Kubánská továrna na disidenty

Roberto de Jesús Quiñones Haces je právník, spisovatel, nezávislý novinář a odpůrce kubánského režimu. Jedna z prvních dětských vzpomínek ho spojuje i s Československem – jeho kamarád míval československé kolo a „mít takové kolo bylo v té době něco senzačního,“ vzpomíná. Roberto se narodil 20. září 1957, přesně dva týdny po povstání proti Fulgenciu Batistovi. Právě Batista byl nakonec svržen o dva roky později revoluční gardou kolem Fidela Castra.

Rozdělené rodiny

Tento zlom v kubánských dějinách zásadním způsobem ovlivnil rozdělení společnosti i Robertovy rodiny – zatímco jeho otec byl názorově spojen s Castrovým režimem, Robertův dědeček z matčiny strany míval truhlu plnou západních časopisů Reader’s Digest. Roberto proto od dětství slýchal ve svém nejbližším okolí naprosto protichůdné názory. „Kubánské rodiny jsou názorově rozdělené a vinu na tom nese režim,“ hodnotí Roberto. Postupem času pozoroval, jak přesvědčený revolucionářský fidelismus jeho otce bere zasvé, konec konců stejně jako ono československé kolo: „Nechtěně jsem narazil do stromu a vážně se mi chtělo tehdy umřít, když jsem rozbité kolo vedl zpět kamarádovi a omlouval se mu.“

Konfliktní revolucionář

Robertovy kontrarevolucionářské myšlenky namířené proti klanu Castrů se ale teprve utvářely: „Bez obav ti klidně povím, že jsem byl odjakživa velký revolucionář, tedy byl jsem příznivcem Castrovy revoluce. Ale taky jsem byl vždycky revolucionářem hodně konfliktním,“ začíná Roberto vyprávění o svém myšlenkovém obratu a o kořenech svého disidentského postoje. „Nikdy jsem systému nebyl vhod, protože nejsem a nebudu člověkem poslušným. Protože si nemyslím, že osudem lidí by mělo být zaškatulkovat se tam, kam jiní předepisují, ale naopak jejich osudem by mělo být hledání vlastních odpovědí,“ dodává. „Nikdy totiž nebudu souhlasit s omezováním svobody, ke kterému v kubánském režimu dochází,“ dodává s přesvědčením.

Dvojí morálka

Kubánské děti se jako jednu z prvních dovedností naučí, že „věci se mají říkat jen ve správné chvíli a na správném místě, a pokud se to tak nedělá, přijdou nepříjemné otázky,“ vypráví Roberto. Jedním dechem dodává: „Vše, co se do společnosti vloží silou, nutně musí vyvolat odpor, protože lidem nedali možnost volby.“ Roberto ve svém dětství tedy volil alternativu, tato volba se ovšem omezovala na nošení oblečení západní provenience či tajný poslech západní hudby, ale už tehdy ve svém nitru vnímal „dvojí morálku“: „Ve škole jsem byl příkladným revolucionářem, ale po odpoledních jsem poslouchal ilegální rádiové vysílání z Miami,“ směje se.

Od militantního mládežníka k ideologickému záškodníkovi

„Já jsem nebyl militantním členem Svazu komunistické mládeže, i když jsem si to moc přál,“ tato mladická přání se Robertovi o pár let později splnila. Ale Quiñones je člověk plný kontrastů, proto v jeho mysli mezitím došlo k zásadnímu zvratu a ke zklamání z komunistického vzdělávacího systému. Začal otevřeně kritizovat všechno, co mu vadilo, a nakonec byl roku 1986 vyloučen ze Svazu komunistické mládeže, po kterém kdysi tak toužil. Důvod? „Ideologické záškodnictví,“ kroutí Roberto hlavou nad paradoxem té situace. Ve stejné době řešil, jakou univerzitní dráhu zvolí, z původního plánu studia filozofie či novinařiny i kvůli svému zklamání nakonec zvolil práva. „A dneska jsem novinářem, aniž bych to vystudoval,“ směje se.

Revoluční mládežník. Pak kontrarevolucionář

Absolvoval na Centrální univerzitě v Santa Claře, kde proslul svými opozičními názory, a celá řada spolužáků se mu proto raději vyhýbala. Pak začalo jeho skutečně „rebelské období“ - revoluční mládežník se proměnil v kontrarevolucionářského opozičníka: „Kdybych tenkrát byl poslušnější, tak bych dneska seděl v Centrální radě Kuby, o tom jsem naprosto přesvědčen,“ hodnotí s odstupem Roberto. 

Od trestního práva k právům lidským

S proměnnou osobních názorů souvisí i Robertův odklon od trestního práva k právům lidským. Během dalších let praxe byla každá jeho věta pronesená u soudu podrobována ze strany nadřízených detailní analýze. A nakonec mu advokátní činnost v oblasti trestní a lidskoprávní zakázali úplně a „doporučili“ přeorientovat se výhradně na občanskoprávní spory. A pak přišel soudní spor, který měl definitivně vykolejit jeho život.

