Beskydy, které se tyčí nad horským městečkem Rožnov pod Radhoštěm, poskytly na konci druhé světové války úkryt odbojářům – partyzánům. Často šlo o lidi, kteří se v létě 1944 zapojili do Slovenského národního povstání a po jeho zmaření se zbraní v ruce přešli hory a zformovali se v největší protinacistickou odbojovou skupinu na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava – v I. československou partyzánskou brigádu Jana Žižky.
Nezapomeňte na mě
Vedle nich se k odboji přidalo také mnoho místních, kteří partyzánům pomáhali materiálně. Sháněli pro ně léky, jídlo a také jim poskytovali střechu nad hlavou. A pak tu byli ještě ti, kteří do odboje aktivně vstoupili hned po vypuknutí války, například tatínek Ludmily Vlachové, rozené Koláčkové:
 při prvním přijímání v Rožnově pod Radhoštěm.jpg)
Karel Koláček prý během svého prvního věznění v Breslau pracoval v pekárně a plánoval útěk tak, že tajně krmil hlídací psy, aby na něj později, až bude utíkat, nezaútočili. Pak se mu podařilo překonat tři sta kilometrů a zaťukat na okno své ženy a dcery. Odtud pochází Ludmilina vzpomínka na sponu od kravaty. Karel Koláček se potom nějakou dobu skrýval v lesích, ale gestapo jej vystopovalo a znovu odvezlo do Breslau, kde se popravovalo sekyrou. V jeho posledním dopisu stojí: „Moje drahá ženo, žij spokojeně, modlívej se za mne, přijde moje duše dát vám vědět, že žije.“
Ty zuby jí nestačili vymlátit
Marie Koláčková byla Ludmilina maminka. Do odboje se zapojila jako partyzánská spojka, která mimo jiné doma ukrývala odbojáře Vladimíra Honku. Toho ale gestapo stejně dostihlo a podobný osud začal hrozit i Marii Koláčkové. V neblahé předtuše ještě stihla svoji dceru ukrýt v dětském domově v Rožnově pod Radhoštěm, kde potom Ludmila prožila bezmála dva roky. „S maminkou jsme nosili do lesa jídlo v taškách. Pokaždé jsme někam došly a ona mi řekla, ať si sednu tady u smrčku a na chvíli zmizela mezi stromy. Nesla jídlo partyzánům,“ vypravuje Ludmila Vlachová, která se v Rožnově pod Radhoštěm dočkala konce války.
Město se bohužel stalo strategickým místem německé obrany, a tak se tu během osvobození bojovalo doslova o každý dům. Tehdy osmiletá Ludmila na to vzpomíná: „Vyhlásil se poplach a já jsem se bála, aby mě nešlo vidět oknem. Tak jsem v té obrovské ložnici lezla po čtyřech. Pak nás vzali za ručičky a odvedli do sklepa. Jedna bomba padla těsně vedle nás, měli jsme tam obrovský kráter. Mohli jsme být všichni mrtví.“
Ludmila měla v dětském domově kamarádku. Jednoho dne jí šla pomoct umývat troubu, aby si pak spolu mohly jít brzy hrát. Do toho se otevřely dveře:
Marie Koláčková přežila koncentrační tábor Ravensbrück i následný pochod smrti. Po osvobození se matka s dcerou vrátily do svého domku v horách a našly jej vydrancovaný. Postel bez matrace, prázdná skříň, vykradená spíž. Začínaly od nuly, ale už měly jedna druhou.
Milenci v odboji
Příběh rodičů Oldřišky Mikundové–Bártkové, rozené Šimurdové, je jako vystřižený z románu. Poté, co do Beskyd přišla I. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, se k odboji začali přidávat další lidé. Oldřich Šimurda, otec Oldřišky, byl jedním z nich. Provozoval obchod s potravinami. Ve dne prodával a v noci nosil partyzánům pečivo, uzeniny a cigarety.
V tu dobu měl již vážnou známost s Marií Mikulcovou. Společně se vydávali do lesa s batohem plným zásob, které nosili do Hašova háje, kde se partyzáni skrývali v podzemním bunkru. V případě, že by potkali nacistickou hlídku, předstírali by, že jsou dvojice milenců.
Oldřich Šimurda byl velmi opatrný. V domě si vybudoval perfektní skrýš, Oldřiška Mikundová–Bártková vypráví:
Skobu si musel zatlouct sám
Pátého listopadu Oldřich Šimurda viděl z okna projíždějící německá auta. A správně vytušil, že se blíží tragédie. Chtěl utéci zadem, ale nacisté dobře věděli, pro koho si jdou, a předem neprodyšně obklíčili celou obec. Stejného dne došlo k zatčení pekaře Hynka Tošenovského, který partyzány zásoboval chlebem.
„Tatínek byl vězněn v Ostravě, pak v Kounicových kolejích a pak ho dovezli 23. listopadu bez jakéhokoli soudu k popravě. Popravili ho u toho jeho obchodu na elektrickém sloupu.“
Téhož dne došlo i na popravu Hynka Tošenovského. Nacisté jej oběsili na českém národním stromě, na lípě. Ostatky Oldřicha Šimurdy se nikdy nenašly, rodina pouze zjistila, že jeho tělo bylo spáleno v ostravském krematoriu. „Maminka mu alespoň těsně po válce nechala na Bečvě postavit pomníček,“ říká pamětnice.
Celé dětství jsem toužila po tatínkovi
.jpg)
Oldřich Šimurda musel projít těžkým mučením, ale ani tak neprozradil svou ženu Marii, která se s dcerou Oldřiškou dočkala konce války. Protože se její rodiče nestačili vzít, neměla Oldřiščina maminka po válce nárok na žádné odškodnění. Asi po dvou letech se jí podařilo zařídit si vdovský a pro dceru sirotčí důchod. Úřady uznaly, že Oldřiška je dcerou svého otce. „Maminka dostávala pět set korun a já jako sirotek dvě stě,“ vypravuje pamětnice. Živilo je drobné hospodářství. „Všechno, co bylo doma, se prodalo. Doma jsme jedli vajíčka, mlíko a chleba. Maso se prodalo všechno, bylo jenom v neděli a bylo vařené, dělala se z něj i polévka.“
Oldřiška Mikundová-Bártková později vystudovala rožnovskou Střední školu zemědělskou a v dospělosti se jako socialistka stala poslankyní Federálního shromáždění.
Oběma dívkám válka zničila rodiny. „Jako děcko jsem pořád toužila mít tatínka. Byla jsem tím úplně posedlá. V první třídě jsem dokonce vždycky pana učitele Maliňáka, který byl svobodný, brala za ruku,“ říká Oldřiška Mikundová–Bártková. Její maminka se ale už nikdy nevdala. Jinak tomu bylo u Koláčkových, kde se Marie Koláčková v roce 1951 provdala za Bohumila Mandrholce, na něhož Ludmila Vlachová dodnes vzpomíná s velkou láskou.
