Ileana Arango Cortina, provdaná jako Ileana Puig, se narodila 12. listopadu 1937 v Havaně na Kubě do soudržné a politicky aktivní rodiny, která v ní pěstovala smysl pro lásku k zemi, pro právo nesouhlasit a možnost vyjádřit svůj názor. Ileana vzpomíná na svého dědečka, významného senátora 40. let 20. století. „Říkával jednu větu, která je úžasná a která mnou stále rezonuje. Jednou se strany v senátu nemohly shodnout a on promluvil silným, mocným hlasem: ‚Konec hrátek, musíme se obrátit čelem k vlasti.‘
V roce 1956 se Ileana provdala za Ramóna „Rino“ Puiga a její sestra Ofelia za Ramónova bratra Manuela „Ñongo“ Puiga.
Proti diktatuře Fulgencia Batisty
Hned po svatbě v listopadu 1956 Ileana začala podporovat svého manžela Ramóna při zapojování se do mládežnických aktivit proti diktatuře Fulgencia Batisty, který na Kubě vládl. Ramón získával peníze a dodával zbraně bojovníkům v první linii. „Můj svět se začal hroutit a moje zlé sny se stávaly realitou,“ vypráví Ileana. „Viděla jsem, co znamená skutečně se obětovat pro věc,“ vysvětluje.
Společný boj
Po vítězství kubánské revoluce 1. ledna 1959 začaly popravy nepřátel a cenzura. Ileana se i s manželem a celou rodinou okamžitě zapojili do boje proti nastolenému režimu, který Fidel Castro jen o několik málo měsíců později vyhlásil jako komunistický. „Mého manžela a jeho bratra jsme se sestrou v tomto boji doprovázely. Své manžely jsme samozřejmě milovaly, ale doprovázely jsme je taky proto, že jsme souzněly s jejich touhou po svobodě,“ dodává Ileana hrdě.
První vězeň v rodině
Jednoho srpnového dne v roce 1959 se Ileanin bratr nedostavil na rodinnou oslavu v domě rodičů – stal se tak prvním vězněm v rodině, rozhodně ne však posledním. „Během jeho soudního procesu jsem poprvé pocítila, kam až může zajít bezpráví. Nesměl mít právníka, nesměl mít svědky a zamítli mu i právo vypovídat,“ vzpomíná Ileana. „I přesto poslali mého bratra na šest let do věznice La Cabaña.“ To je nechvalně známé nápravné zařízení Castrovy vlády.
Z klidné dívky v bestii
Zanedlouho Ileanu čekal další z mnoha střetů s kubánským soudním systémem. V sobotu 22. října 1960 se po společném obědě rozloučila se svým manželem, aniž by tušila, že ho následujících 15 let uvidí jen přes mříže věznice, ve které seděl i její bratr. Tehdy také do jejího domu poprvé vnikla G2 – kubánská rozvědka. „Když se chystali vtrhnout do pokoje našich dcer, řekla jsem jim: ‚Vzbudíte mi je jen přes mou mrtvolu,‘“ vypráví Ileana o klíčovém momentu, po kterém se podle svých slov proměnila z klidné a milé dívky v bestii.
Vím, proč umírám
Vzápětí po uvěznění bratra a manžela se její švagr Manuel Puig rozhodl, že se zapojí do zahraničního výcviku infiltrátorů, aby mohl podrývat Castrův režim. Na Kubu se v nové roli vrátil 19. března 1961, avšak kvůli nedostatečnému zázemí byl prozrazen a zatčen. G2 okamžitě vtrhla do domu Ileaniny sestry Ofelie a bez řádného procesu ji odsoudila ke 30 letům odnětí svobody. Čtyři příbuzní z rodiny tak tehdy byli ve vězení – její bratr, sestra, manžel i švagr. Poslední z nich, Manuel, byl navíc o měsíc později odsouzen k smrti přesně v den, kdy 19. dubna 1961 vrcholila americká invaze v kubánské Zátoce sviní.
