Sověti posílali na Sibiř, Němci vraždili. Volyňští Češi věřili už jen republice

V dříve ryze českých vesnicích na Volyni v severozápadní části Ukrajiny už dnes mnoho Čechů nenajdete. Politických otřesů a tragédií, které se přes tuto část Evropy ve 20. století přehnaly, bylo příliš mnoho. Většina mladých mužů z Volyně odešla s československou zahraniční armádou v roce 1944, jejich rodiny je následovaly o tři roky později. Další vlnu emigrace přinesl rozpad Sovětského svazu. Naposledy potomci volyňských Čechů prchali do Česka po 24. únoru 2022, když Putinovo Rusko napadlo Ukrajinu.

Josef Kučera je jedním z více než tří stovek Volyňanů, jejichž příběhy zaznamenali dokumentaristé Paměti národa. Nahrávku, v níž vzpomíná na mládí na Volyni, útrapy sovětské a nacistické okupace i své působení v československé armádě, v roce 2003 pořídila spolupracovnice Paměti národa Lucie Trlifajová.

„Za svou povinnost jsem považoval – a také jsem v tom byl vychovaný – abych věřil více republice než všemu ostatnímu,“ říká na záznamu Josef Kučera. Přesto se v Československu velkého štěstí nedočkal. Když ho i tam dostihl sovětský režim se svými represemi, zapojil se do protikomunistického odboje; v kavárně v Brně ukryl dva agenty americké CIC. Státní bezpečnosti ale neunikl a strávil pak pět let v komunistických věznicích.

Po první válce začínali od nuly

Jeho předci přesídlili na Volyň v 60. letech 19. století, tehdy tato oblast ještě spadala pod carské Rusko. Matčin otec Josef Bernat patřil k zakladatelům české vesnice Teremno u Lucku, otcův otec se původně usadil ještě o něco východněji u Žitomíru. Oba Josefovi rodiče se ale narodili už v Teremně. Tatínek Karel, vyučený krejčí, narukoval v roce 1910 do ruské armády a vojenská služba se mu protáhla o celou první světovou válku, kdy také vstoupil do československých legií a bojoval v bitvě u Bachmače.

Po následující polsko-sovětské válce připadla v roce 1921 západní část Volyně včetně Teremna Polsku. Nové Teremno, pro něž se v meziválečné době vžil název Lipiny, se vzpamatovávalo z téměř úplného zničení. Tamější Češi začínali od nuly; pod polskou vládou, která konečně přinesla pořádek, to ale šlo docela dobře. Kučerovi v Lipinách vybudovali menší hospodářství, vlastnili kus pole, zahradu s ovocnými stromy i dvě krávy. V lednu 1921 přišel na svět jejich nejstarší syn Josef.

Češi tehdy žili na Volyni v pestré směsici s Ukrajinci, Poláky, Židy, Němci i Rusíny. O to víc ve svých vesnicích dbali na české zvyky a tradice, slavili slavnosti a rozvíjeli spolkový život. „Byla posvícení, poutě, spolek hasičský, divadelní, pěvecký, hudební…“ popisoval Josef Kučera. „To se vše udrželo. Česky se, myslím, mluvilo dobře. I když některá slova se vzala z polštiny nebo ruštiny.“ V Lipinách fungovala také česká škola, v ní Josef absolvoval první tři roky školní docházky. Další čtyři docházel do polské sedmitřídky v Lucku, kde později vystudoval ještě tříletou obchodní průmyslovku s vidinou, že bude pracovat v obchodě své tety ve zhruba 50 km vzdáleném Rovně.

Jak to vypadá v sovětském ráji

Jeho plány ale vzaly za své s počátkem druhé světové války. „V devětatřicátém jsem končil školu a za dva měsíce vypukla válka a přišel Sovětský svaz.“ Když 17. září 1939 sovětští vojáci vtrhli do východního Polska, a tedy i na Volyň, změnilo se prý úplně všechno. „Do toho, co bych nazval kapitalismem, přišel socialismus, ale v tom hrozně špatném stavu.“

