„Olomoucká Kniha letos poprvé dodává učebnice také pro namibijské děti z jižní Afriky na základní internátní školy v Bartošovicích, okres Nový Jičín, v níž se africké děti vzdělávají v českém jazyce,“ informovaly noviny Stráž lidu na 26. srpna 1986.
V té době si už namibijské děti ve věku od pěti do devíti let zvykly na život na severní Moravě, kam přijely na základě dohody mezi tehdejší československou vládou a namibijskou osvobozeneckou organizací SWAPO. Ta bojovala s Jihoafrickou republikou za nezávislost Namibie.
SWAPO (South West African People's Organisation), tedy Lidová organizace Jihozápadní Afriky, měla podporu zemí socialistického tábora a její vůdce Sam Nujoma Československo několikrát navštívil. Děti, které vyrůstaly často bez rodičů v uprchlických táborech v Zambii a Angole, se díky Nujomovi ocitly 14. listopadu 1985 v bartošovickém zámku, kde je uvítaly české vychovatelky, učitelky a učitelé.
„A my jsme bílé lidi brali jako nepřátele, protože Jihoafričané, kteří okupovali Namibii, byli bílí. Takže to bylo hrozné,“ popsal své pocity Joas Ekhandjo, kterému bylo v době příjezdu do Bartošovic téměř osm let. Narodil se v Angole v roce 1977 v uprchlickém táboře Lubango pro uprchlíky z Namibie a rané dětství strávil v táboře Nyango v Zambii.
Trvalo mu dva týdny, než českým vychovatelkám a učitelkám začal důvěřovat. „Pamatuju si, že učitelky brečely, a pak jsem pochopil, že to pro ně bylo emocionální... A začal jsem cítit něco, co jsem v životě dosud nepoznal – láskyplné vztahy. V táboře totiž neexistovalo, že by vás někdo pochválil, tam to bylo vojenské,“ vzpomínal.
Z afrických chatrčí do zámku
Děti si několik týdnů zvykaly na chladné počasí, české jídlo a pocit bezpečí. Mnohé z nich zažily bombardování, a tak měly strach z letadel přistávajících na nedalekém letišti v Mošnově, jak popsal ve školní kronice Josef Socha, zástupce ředitele mimořádně zřízené internátní školy pro namibijské děti v Bartošovicích:
Jafet Veshiinge Haundjodjo, který do Bartošovic přijel v devíti letech, zažil bombardování jihoafrickou armádou v uprchlickém táboře Lubango v Angole. „Z tábora jsem přišel do zámku, kde bylo všechno bílé. V Africe jsme žili v chatrčích bez elektřiny, a když jsme přišli na zámek, tak to bylo jako v Disneylandu, něco ohromného...“
Po českém vyučování následovala namibijská výchova.
Skupina 29 dívek a 27 chlapců přiletěla do Československa v doprovodu šesti namibijských vychovatelek a jejich vedoucího. Nejdříve se děti učily češtinu, aby mohly začít chodit do místní školy. „Nechodili jsme do třídy s českými dětmi, ale potkávali jsme se s nimi. Učily nás české učitelky to samé, co učily ostatní děti,“ vzpomínal Jafet Veshiinge Haundjodjo, kterému říkali „Vašek“.
Po škole děti čekal program s českými vychovatelkami, které je brávaly na procházky a na nejrůznější kroužky. Večer následovala ještě výuka o namibijské kultuře. „Učily nás naše namibijské vychovatelky, abychom nezapomněli na své kořeny a jazyk ošiwambo,“ popsala Eveline Vekhambura Živec, která vyrůstala v táborech v Zambii a Angole bez rodičů a v Bartošovicích se ocitla v necelých šesti letech.
„Každé ráno jsme měli nástup a rozcvičku. Cvičili jsme, abychom byli fit. Měli se z nás stát vzdělaní vojáci,“ doplnila popis programu dětí Oye Katuta, které říkali „Maruška“. Do Bartošovic přijela v sedmi letech z uprchlického tábora v Angole. Žila v něm bez rodičů, kteří byli funkcionáři namibijské osvobozenecké organizace SWAPO.
Součástí vzdělávání namibijských dětí proto byl i vojenský výcvik. „Trénovali nás čeští vojáci. Dali nám zbraně se slepými náboji, to se nám líbilo. Pochopili jsme, že Češi jsou na naší straně, i když byli bílí,“ vyprávěl Joas Ekhandjo.