Rovnou ho pošlou na smrt
Na rok 1961 Ileana nevzpomíná ráda – celá rodina byla z nastalé situace v rozkladu a nejvíce ji pociťovala sestra Ofelia a její čtyři malé děti. „Pokud budou Manuela soudit právě teď, pošlou ho rovnou na smrt,“ říkala si tehdy Ileana a tak se také stalo. „Atmosféra soudního procesu byla ovlivněna americkou invazí, ve vzduchu byla doslova cítit nenávist vůči všemu, co nesouznělo s ideály Castrovy revoluce,“ dodává. Poslední Manuelova slova své ženě Ofelii zní Ileaně v uších dodnes:
„Ofe, ničeho se neboj. Ne všichni vědí, proč umírají, ale já to vím. Můžeš být klidná.“
Ileanin otec, jenž ho u soudu hájil, tehdy šel zdrcen navštívit Manuelovu matku a sdělit jí verdikt soudu: „Nezvládl jsem tvému synovi zachránit život, popravili ho.“
Pionýrský šátek kolem krku
Sestra Ofelia měla štěstí – soud rozhodl o zrušení 30 letého rozsudku a Ofelia ihned poté se svými čtyřmi dětmi emigrovala do Miami ve Spojených státech. Ileanin manžel byl zatím stále ve vězení a jeho rodina nevynechala jedinou návštěvu ve věznici La Cabaña ani v Isla de Pinos, kam byl později převezen. „Svým dvěma dcerám jsem říkala, že táta je ve škole – nejprve jsem jim nechtěla prozradit, že je ve vězení. Ale jen do chvíle, kdy jedna z nich přišla s nápadem, že se stane pionýrkou. Vysvětlila jsem jí, co pionýrský šátek kolem krku znamená, a rychle si to rozmyslela,“ popisuje Ileana.
Zvolit si svou budoucnost
„Nemůžu dovolit, aby moje dcery vyrůstaly ve strachu. Musejí vyrůstat ve svobodě, zvolit si svou budoucnost, a ne aby jim ji někdo vnucoval,“ popisuje Ileana důvody, které ji přivedly k emigraci z Kuby. Když se Fidel Castro nechal slyšet, že kdo chce z ostrova pryč, může jít, začala Ileana odchod reálně zvažovat. Nechtěla však opustit svého manžela, politického vězně, pro kterého by nedostatek jídla od příbuzných znamenal jistou smrt. Rodiče ji postavili před hotovou věc: buď Ileana odejde sama, anebo s jejími dětmi emigrují oni. Ileana se rozhodla zůstat. „Odcestovali s mými dětmi 22. října 1966 do Španělska a odtamtud do Miami. Už nikdy jsem své rodiče neviděla,“ vzpomíná. Po sedmi letech odloučení nakonec za rodinou dorazila do exilu i Ileana, bylo to přesně dva dny před patnáctými narozeninami její starší dcery.
Čas je nejlepší lékař
„Opustila jsem svého muže, musela jsem se vyrovnat se smrtí svých rodičů a své dcery naučit mě znovu znát,“ shrnuje složité momenty svého života. Lidi, kteří zůstávali na Kubě, ji často odsuzovali: „Co jsi to za ženu, že opouštíš svého manžela?“, „Co jsi to za matku, že jsi opustila své děti?“ vzpomíná. „Čas je nejlepší lékař. Znovu jsme s dcerami vybudovaly vztah a zvládla jsem je připravit na chvíli, kdy se k nám měl připojit jejich otec – kromě návštěv ve vězení ho prakticky neznaly,“ dodává. Ramón Puig se k rodině v Miami dostal, když bylo jejich starší dceři 19 let.
Ochránit své dcery
Nový život v USA znamenal informační embargo v rámci rodiny na veškerá kubánská témata. Postupem času se však dcery o své kořeny samy začaly zajímat. „Do jaké míry to naše děti ranilo a co si z toho v sobě nesou? Budou se ptát, proč jejich rodiče dali přednost boji za svobodu před nimi samými?“ překládá Ileana jen několik z nekonečného množství otázek. „Probírala jsem to s dalšími ženami kubánských politických vězňů, které musely poslat své děti do exilu, než samy odešly. Ale ničeho nelitujeme,“ dodává a nadále i po smrti svého manžela pokračuje z Miami v boji za kubánskou svobodu. „Chci spravedlnost. Odpuštění mi v ničem nepomůže,“ zdůrazňuje Ileana.
