life“. Jejím odkazem je především povzbuzení člověka, aby udělal to, co pokládá za správné. Dále její způsob práce a komunikace, často založený na provokaci, a její celoživotní angažovanost. Myslím, že byla vědomě dějinným člověkem. To mě na ní fascinovalo a také nás to hodně spojovalo. Chtěla mít neustále kritický vhled do toho, co se děje. Byla velmi osobní; její osobní metoda byla pro mnoho lidí kontroverzní, někdy až nesnesitelná. Zároveň však byla nesmírně ceněná, protože byla ve všem naprosto přítomná. Nešlo jí o to dokazovat, že má pravdu. Debatovala i o věcech, o kterých nic nevěděla, ale ptala se, byla zvědavá. Pravdivá komunikace pro ni znamenala i to, že se nebála zeptat. Byla bez předsudků, nebo o svých předsudcích mluvila. Pro lidi fungovala tak trochu jako zrcadlo, velice přímé zrcadlo.

Vybavíte si nějaký příklad?

Třeba způsob, jakým zkoušela studenty. Příliš ji nezajímalo, co se z různých zdrojů naučili. Zajímalo ji, jaký vztah mají k tomu, o čem mluví. Proč si pamatují právě to, co si pamatují, a jaký je jejich osobní motiv. Nejvíc si cenila, když se neodkazovali na to, co si přečetli, co někdo řekl v rádiu nebo co řekla Šiklová, ale mluvili o tom, co si o dané věci myslí oni. A co třeba udělají pro to, aby se změnila. Sama se ke světu vztahovala právě takto aktivně.

Kdy vás napadlo začít pečovat o odkaz Jiřiny Šiklové?

Ta myšlenka vznikla už poté, co Jiřina v květnu 2021 zemřela. Nejdřív mě napadlo shromáždit vzpomínky na ni a oslovit lidi, aby popsali, co v nich zanechala. V knize „Zájem: člověk Jiřina Šiklová ve vzpomínkách“ vypráví padesát čtyři osobností o tom, jak se otiskla do jejich života. My jsme byly celkem natěsno, hodně blízko sebe. V roce 1991 jsem s ní začínala Gender Studies; organizace byla založena v jejím bytě v Klimentské ulici 17. Byla to v podstatě taková moje pražská úřadovna.

Jiřina na mě vybalila, že jsem ji podvedla

Znaly jste se už předtím?

Ne, neznala jsem ji osobně. Věděla jsem o ní a o jejích aktivitách v disentu, byla pro mě pojmem, ale nikdy jsme se osobně nesetkaly. Setkaly jsme se, až když jsem jí napsala dopis. Neslyšela jste tu historku?

Neslyšela.

Původním povoláním jsem knihovnice. Od své kamarádky Miroslavy Holubové, učitelky a překladatelky, jsem se dozvěděla, že u Jiřiny Šiklové jsou knihy a dokumenty a je třeba, aby je někdo utřídil a zorganizoval. V dopise jsem se na Mirku odvolávala. Jiřina mi obratem odpověděla, že je to nejlepší doporučení, jaké mohu mít. Jen co jsem ale vstoupila do jejího bytu v Klimentské, vybalila na mě, že jsem ji podvedla. Ukázalo se, že došlo k záměně jmen. Jiřina si myslela, že mě doporučila její kamarádka Miloslava Holubová. Zavolala jí, zeptala se na mě a dozvěděla se, že mě vůbec nezná.

Jak jste z toho vybruslila?

No, bylo to nečekané. Nakonec jsme si to vysvětlily. Později jsem byla mnohokrát svědkem toho, jak někoho seřvala – třeba za to, že se vyjadřuje nepřesně nebo že nejde rovnou k věci. Myslela strašně rychle, doma jí říkali raketa.

Třídila jste nakonec knihovnu?

