Svůj první školní rok začalo v roce 1986 téměř 60 namibijských dětí v Bartošovicích na severu Moravy. Do socialistického Československa přiletěly v listopadu 1985 a češtinu si osvojily tak, že se mohly učit podle tehdejších osnov. Dodnes udržují krajanské spolky.

„Olomoucká Kniha letos poprvé dodává učebnice také pro namibijské děti z jižní Afriky na základní internátní školy v Bartošovicích, okres Nový Jičín, v níž se africké děti vzdělávají v českém jazyce,“ informovaly noviny Stráž lidu na 26. srpna 1986.

V té době si už namibijské děti ve věku od pěti do devíti let zvykly na život na severní Moravě, kam přijely na základě dohody mezi tehdejší československou vládou a namibijskou osvobozeneckou organizací SWAPO. Ta bojovala s Jihoafrickou republikou za nezávislost Namibie.

01- Nástup namibijských dětí na nádvoří zámku v Bartošovicích. Foto: Archiv obecního úřadu Bartošovice
Nástup namibijských dětí na nádvoří zámku v Bartošovicích. Foto: Archiv obecního úřadu Bartošovice

SWAPO (South West African People's Organisation), tedy Lidová organizace Jihozápadní Afriky, měla podporu zemí socialistického tábora a její vůdce Sam Nujoma Československo několikrát navštívil. Děti, které vyrůstaly často bez rodičů v uprchlických táborech v Zambii a Angole, se díky Nujomovi ocitly 14. listopadu 1985 v bartošovickém zámku, kde je uvítaly české vychovatelky, učitelky a učitelé.

„Bylo to překvapení i děs, protože jsem poprvé viděl tolik bílých lidí v jedné místnosti.“ 
Děti z Namibie, Nová svoboda, 7.7.1988
Děti z Namibie, Nová svoboda, 7. 7. 1988

„A my jsme bílé lidi brali jako nepřátele, protože Jihoafričané, kteří okupovali Namibii, byli bílí. Takže to bylo hrozné,“ popsal své pocity Joas Ekhandjo, kterému bylo v době příjezdu do Bartošovic téměř osm let. Narodil se v Angole v roce 1977 v uprchlickém táboře Lubango pro uprchlíky z Namibie a rané dětství strávil v táboře Nyango v Zambii.

Trvalo mu dva týdny, než českým vychovatelkám a učitelkám začal důvěřovat. „Pamatuju si, že učitelky brečely, a pak jsem pochopil, že to pro ně bylo emocionální... A začal jsem cítit něco, co jsem v životě dosud nepoznal – láskyplné vztahy. V táboře totiž neexistovalo, že by vás někdo pochválil, tam to bylo vojenské,“ vzpomínal.

Děti si v Prachaticích hrají se sněhem. Zdroj: Paměť národa
Děti si v Prachaticích hrají se sněhem. Zdroj: Paměť národa

Z afrických chatrčí do zámku

Děti si několik týdnů zvykaly na chladné počasí, české jídlo a pocit bezpečí. Mnohé z nich zažily bombardování, a tak měly strach z letadel přistávajících na nedalekém letišti v Mošnově, jak popsal ve školní kronice Josef Socha, zástupce ředitele mimořádně zřízené internátní školy pro namibijské děti v Bartošovicích:

„Děti mluví pouze jazykem ‚ošiwambo‘, jedním z jazyků, kterým se mluví v Namibii, a rozumí anglickým vojenským příkazům, jako je ‚attention‘, ‚left‘ a ‚right‘. Bojí se o své propriety, které stále chtějí mít u sebe pro případ náletu na tábor. Chtějí spát se svým ranečkem, chtějí spát v oděvu, který si navlékají na své noční prádlo. Bojí se letadel, utíkají pod střechu a pod stromy. Mají obavu ze všeho hluku, který je podobný alarmu. Starší dívky chrání svým tělem malé děti v místech, kde není jiného krytí.“

Jak byste říkali spolužákovi ve třídě, který se jmenuje „Jafet Veshiinge Haundjodjo“? Jak se situace dětí změnila, když se vůdce Lidové organizace Jihozápadní Afriky stal prezidentem Namibie? Jaké má pocity afričan, který poprvé v životě vidí suchou zemi? A jak je možné, že v poušti zpívají moravské lidovky? 

Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!