Zatímco generace rodičů se ze všech sil snažila odvádět Sovětům povinné dodávky, a zachovat tak své statky – anebo nátlaku postupně podléhala, odevzdávala majetky kolchozům a pracovala pak na družstevním – mladí si hledali práci ve městě. „Honem jsme utekli, abychom nebyli odkázaní na žebrání od rodičů.“

Josef pracoval většinou na pile. Kamenné obchody zanikly a jeho vzdělání už nic neznamenalo. A výběr zaměstnání byl omezený také kvůli zákazu vzdalovat se od domova víc než 12 km, na delší cesty bylo nutné žádat sovětskou správu o povolení. „Tak nikdo radši necestoval, nikdo si netroufal. Okamžitě by ho vezli na Sibiř. Protože oni nechtěli, aby někdo věděl, jak to vypadá dál v tom sovětském ráji.“

Deportace na Sibiř hrozily každému, kdo se Sovětům znelíbil – zvlášť pokud měl větší majetky a komunistický režim takového člověka snadno mohl označit za „kulaka“ a „vykořisťovatele pracujícího lidu“. „To jsem taky viděl, že ti nejlepší lidi byli vyváženi,“ říká na nahrávce Josef Kučera a uvádí případ sousedky Anny Maršové. „Maminka jí zemřela při porodu a otec, když jí byly dva roky. Měla sto hektarů pole. Ale ani nevěděla, kde přesně to pole je, její strejdové si to pole vzali a nechali ji studovat, dali jí školy. Měla se vdávat, pořád to odkládala… Najednou přišli Sověti a byla vyvezena na Sibiř jako kulačka. Tam dopadla špatně, do republiky už nepřijela.“

Než jsme si zvykli na Sověty, napadlo nás Německo

Hrozba deportace se vznášela nad velkou částí místních Čechů – ti totiž na Volyni patřili k majetnějšímu obyvatelstvu – a jak se později ukázalo, řada z nich už také skutečně figurovala v sovětských deportačních seznamech. Paradoxně je tak zachránil vpád nacistického Německa do Sovětského svazu v červnu 1941.

Už 22. června Luftwaffe bombardovala Luck i sovětský štáb ve Starém Teremně. Když Sověti pochopili, že na ně skutečně zaútočil jejich dosavadní spojenec, stáhli se do lesů severovýchodně od Lipin, odkud však následujícího dne sovětští pěšáci vyrazili proti německým tankům. Nerovná bitva se odehrála přímo mezi domy a stodolami Lipiňanů a skončila obrovským masakrem sovětských vojáků.

Ve vsi a okolí zůstalo ležet mnoho padlých Sovětů, nacisté pak do Lipin nahnali Židy z Lucku, aby mrtvá těla pohřbili do hromadných hrobů. Nesmírně krutě se Wehrmacht choval k zajatým vojákům. „Němci šli a doslova vraždili. I když zajali třeba celou brigádu, nedali zajatcům najíst, hnali je, a který nemohl, toho zastřelili. Takže to dopadlo tak, že i ty, kteří nebyli sovětského smýšlení, chování Němců přinutilo, aby utekli do lesů a stali se partyzány.“

Byť Češi na tom byli pod nacistickou správou oproti jiným národnostem na Volyni relativně lépe, ani oni nacistům nedůvěřovali. Věděli pochopitelně o okupaci své původní vlasti a zpravidla byli loajální československé exilové vládě v Londýně. Zprávy o dění ve světě se k nim dostávaly rozhlasem: opatřit si baterie sice byl problém, přesto v Lipinách fungovalo několik rozhlasových přijímačů. Josef Kučera chodil poslouchat zakázané vysílání k sousedům Štěpánkovým a baterky prý dokázal sehnat od Němců. „Říkal jsem, že není čím svítit, měnil jsem je za máslo a takové věci.“

Znovu si musel hledat práci v Lucku. Spadal totiž mezi ročníky, které nacisté posílali na nucené práce do Německa. „Honem jsme se upíchli po známých. Když byl někdo zaměstnaný, tak spíš než z Ukrajiny brali lidi z Polska, Čech.“ Vykonával různé práce, mimo jiné pro jakéhosi Poláka, k němuž chodilo na práci i mnoho Židů z Lucku. „Jednoho dne nepřišli. Věděli jsme, že Židé z druhé strany města kopou nějaké zákopy nebo co – to jsme nevěděli přesně – ale byly to takové zákopy dlouhé dvě stě, možná sto metrů, dva metry široké, dva metry hluboké.“

