Zdena Mašínová byla kvůli krvavému protikomunistickému odboji svých bratrů ve vězení pouze krátce. Její nejbližší příbuzní dopadli mnohem hůře. Strýc Ctibor Novák skončil 2. května 1955 na popravišti, matku Zdenu Mašínovou poslala komunistická justice 3. června 1955 do žaláře na 25 let, ačkoli trpěla rakovinou. Zemřela zhruba o rok později ve vězeňské nemocnici na pražském Pankráci.
Bratři Ctirad a Josef Mašínové pronikli z komunistického Československa do svobodného Západního Berlína 31. října 1953. V Německé demokratické republice za sebou nechali čtyři mrtvé volkspolicisty, v Československu padli za oběti jejich malé válce s totalitou dva příslušníci Sboru národní bezpečnosti a pokladník národního podniku Kovolis.
Zdenu Mašínovou a její matku zatkla Státní bezpečnost na konci listopadu 1953. Zdena měla od narození vážně poškozené klouby na nohou, prošla opakovanými operacemi a chodit bez pomoci mohla až od 11 let. Ale i tak byl její pohyb náročnější. Příslušníci komunistického bezpečnostního aparátu však na její hendikep nebrali ohledy.
Největším traumatem byl osud mé matky
„Večer pro mě přišla Státní bezpečnost a odvedli mne do věznice. Byla jsem v samovazbě v dost neutěšených podmínkách, pod neustálým dohledem, v zimě, každý den probíhaly výslechy. Největší trauma pro mě ale představoval osud mojí matky,“ svěřila se v roce 2008 v rozhovoru pro Paměť národa vedený Adamem Drdou.
Estébáci chtěli ze Zdeny Mašínové dostat cokoliv o odboji bratrů a jejich stycích. Nic ale nevěděla, protože Ctirad a Josef Mašínové ji do svých plánů nezasvěcovali. Nechtěli ji přivést do nebezpečí.
Na příslušníky StB či vyšetřovatele si v roce 2008 nevzpomínala. Svěřila se, že je vytěsnila z hlavy. Vybavovala si je jako figury, které ji někam postrkovaly. „Šla jsem třeba se zavázanýma očima po schodech, což při mých pohybových možnostech bylo obtížné. Občas jsem musela po čtyřech,“ vzpomínala. Ve vězení zůstala zhruba měsíc, po propuštění žila se svou babičkou Emmou Novákovou, která zachránila všechny tři děti Mašínovy po zatčení jejich rodičů gestapem v roce 1941. Zaručila se, že je vychová v německém duchu. K převýchově v nacistickém směřování nedošlo také díky vlivu německé hospodyně, která v rodině sloužila.
Pronásledovali mě, ale byla jsem hrdá na svou rodinu
Zdena Mašínová mladší čelila na svobodě neustálému špiclování Státní bezpečnosti a režim ji zařadil mezi druhořadé občany. Svým bratrům nikdy nevyčítala, že se probili do demokratického světa. „Často se mě lidé ptají, jestli jsem bratrům někdy nezazlívala, co udělali, že utekli za hranice, a já jsem tu zůstala. Musím říct, že nikdy, ani minutu. Pro nás platil otcův vzkaz, že se nesmíme stát otroky – kdybych na počátku padesátých let mohla, dělala bych totéž, co moji bratři.“
Zdena uvedla, že se od šedesátých let 20. století cítila jako víceméně svobodný člověk. „Nechodila jsem k volbám, nemusela jsem vůbec nic předstírat. Komunisti věděli, co jsem já, a já věděla, co jsou oni. Nebyl to pro mne jistě lehký život, zvlášť s ohledem na mé zdravotní postižení. Zavřeli mě, pronásledovali a perzekuovali v zaměstnání. Ale byla jsem hrdá na svou rodinu,“ upozornila.