Pointa je v tom, že moje kamarádka Miroslava Holubová byla na ženském kongresu v Dubrovníku. Jiřina Šiklová tam tehdy nebyla, ale Američanky měly mimořádný zájem na tom, aby gender studies vznikly také u nás, a chtěly, aby je založila právě Jiřina. Bylo to logické: jako ženská intelektuálka, socioložka a aktivní disidentka byla v zahraničí známá. A právě Mirka Holubová, která věděla o mé vášni pro knihy a knihovny, mi tuto informaci předala. Knih se nakonec moje práce opravdu týkala – knih a dokumentů na téma genderu.

Nejfeminističtější téma: český antifeminismus

Jaké byly začátky gender studies v Česku?

Jiřina chtěla jako zakladatelka katedry sociální práce stejným způsobem zavést i gender studies. Klíčovým slovem bylo curriculum. Řekly jsme si, že vytvoříme učební plán pro studijní obor gender studies. Na podzim 1991 vzniklo v bytě Jiřiny Šiklové Curriculum centrum, odborná knihovna a kontaktní středisko ženských organizací. V roce 1995 se knihovna z bytu přestěhovala. Dnes je na Mánesově nábřeží a je to největší knihovna ve střední Evropě, ne-li v celé Evropě, zaměřená na toto téma. Byt v Klimentské se stal startovací základnou pro mnoho ženských spolků a organizací, například Promluv, La Strada, proFem a ROSA.

A vytvořila Jiřina Šiklová curriculum?

Byla to týmová práce. Jiřina poskytla prostor a její byt se velmi rychle stal oblíbeným místem. Chodily tam mladé Američanky, které pomáhaly a zprostředkovávaly přísun knih ze světa. Daly jsme dohromady tým žen, které se nebály slova feminismus: například Mášu Čermákovou ze Sociologického ústavu, Hanu Havelkovou, která později spoluzaložila katedru genderových studií na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, spisovatelky Evu Hauserovou a Sašu Berkovou či publicistu a filozofa Miroslava Vodrážku. Začali jsme pořádat debaty, z nichž postupně vznikly první přednášky na pražské filozofické fakultě. Někdy to bylo úplně marné, protože přišli dva tři lidé. Nakonec se však gender studies opravdu podařilo integrovat, nejen v Praze, ale i v Brně, Českých Budějovicích nebo Olomouci.

Když se řekne curriculum, představím si velmi náročnou práci na programu studijního oboru. Bylo to tak?

Ne, curriculum vznikalo na základě přednášek. Témata se hledala podle toho, kdo byl ochoten a schopen přednášet a co mělo nějakou odezvu. Nebylo to tak, že bychom seděly u stolu a vymýšlely program. Diskutovaly jsme o tom, jak téma integrovat nejen do akademického prostředí, ale do společnosti vůbec.

Jaká témata přednášek budila zájem?

Hodně rezonovalo domácí a sexualizované násilí.

Co byl naopak propadák?

Klasická témata západního feminismu. Téma patriarchální společnosti nejenže nerezonovalo, ale naopak budilo averzi a alergické reakce. Tady je nejfeminističtějším tématem český antifeminismus. Jiřina o tom psala i ve svých příspěvcích do zahraničí – že partnerská solidarita jako společenská reakce na potřebu svobody v soukromé sféře je tu jakýmsi základním tabu.

Myslsdělna v Citadele

Jak vlastně práce s odkazem Jiřiny Šiklové začala a jak se vyvíjela?

S rodinou Jiřiny Šiklové jsme se dohodli, že písemnou pozůstalost a část knih převezmou Československé dokumentační středisko Viléma Prečana a Národní muzeum; část odborně zaměřených knih si vezmou Gender Studies a Sociologický ústav. V roce 2023 jsem se s Jiřininým synem Janem dohodla, že byt Jiřiny Šiklové v Klimentské ulici 17 využijeme k rozjezdu projektu Jiřineum. Obnovila jsem kvůli tomu činnost spolku Formace a začali jsme s bytovými rozpravami. První se věnovala tématu, jak sociální práce mění svět.

Bytové rozpravy už ale druhým rokem probíhají ve Studiu Citadela v nedaleké Klimentské ulici 16. Proč?