K vyvraždění luckých Židů došlo v srpnu 1942. Tou dobou už volyňští Češi neměli o nacistické správě skutečně žádné iluze, podle Josefa Kučery už asi půl roku předtím na přelomu let 1941–1942 vznikla v českých vesnicích odbojová organizace Blaník. „Členem Blaníku byl vždycky jeden člověk z vesnice, možná dva, a ten zas byl napojen jen na jednoho, kdyby to někdo vyzradil.“

Josefa Kučeru do organizace přivedl jeho kamarád z jiného okresu. „Ten mi podával zprávy, co se má dělat, kdyby něco.“ O předávání informací šlo v Blaníku především: „Abychom věděli, jak situace vypadá. Měli jsme zprávy, hlavně se poslouchal Londýn.“ V létě roku 1943 zpravodajskou síť tvořilo podle dochovaných dokumentů už přes sto „buněk“ v jednotlivých vesnicích a později organizace sehrála roli při náboru Volyňanů do československého armádního sboru.

Spojařem na Dukle

Během jara 1944 Rudá armáda Němce z Volyně vytlačila, a české vesnice se tak znovu ocitly pod sovětskou správou. Když se přes ně fronta převalila znovu na západ, Češi tušili, že je čeká rukování do Rudé armády. A protože se Sověty většinou neměli dobré zkušenosti a zároveň už v té době věděli, že v SSSR operuje československá zahraniční jednotka, volba byla jasná. „Jakmile zase přišli Sověti, každý se automaticky hlásil do československé armády, to už tak bylo nachystané – Blaník a to všechno... A když šla většina, ostatní šli taky.“ Nábor probíhal v březnu 1944 v Rovně. „Šly tam celé vesnice. Od nás jsme se do Rovna dostávali dva dny.“

Touha vstoupit do československé jednotky a dostat se s ní do Československa byla velká. Josef Kučera zmiňuje případ chlapce, který narukoval v pouhých čtrnácti letech, nebo mladíka, jenž si vstup do armády doslova vyprosil, takže ho přijali, přestože měl jen jedno oko. Narukovalo také mnoho žen, do armády vstupovaly celé rodiny. 

Celkem se volyňských Čechů přihlásilo přes 12 tisíc a díky nim se dosavadní asi třítisícová samostatná brigáda rozrostla v 1. československý armádní sbor v SSSR. „Ani sami Rusáci nečekali, že nás bude tolik,“ komentuje Josef Kučera. „Nebyl důstojnický sbor, důstojníci teprve přijížděli z Anglie.“ Uniformy pro nové brance se našly až po měsíci, výcvik probíhal „za pochodu“, nováčci se učili od vojáků, kteří do jednotky narukovali už dřív – často šlo o podkarpatské Rusíny, kteří počátkem války utekli před Maďary, prošli sovětskými gulagy a tvořili velkou část původní brigády.

V květnu 1944 se Kučerova jednotka přesunula na jih do Černovic k dnešním rumunsko-moldavským hranicím. Vojáci se podle něho připravovali na to, že budou osvobozovat právě Podkarpatskou Rus, která před válkou patřila k Československu. „Jenomže pak to čeští komunisté prodali, hlavně Fierlinger. A tak se na Podkarpatskou Rus nešlo, a zas se objíždělo 300 km na Duklu.“

Místo osvobozování domova svých spolubojovníků z řad podkarpatských Rusínů se tedy vojáci přesunuli k jihopolskému Krosnu. Karpatsko-dukelská operace, naplánovaná jako pomoc Slovenskému národnímu povstání, se pak stala první ostrou bojovou operací, jíž se volyňští Češi zúčastnili. Československý sbor i Rudá armáda při ní utrpěly obrovské ztráty. 