Zatímco její bratry proslavil v celém světě krvavý odboj proti komunistickému režimu v Československu a Východním Německu, Zdena Mašínová spojila svůj život s člověkem, který stál na druhé straně barikády. Svěřila se, že jí byl vždy oporou a především díky němu neemigrovala.
Rudolf Martin pocházel ze židovské rodiny, během války se ukrýval a už v roce 1939 se zapojil do protinacistického odboje, který vedla KSČ. Seznámila se s ním na stanovém táboře u Máchova jezera. Z předchozího manželství měl dvě děti. V době, kdy se potkal se Zdenou, vyučoval marxismus-leninismus. „To je osud této země,“ konstatovala.
Než jí táta nabančil, nesl ji jak králíka
Životní příběh Zdeny Mašínové mladší neodmyslitelně souvisí s příběhem rodiny. Otec, armádní důstojník a generálmajor in memoriam Josef Mašín, odmítl v březnu 1939 po obsazení Československa kapitulovat před nacisty. Odešel do ilegality a proslavil se jako legendární odbojář, člen zpravodajské skupiny Tři králové (Josef Balabán, Josef Mašín, Václav Morávek).
Roku 1941 zatklo Josefa Mašína gestapo a 30. června 1942 ho nacisté popravili. Maminka Zdena Mašínová, rozená Nováková, musela na počátku války opustit Prahu a odstěhovala se do Poděbrad se třemi dětmi – Ctiradem. Josefem a Zdenou. Když manžela dopadlo gestapo, zatkli nacisté také Zdenu Mašínovou starší a uvěznili ji v terezínské Malé pevnosti. Na svobodě se ocitla až po popravě Josefa Mašína staršího.
Zdena Mašínová mladší, která se narodila 7. listopadu 1933, patřila z tehdejšího pohledu mezi zlobivé děti. Nespinkala nebo nechtěla jíst. Její první vzpomínka na otce souvisí s výpraskem. „Zlobila jsem u stolu, a dostala jsem od něj na zadek. Nesl mě jako králíka do vedlejší místnosti, asi nechtěl exekuci provést přede všemi,“ poznamenala.
Rodina cílem razií
Odchodu otce do ilegality předcházelo těžké rozhodování. Zvlášť péče o Zdeňku přinášela mamince hodně starostí a musela se obejít bez pomoci manžela. Když souhlasila, aby kvůli protinacistickému odboji Josef Mašín starší opustil rodinu, čelila s dětmi neustálým přepadovým akcím gestapa.
„Třeba nade mnou v dětské postýlce byl chlap a ptal se: ‚Kde máš tatíčka?‘ Při jedné z razií počátkem čtyřicátého roku nám gestapo dalo ultimátum, že musíme během čtyřiadvaceti hodin opustit Prahu. Maminka si vzpomněla na architekta z Poděbrad, kde se nedávno léčila se srdcem,“ vzpomínala Zdena Mašínová mladší. „Pomohl nám nastěhovat se v Poděbradech do novostavby.“
Šikana ze strany gestapa ale pokračovala i tam. Od nejútlejšího dětství znala Zdena Mašínová mladší rozházený byt, výslechy matky a rozdělování rodiny, což deptalo především matku Josefa Mašína staršího. Zemřela několik měsíců poté, co rodina pod nátlakem nacistů opustila Prahu. V době, kdy umírala, dělalo gestapo razie nejčastěji. Předpokládali, že ji syn bude chtít ještě vidět.
Gestapáci dům přepadávali i v noci. Josef Mašín starší je však dokázal obelstít. Ve vzpomínce Zdeny Mašínové se otec naklání nad její dětskou postýlkou v poděbradském domě, když otevřela oči, otec uskočil a zmizel. Maminka s hospodyní pak dceři ráno rozmlouvaly, že tatínka opravdu viděla. Kdyby svůj zážitek prozradila před gestapem, přivedla by rodinu do velkého nebezpečí.
