„Na Kubě neexistovalo zlo a zloba, které jsou tu dnes,“ prohlašuje Tomás Núñez Magdariaga. „A říkám opravdu zloba, já jsem totiž Kubu zažil od dnů vítězství kubánské revoluce až do dneška.“
Tomás byl za své protirežimní názory poprvé uvězněn roku 1976. Byl tedy politickým vězněm v dobách, kdy Castrův režim veřejně prohlašoval, že na Kubě žádní političtí vězni nejsou. „Tehdy bylo slovo ‚homosexuál‘ známé, ale neříkalo se nahlas, znělo totiž takřka obscénně. Říkávalo se jednoduše ‚buzna‘,“ vysvětluje Tomás kubánskou realitu sedmdesátých let.
„V 70. letech jste se setkávali s diskriminací i ve vaší vlastní rodině. Být homosexuálem, a navíc černým homosexuálem, bylo v této zemi zločinem prakticky samo o sobě.“
Podhoubím pro takové názory byla a je právě kubánská revoluce, která v lidech zasela tuhle „nenávist až za hrob“, jak situaci sám označuje. „Být homosexuálem bylo jako mít mor,“ vzpomíná Tomás. „V obecném povědomí lidé na Kubě věřili, že homosexualita je nakažlivá nebo že gayové jsou líní a nevzdělaní,“ doplňuje vzpomínky na dobovou společenskou atmosféru Alberto Yoan Arego Pulido. Právě tyto předsudky se pro něj staly hnacím motorem, díky kterému vystudoval univerzitu.
Kubánská homofobie
„Je potřeba pochopit, že kubánská společnost je poznamenána hlubokou homofobií,“ podotýká kubánský aktivista Lázaro Mireles Galbán. „Kubánská společnost je navíc tradičně machistická,“ říká Héctor Luis Valdéz Cocho, jeden z lídrů mladé generace kubánských opozičních bojovníků. „Já sám jsem kvůli své homosexuální orientaci zažil zavržení společností, ale dnes už se k homosexualitě otevřeně hlásím. Já sám si říkám buzna, já sám si říkám teplouš, žiju jako hrdý homosexuál,“ dodává Héctor.
Také Lázaro Mireles má obdobné zkušenosti se zavržením ze strany svých nejbližších: „Když jako dospívající kubánský mladík něco podobného zažiješ ve své rodině, tak jim to jednoho dne všechno odpustíš, protože pochopíš, že oni sami za to vlastně nemůžou – důvod jejich chování je totiž daleko hlouběji ve společnosti,“ vysvětluje Lázaro.
V dobách, kdy oba vyrůstali, v 90. letech a na počátku nového milénia, byli homosexuálové a transsexuálové vládními represivními složkami tvrdě potíráni.
„Koncentrační tábory“ pro homosexuály
Nebylo to ostatně nic nového – kubánským precedentem totiž byla existence jistého druhu táborů na „převýchovu“ homosexuálů UMAP (Unidades Militares en Ayuda a Producción, Vojenské jednotky pro podporu produkce). Za onou „převýchovou“ v letech 1965-1968 se však skrývala místa, na nichž režim sdružoval osoby „nesouznějící s režimem“, ať už to byli například právě homosexuálovénebo věřící lidé. Pamětníci ta místa popisují jako „koncentrační tábory“. V projektu Paměť kubánského národa najdete i vzpomínky věřících násilně držených v táborech UMAP - José Caballero Blanco a Juan Antonio Villar Garrote.
Fidel Castro se v roce 2010 za tyto tábory veřejně omluvil a přiznal: „Pokud existuje někdo, kdo je za tato místa odpovědný, jsem to právě já.“ Druhou stranou mince však je, že se léta nelidského zacházení snažil zahladit vyvětlením, že tehdy prý měl tolik práce, že si existence „převýchovných táborů“ jednoduše nevšiml.