„Ono válčit v horách a na rovině je něco jiného. Když na Dukle proletělo letadlo, nic jste neviděl, to udělalo vír a bylo pryč, protože ta ozvěna v horách je úplně jiná.“

Josef Kučera působil během operace jako spojař. Spojení se tehdy zajišťovalo buď pomocí vysílaček, ty však Němci dokázali během několika minut zaměřit, nebo častěji polními telefonními linkami, tedy přes kabely, které spojaři natahovali mezi jednotlivými stanovišti. Nepřítel kabel ovšem často poškodil, a tak spojaři neustále běhali, hledali místa poškození – často i pod dělostřeleckou palbou – a kabely spravovali. „Odpočinek šel stranou. I když jsem celou noc nespal, někdo musel jít kabel opravit,“ přibližuje Josef Kučera svou činnost na Dukle. Práce to pochopitelně byla nesmírně nebezpečná. „‚Spoj-prapor‘ první brigády měl přes dvě stě členů. Jestli z nich padesát nebylo zabitých nebo zraněných, tak je to moc...“

Josef Kučera nicméně patřil mezi šťastlivce, kteří vyvázli živí a nezranění. Z Dukly pak s armádou postupoval severním Slovenskem a Moravou. Konec války jeho jednotku zastihl v Hulíně u Prostějova. Pokračoval do Prahy a 17. května 1945 se účastnil slavnostní přehlídky na Staroměstském náměstí za přítomnosti prezidenta Beneše.

Sedm let za napomáhání „velezradě“

Už o čtyři dny později ho převeleli na Žatecko a do své demobilizace v prosinci 1945 sloužil v posádkách v Žatci, Počeradech a Postoloprtech. „Sem měla být provedena reemigrace, protože na Volyni se pěstoval chmel a Žatecko byla chmelařská oblast.“ V Počeradech se také v domku po Němcích usadili jeho rodiče, kteří za ním spolu se sestrami přicestovali v roce 1947 v rámci repatriace volyňských Čechů.

Na rozdíl od nich i od mnoha dalších Volyňáků, kteří na Žatecku či Litoměřicku dosidlovali bývalé německé statky, Josef Kučera si našel zaměstnání v Brně. Nejdřív se stal cenovým kontrolorem a poté v roce 1947 absolvoval pětitýdenní školení, získal živnostenské oprávnění a zažádal si o národní správu restaurací. Jak vyplývá z jeho vyšetřovacího spisu, ve stejné době také vstoupil do národně socialistické strany, jejím členem však byl jen do komunistického převratu v únoru 1948. Stal se prozatímním správcem známé brněnské kavárny Legie na třídě Kpt. Jaroše, a když pak byla kavárna združstevněna, zůstal v ní jako její vedoucí. Ve výčepu tam pracovala i jeho repatriovaná sestra Marie.

S komunistickým režimem Josef Kučera ovšem nijak nesympatizoval, měl s ním své zkušenosti z Volyně. 

Z kavárny Legie se stalo místo, kde se scházeli lidé plánující antikomunistický odboj. Docházel tam i Volyňan Vladislav Kozák, Kučerův dlouholetý kamarád z Lipin, který se stejně jako on probil do Československa přes Duklu. Na rozdíl od Kučery po válce zůstal v armádě, po únorovém převratu se však namísto očekávaného povýšení dočkal propuštění. S jakýmsi Ladislavem Malým, s nímž ho Kučera seznámil, pak Kozák v říjnu 1949 přešel hranice do Rakouska a oba muži vstoupili do služeb americké zpravodajské služby CIC. Jako „agenti chodci“ se poté vrátili do Brna za Josefem Kučerou, který jim ve sklepě kavárny Legie poskytl úkryt a zprostředkoval jejich kontakty s dalšími lidmi činnými v odboji.

Státní bezpečnost jim ale byla na stopě a 24. října 1955 si přímo do kavárny Legie přišla i pro Josefa Kučeru. 30. března 1956 byl za „napomáhání velezradě“, „špionáž“ a „ohrožení státního tajemství“ odsouzen k pěti letům vězení. Trest si odpykával v Jáchymově. Propuštěn byl krátce před jeho vypršením na amnestii v roce 1960.

Po propuštění získal práci v brněnské Chiraně. Podruhé se oženil a od roku 1967 až do svého odchodu do důchodu o sedmnáct let později vedl kavárnu ve Velkých Bílovicích. V roce 1990 stál u obnovení Československé obce legionářské, krátce působil i jako její předseda, než musel ze zdravotních důvodů odstoupit. Zemřel v roce 2015.