Děti zachránila hospodyně
Nacisté pro děti Mašínovy plánovali po zatčení matky krutý osud: bratrům hrozila převýchova z Čechů na Němce v árijské rodině, tělesně hendikepovanou Zdenu by nacisté zřejmě poslali do plynové komory. Německá hospodyně Mašínových Marie Neubauerová je ale odmítla vydat bez svolení babičky. Po válce zůstala v Poděbradech, koncem 40. let si vzala Čecha, majitele velkého zahradnictví a obchodu s ovocem, odešla do Ústí nad Labem a později k Mikulovu. Bývalou hospodyni Zdena neustále navštěvovala.
V nacistickém kriminále v Terezíně se Zdena Mašínová starší dostala na stejnou celu s Miladou Horákovou, funkcionářkou Československé strany národně socialistické odsouzené v roce 1950 komunistickou justicí k trestu smrti ve vykonstruovaném politickém procesu. „V Terezíně se z nich staly přítelkyně, což mělo v padesátých letech vliv i na osud naší rodiny,“ poznamenala Zdena Mašínová mladší. Její maminka nacistické vězení přežila, ale vrátila se z něj velmi oslabená. Nacisté ji propustili v srpnu 1942 a do konce války ji sledovali.
Zajatý sovětský důstojník se bál návratu do vlasti
Synové Ctirad a Josef pokračovali ve stopách svého otce, na konci války ukrývali dva Židy a uprchlého sovětské zajatce. Maminka jim pomáhala. Prováděli také sabotáže na odstavených vlacích naložených vojenskou technikou. Po osvobození Poděbrad Rudou armádou se sovětský zajatec, který měl důstojnickou hodnost, mermomocí snažil vyhnout návratu do rodné vlasti sužované Stalinovou diktaturou. Komunistický diktátor zajatými krasnoarmějci totiž opovrhoval a nechával je zavírat do gulagů.
„Sovětský důstojník na kolenou prosil matku, aby ho neposílala pryč. Věděl, co ho doma čeká, snažil se ji přesvědčit k fingovanému sňatku. Ale ona nechtěla. Až do roku 1946 věřila, že otec žije a vrátí se k nám,“ vysvětlila Zdena Mašínová mladší. Její rodina díky zajatému důstojníkovi poznala zrůdnost komunistického režimu v Sovětském svazu.
Po válce se v cele pankrácké věznice našel ukrytý dopis Josefa Mašína dětem, ve kterém mimo jiné stálo: „Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i vy byly porobenými otroky, nýbrž abyste zůstaly svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I vy jednou takto musíte postupovat.“
Josef byl veselý srandista, Ctirad vážný introvert
Zdena Mašínová mladší vyrůstala v dětství především se svými bratry, za což vlastně mohly její problémy s klouby na nohou. Měli za úkol dělat jí rytíře a ochraňovat ji. „Občas to bylo dost divoké, ale jsem za to ráda. Válka vztahy mezi námi hodně upevnila,“ svěřila se. Bratři se podle ní lišili. „Josef mě jako dítě rád škádlil a to se mi líbilo. Byl to veselý, mladý muž se smyslem pro humor a pro srandičky,“ popsala mladšího z obou bratrů. „Na první pohled bral všechno lehce, ale byl citově založený, i když to na sobě nechtěl dát znát.“
Starší Ctirad se naopak choval vážně. Zdena z něj cítila určitý odstup a odpovědnost za rodinu, která na něj připadla po smrti otce. „Zatímco Josef si dovedl snadno získat lidi, Ctirad byl velice introvertní typ člověka,“ upozornila Zdena Mašínová. Dobrý vztah s bratry jí vydržel i na dálku po jejich útěku za hranice. Ctirad jí například po celá léta každý týden posílal odněkud pohlednici.