Ukázalo se, že Jiřina je pryč a bez ní to v jejím bytě nejde. Rozpravy tam probíhaly, dokud se do bytu nenastěhovali nájemníci. Pak jsme se domluvili s Bohnickou divadelní společností a přenesli je do Studia Citadela. V červnu jsme tu navíc otevřeli knihovnu sestavenou z osobních knih Jiřiny Šiklové. Všechny ty knihy jsou samozřejmě dostupné i v jiných knihovnách, ale tento celek je Jiřininým dílem. Navíc je v nich založeno mnoho dopisů, dokumentů a výstřižků, jsou v nich podtržené pasáže a vpisky. Je to něco jako živé osobní muzeum dokumentující její myšlenkovou práci. Knihovnu budeme doplňovat o knihy, které souvisejí s tématy rozprav. V jarním, už čtvrtém cyklu jsme debatovali například o tom, co pro nás znamená evropanství, o stárnutí a stereotypech s ním spojených, o disentu dříve a dnes, o propagandě nebo o tom, zda je umělá inteligence fenoménem, či hrozbou. Má to být živá knihovna doplňovaná knihami, které potřebujeme my – proto nám říkám kolektivní Jiřina. Každou středu odpoledne tu bude badatelna, rozhovorna, čítárna a myslsdělna. Spojí se tak dva projekty Formace – bytové rozpravy a otevřená domácí knihovna.

Použila jste výraz „kolektivní Jiřina“. Znamená to, že Jiřina Šiklová byla tak hyperaktivní, že vydala za celý kolektiv?

Ne, ne. Poprvé mě ten výraz spontánně napadl v červnu při otevírání knihovny. Měl ohlas, lidé se smáli. Jde o to, že díky projektu Jiřineum se scházejí lidé, kteří rozumějí jejímu způsobu komunikace a cení si ho. Je to o spolupráci, o schopnosti být přítomný v tom, co se děje, a nečekat, že za vás někdo něco udělá. Dát do toho sebe, zároveň poslouchat druhé a společně se k něčemu dobírat.

Říkala jste, že jste s Jiřinou Šiklovou byly hodně natěsno. Paměť národa nedávno publikovala text o osmnácti dnech na podzim 1988, kdy s Jiřinou kvůli jejímu pašeráctví – zajišťování spojení mezi exilem a disentem – pobývali téměř nepřetržitě dva příslušníci StB, Milan Mareš a Jiří Slanina. Mluvily jste někdy o tomto období?

Nikdy mi o tom nic neřekla. Dozvěděla jsem se o tom od Honzy Šikla, a to až v době, kdy jste s ním na toto téma dělali rozhovor. Ptal se mě, jestli o tom něco vím, jestli jsem o tom slyšela, protože on o tom vůbec nic nevěděl. Teprve později, když jsme katalogizovali knihy pro knihovnu ve Studiu Citadela, na mě z jedné z nich vypadly kopie dopisů, které si v té době psala s Vilémem Prečanem. Jak ji znám, z těch dopisů na mě dýchlo její přesvědčení, že to s těmi estébáky nějak skoulí, že to zvládne. Muselo to být hrozně stresující a pak ji možná trápilo, že jim řekla víc, než měla. Jenže oni toho spoustu věděli a člověku mohlo připadat, že něco nemá smysl tajit. Jiřina musela být strašně osamocená. Koneckonců v článku citujete z jednoho dopisu, kde píše, že mohla být ještě opatrnější, ale neměla v bytě nikoho lucidního, jen dementní matku. Když nad tím přemýšlím, vlastně na mě Jiřina často působila dost osamoceně.

To, čeho si na ní cením asi nejvíc, je, že chtěla za každou cenu uvádět věci do pohybu. To s sebou přinášelo velká rizika pro ni i pro její blízké. V tom vidím velký přesah jejího příběhu pro nás a pro dnešní dobu. Jiřineum nemá být jen odpovědí na to, co dělala, ale má se soustředit také na důležité a dosud nezpracované otázky, jako jsou spolupráce s komunistickým režimem, role emigrace a další stále bolestivá témata.