Po třech letech v Bartošovicích se děti znovu stěhovaly – do Prachatic, kde žily v areálu lázní. Na jihu Čech stejně jako na severu Moravy přilnuly ke svým českým vychovatelkám, učitelkám, vedoucím kroužků a trenérům. Po škole chodily do tanečních kroužků, hrát fotbal, v létě jezdily na tábory, v zimě lyžovaly. S Čechy měly pouze pozitivní zkušenosti, a proto v září 1991 pro většinu z nich nebylo snadné Československo opustit.
Návrat do svobodné Namibie nebyl jednoduchý
Namibie získala v březnu 1990 jako poslední africká kolonie nezávislost a předseda organizace SWAPO Sam Nujoma se stal namibijským prezidentem. Děti, které poslal do Československa a NDR, v jejich dočasných domovech několikrát navštívil a po vzniku nezávislé Namibie si přál jejich návrat. Od září 1989 žilo 63 namibijských dětí také v Povážské Bystrici na Slovensku. A o dva roky později musely všechny děti odlétnout do země, ve které nikdy nebyly.
„Namibie byla země, kterou jsme neznali,“ vysvětlil Jafet, který si myslel, že v Česku zůstane už navždy. „Tak to ale nebylo. Namibijci řekli, že máme jít do Namibie, a tak jsme šli. Nemohli jsme nic dělat, protože jsme byly děti. To byl rozkaz: máme jít zpátky.“
Eveline Vekhambura Živec zažila zklamání hned při příletu do své „nové“ vlasti.
Po šesti letech si děti musely zvykat na zcela novou realitu, které nerozuměly stejně jako po svém příchodu do Bartošovic. Tentokrát ale jejich adaptace byla mnohem těžší, protože v Československu strávily formativní roky svého života. Mnoho z nich se považovalo za Čechy a češtinu ovládaly lépe než jazyk ošiwambo. Navíc se vracely v nejcitlivějším věku – v dospívání. V Namibii se proto setkávaly s nepochopením i ve svých rodinách.
„Vraceli jsme se jako hodně svobodní. Z Čech si nepamatuji, že by vychovatelky řekly něco jako ‚takhle se s dospělýma nemluví‘. Tady to ale začalo být strašně striktní. Před dospělým se musíš takhle klanět, musíš to a musíš tamto. Na to jsem nebyla zvyklá, takže mi to nesedělo,“ vysvětlila Eveline Vekhambura Živec.
„Namibijští Češi“ drží stále při sobě
Eveline, Joas, Oye i Jafet dostali v roce 1999 šanci vrátit se do Čech na vysokoškolská studia, a to díky pomoci českého velvyslance v jihoafrické Pretorii. Všichni čtyři se do Namibie vrátili, ale s dalšími českými Namibijci se ve své zemi, kde žijí, dodnes scházejí, aby si popovídali česky a navzájem se podporovali.
Joas, který po návratu z vysokoškolských studií začal pracovat v sociálním oddělení prezidentského úřadu, zaregistroval, že některým „namibijským Čechům“ se nedaří tak dobře jako jemu. Požádal proto českou ambasádu v Pretorii o podporu projektu, který mu postupně zrál v hlavě.
České ministerstvo zahraničí souhlasilo. „Od té doby jsme se začali každoročně potkávat. A na naše srazy přicházejí také bílí Češi, kteří tu dnes žijí.“
Vznikl tak pravidelný neformální „československý festival“, který většinou probíhá střídavě v hlavním městě Windhoeku a severonamibijské Ondangwě. Při setkáních se mluví česky, zpívají se české písně a vzpomíná se na „domov“. Tak totiž mnozí lidé ze skupiny namibijských dětí o Československu dodnes mluví.
Článek vychází z příběhů „namibijských Čechů“, které natočil v Namibii v roce 2021 pro Paměť národa dokumentarista Lukáš Houdek. Ze vzpomínek vytvořil také podcast „Kde domov můj“, který si můžete poslechnout zde:
Osudy namibijských Čechů detailně popsala antropoložka Kateřina Mildnerová z olomoucké Univerzity Palackého, která svůj několikaletý výzkum shrnula v knize „Černí sokoli, pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu“. Tato kniha se stala námětem pro dokumentární film „Černí sokoli“. ⇒Černí Češi