Zdena brzy po druhé světové válce odjela s babičkou do Frývaldova v Jeseníkách, kam šla babička Emma Nováková vést domácnost svému svobodnému synovi Ctiboru Novákovi. Jako důstojník Československé armády a bývalý nacistický vězeň dostal na severu Moravy na starosti odsun sudetských Němců. Nemocnou vnučku si Emma Nováková vzala s sebou.
Nenávist k Němcům necítila
Zdena Mašínová, na konci války dvanáctiletá dívka, si vzpomíná na označení Němců bílou páskou. „Nenávist za zabití tatínka jsem k nim ale necítila,“ prohlásila. Ve Frývaldově se zapsala na reálné gymnázium, o prázdninách a svátcích se navštěvovali s rodinou v Poděbradech.
Když se v únoru 1948 zmocnili neomezené vlády komunisté, čekaly děti Josefa Mašína, že každou chvíli musí začít povstání proti diktatuře. Nakonec se Josef a Ctirad v duchu otcova odkazu rozhodli, že budou bojovat na vlastní pěst a spolu s několika přáteli založili protikomunistickou odbojovou skupinu.
Na podzim roku 1951 přepadli dvě policejní stanice, aby si opatřili zbraně, a při obou akcích usmrtili po jednom příslušníkovi SNB. V srpnu 1952 získala skupina peníze na pokračování v odboji a zaútočila na podnikové auto vezoucí výplaty. Při potyčce zastřelil Josef Mašín pokladníka. V roce 1953 se bratři Mašínové a jejich tři druzi rozhodli uprchnout do Západního Berlína a vstoupit do americké armády, protože předpokládali válečný konflikt mezi sovětským blokem a svobodným světem.
Po dramatickém útěku přes Východní Německo se bratři spolu s Milanem Paumerem skutečně dostali do Západního Berlína. Při přestřelkách s nimi přišli o život čtyři příslušníci Volkspolizei. Jejich přátelé Zbyněk Janata a Václav Švéda však padli ve Východním Německu do zajetí a v Československu dostali trest smrti.
Vzali nám všechno
„Naší rodině ukradli komunisté veškerý majetek včetně statku v Lošanech, který kapitán Morávek nechal po zatčení otce přepsat statečným notářem na bratry a na mě. Statek nám nezabavilo ani nacistické Německo, ačkoli jako každý zlodějský režim šlo po zatčení otce po majetku,“ podotkla Zdena Mašínová mladší.
Komunistický převrat v únoru 1948 přivedl rodinu Mašínových do nesnází. Z vily v ulici Na Chmelnici se museli na příkaz městského národního výboru vystěhovat do bytu v činžovním domě v Gottwaldově ulici. Nakonec je vyhnali do ještě horšího bydlení ve vsi Činěves. Šlo o polorozbořený dům, kde končili lidé považovaní komunistickými funkcionáři za problematické. „Tahle doba pro mne byla skutečně traumatická, rozhodovala jsem se, jestli vůbec žít dál,“ přiznala Zdena Mašínová mladší.
V letech 1951 až 1953, kdy bratři Mašínové vedli nejtvrdší boj proti komunistickému režimu, žila jejich sestra Zdena v Olomouci a o jejich akcích nevěděla. Pouze tušila, že se s diktaturou KSČ nesmířili.„Po únoru 1948 bylo jasné, že se vrací nesvoboda. Všichni moji spolužáci maturovali ve svazáckých košilích. Vyrůstali jsme v totalitních režimech, ale bylo zvláštní, že jsem se cítila svobodná,“ řekla.
V třiapadesátém roce bratři Mašínové opustili republiku, sestru i zbytek rodiny. V roce 1955 dostal za velezradu provaz Zdenin strýc Ctibor Novák napojený na skupinu bratrů Mašínů. Jejich matka skončila ve vězení a v roce 1956 tam po nevyléčitelné nemoci zemřela. Dcera Zdena ji během té doby mohla navštívit jen dvakrát, občas jí od maminky přišel dopis.