Mariela Castro
Kubánský režim vnímá, že právě tábory UMAP jsou dodnes v bedlivém hledáčku lidskoprávních organizací z celého světa. A proto bylo založeno centrum Cenesex, které nevede nikdo jiný než Mariela Castro, dcera samotného Raúla Castra. Toto Národní kubánské centrum sexuální výchovy založené už roku 1989 je v posledních letech vidět především díky sociálním sítím a rovněž i díky orientaci právě na LGBTQ+ problematiku.
„LGBTQ+ komunita (lesbian, gay, bisexual, transgender, questioning a/nebo queer) ve společnosti ale existovala daleko dříve, než byla tahle instituce vůbec založena. Zásadní účel Cenesexu je sexuální výchova a v tomhle směru organizace udělala mnoho. Ale její orientace na ni je nesmírně pokrytecká,“ popisuje kubánský aktivista Lázaro Mireles Galbán.
Národní kubánské centrum sexuální výchovy
Lázaro podtrhuje, že příchod Mariely Castro do čela Cenesexu znamenal pro kubánskou LGB a transgender komunitu velkou naději na změnu tradičně homofobního kubánského prostředí. Cenesex je podle něj ale v konečném výsledku především „způsob, jak řídit LGBT komunitu a současně čerpat finanční prostředky na projekty, které pro tuto komunitu ovšem nemají pražádný přínos.“ Takto instituci Lázaro hodnotí na základě vlastní čtyřleté pracovní zkušenosti v samém centru této instituce.
Osobně se setkal i se samotnou Marielou Castro, kterou podle něj ale „zajímaly víc kamery a novináři“ než samotné cíle Cenesexu a jejich dosažení. „Na druhou stranu je ale třeba dodat, že mnoho lidí až do této chvíle nevěnovalo problematice LGBTQ+ žádnou pozornost, což se Mariele Castro podařilo změnit,“ dodává Lázaro.
Mariela Castro paralyzuje hnutí LGBT
Ne všichni jsou však v názorech na vedoucí postavu Cenesexu tak smířliví jako on: „Baví mě mluvit o Mariele Castro, protože mezi vší tou nenávistí, která je na ni namířena, je mi jí vlastně líto. Ona je totiž tak obrovský ignorant, že ani nejde se jí nevysmívat,“ podotýká Héctor Luis Valdéz Cocho. „Cokoliv, co vzejde z rodiny Castrů, je totiž k smíchu,“ dodává Héctor.
„Mariela úmyslně paralyzuje hnutí LGBT na Kubě. Když bychom to porovnali se situací ve Španělsku, tak na Kubě gayové ani lesbické ženy jistá práva nemají. Je to nesrovnatelné, ve Španělsku existuje diskuse napříč politickým spektrem, ale na Kubě nic takového není,“ rozvádí podmínky homosexuálů Alberto Yoan.
Kuba není připravena?
Právě Mariela Castro roku 2010 prohlásila, že Kuba není na stejnopohlavní svazky připravena. A tak Lázaro uspořádal v Matanzas první symbolickou homosexuální svatbu. Ulice byly plné lidí a vládla dojemná, uvolněná a otevřená atmosféra, událost však měla nepříjemnou dohru. Dohru, jež je při jakýchkoliv aktivitách, které nejsou v souladu s oficiálními rozhodnutími kubánského režimu, vždy jako první na řadě...
Dívka, která při onom symbolickém sňatku vykonávala roli oddávající, byla vyhozena ze zaměstnání i ze studií. Lázarovi byly „příkazem shora“ zrušeny všechny projektové pracovní aktivity a šel z jednoho výslechu do druhého, přišel o střechu nad hlavou. Nakonec mu stejně jako mnohým dalším nezbylo nic jiného než pod tlakem kubánského režimu odejít do exilu.
Tyranie Castrů
Kubánský národ je po více než šest desetiletí rozkližován castrismem – taková je bolestná minulost i současnost a je otázkou, zda taková bude i budoucnost Kuby. Jak říká Héctor Luis Valdéz Cocho: „Na světě není nikdo pokrytečtější a nestydatější, než jsou členové dynastie Castrů. Ale jakápak dynastie. Je to přímo tyranie Castrů.“