Našla hrobníka, který věděl, kam zakopali matku
Při poslední návštěvě na Pankráci museli bachaři matku k dceři přinést na nosítkách. „Zemřela za pár dní potom. Přišli mi to v noci sdělit policisté, aniž by uvedli, kde ji pochovají,“ poznamenala Zdena Mašínová mladší. „Po smrti mé matky jsem na tom byla velice zle psychicky i fyzicky, ale věděla jsem, že nemohu nechat babičku samotnou.“
Soužití s babičkou, ženou charakterově velice pevnou , ale také přísnou a náročnou k sobě i okolí, Zdenu Mašínovou někdy vyčerpávalo. Po smrti matky se vydala z Moravy do Prahy, kde se vyptáváním ve věznicích a na policejních stanicích dostala až k hrobníkovi na hřbitově v Ďáblicích. Uplatila ho a dozvěděla se, že matka skončila spolu s 32 dětmi žen vězněných na Pankráci v neoznačeném hrobu. „Byl alespoň tak hodný, že mi ukázal kde,“ řekla Zdena Mašínová. Na místě, kam po léta chodila, se pak vršily odpadky. Ostatky Zdeny Mašínové, nositelky československé medaile Za zásluhy 1. stupně, tak skončily pod smetištěm.
Tragický osud své matky, strýce Ctibora Nováka a dalších považuje Zdena Mašínová mladší za akt msty komunistického režimu vůči rodině. Na maminku vzpomíná jako na neobyčejně jemnou ženu. „Nikdy byste při setkání s ní neodhadli její pevnost. Byla i umělecky nadaná, pravý opak otce. Na jejich manželství lze demonstrovat, jak se protiklady přitahují a jak vztah mezi takovými lidmi může vydržet,“ konstatovala Zdena.
Mohla zůstat v Kodani, nechtěla ale opustit babičku
Po útěku bratrů do Západní Evropy a smrti matky a strýce zůstala sama s babičkou Emmou Novákovou, která musela téměř v osmdesáti letech chodit do těžké práce. Od státu totiž nedostala žádnou penzi. Její vnučku zaměstnali jen jako myčku laboratorního skla.
StB na ni nasazovala agenty, soustavně ji špehovala. Jeden z udavačů se Zdeně Mašínové dvořil a předstíral, že si ji chce vzít. Agentka StB Antonie Dvořáková babičku s vnučkou několik let systematicky terorizovala a okrádala. Zájem bezpečnosti o Zdenu Mašínovou opadl až v roce 1965.
Díky dočasnému uvolnění politických poměrů vycestovala v roce 1969 do dánské Kodaně, kde se viděla s bratrem Josefem. Doufal, že tam sestra zůstane, nechtěla ale opustit jednadevadesátiletou babičku a nastávajícího manžela. S bratrem se znovu setkala za více než dvacet let.
Bratři byli za vrahy
V roce 2008 pociťovala rozčarování z vývoje po sametové revoluci, která na konci roku 1989 svrhla komunistický režim. Mrzelo ji, že se bratrům nedostalo uznání, naopak se o nich i na vysokých místech tehdy mluvilo jako o vrazích. Dočkali se ale toho, že jim premiér Mirek Topolánek koncem února 2008 udělil vyznamenání Medaile předsedy vlády.
Přechod od totality k demokracii sledovala s jistou skepsí. „Společnost, která žila ve dvou totalitách, se narovnává jen velmi obtížně. Způsob, jakým se u nás změnily poměry, byl bohužel nedostatečný. Sametová revoluce na mě dělala dojem happeningu, který vůbec neodpovídal vážnosti situace.“Po roce 1989 se seznámila se spisy, které na ni vedla StB. „Poučila jsem se tak o lidské bídě. Zjistila, jsem, že mě obklopovali agenti a donašeči Státní bezpečnosti, mezi nimi i lidé, od kterých by to nikdy nečekala,“ upozornila.