Právní paradox

Roku 1998 byl Roberto přidělen jako právní poradce k případu své známé, notářky obviněné z účasti na nelegálním prodeji nemovitosti. Obžalovaná tehdy nutně potřebovala zdravotní péči, které se jí v cele pro zadržené nedostávalo. Quiñones proto poslal několik dopisů a stížností vězeňským úřadům a Radě Kuby. Netrvalo dlouho a přišlo předvolání k právnické komisi, jejíž předseda mu vyhrožoval: „Pokud jedno jediné slovo z toho, co jste v dopisech napsal, není pravda, půjdete sedět taky!“ O měsíc později byl už Roberto oficiálně obviněn „z účasti na nelegálním prodeji nemovitosti“, tedy z téhož činu, ve kterém původně jako advokát svou klientku hájil. 

Komická souhra náhod?

Nejprve si myslel, že je to všechno jen komická souhra náhod, která se přece musí brzy vysvětlit, ale zanedlouho dostal studenou sprchu v podobě soudního rozhodnutí – osm let odnětí svobody. Roberto si vybavuje telefonický hovor, ve kterém mu pak jakýsi Denis svěřil, že byl vládními orgány donucen ke křivé výpovědi. Díky ní Roberto mohl být pravomocně odsouzen v téže kauze jako ona notářka. Quiñones se najednou celý třese: „Pokaždé, když si na to vzpomenu, rozbouří se ve mně vlny vzteku proti vší té nespravedlnosti.“

„C-R“ jako kontrarevolucionář

Už od 80. let byl vlastně na cestě od revolučního přesvědčení k disentu, ale až teď byl jeho spis označen červenými písmeny „C-R“.  Znamenalo to, že už není cesty zpět. „Člověk se totiž stane disidentem, když se mu nedostává práv a spravedlnosti,“ vysvětluje Roberto. „Já jsem nikomu neublížil, neumístil jsem někde v tomhle státě bombu, co by vybouchla a zabila lidi, nebyl jsem členem žádného opozičního hnutí. Byl jsem pouhopouhým právníkem, který se bil za spravedlnost a pravdu,“ dodává.

Odešel jsem lidštější

Vězně nutili k práci a to Roberto kategoricky odmítal: „Jsem univerzitně vzdělaný a do vězení jsem nepřišel pracovat, ale číst a vzdělávat se,“ vysvětluje. 

Když roku 1999 nastupoval do výkonu trestu, rozhodl se, že z vězení odejde vzdělanější, než do něj přišel, a že se v něm pokusí udržet si psychické zdraví. A tak četl všechno, co mu přišlo pod ruku, doslova stohy knih, které mu nosila manželka, aby tak unikl z vězeňské reality všedního dne.

Sebevraždy, výletíčky, domečky…

Dopis velvyslanci EU na Kubě: „Bojím se o život svůj a život své ženy, proto si Vám dovoluji zaslat přiložené dokumenty, aby je instituce, kterou reprezentujete, měla k dispozici, pokud se mi něco stane. Omlouvám se za nepříjemnosti, které Vám tímto mohou být způsobeny.“ Zdroj: Post Bellum

Vzpomíná na bezpočet sebevražd spáchaných těmi, kteří už nemohli dál, na sebevraždy, které stejně jako jakákoliv jiná úmrtí ve vězení byly vždy prohlášeny za infarkt, protože „na infarkty se nikdo neptá“. Zažil nezvladatelnou touhu spoluvězňů po „výletíčku“ [vuelito], při kterém se alespoň na pár okamžiků dostali do světa za zdmi věznice. V drtivé většině jeli do nemocnice poté, co si do žil na nohou injekční stříkačkou vstříkli petrolej, aby jim nohy natekly, a museli proto na urgentní ošetření.

Vypráví pak o korupci ve věznicích a malých domečcích těsně za jejich zdmi, kam měli přístup „elitní vězni, kteří si zasloužili důvěru dozorců“, vypráví o psychickém týrání vězňů, kdy jim dávali falešné naděje týkající se jejich procesů… 

Statečnost

Quiñones však vzpomíná také na statečnost, kterou prokázala jeho vlastní rodina: „Jsem velice hrdý na to, jak reagovali na mé uvěznění,“ uvádí. Jeho matka se dokonce přestěhovala do Guantánama, aby mu po dobu oněch 4 let, 8 měsíců a 12 dnů mohla být nablízku. Quiñones během svého věznění cítil velkou podporu ze strany dalších politických vězňů a disidentů: „Dokonce jsem dostal dopis od Oswalda Payá, který mi vyjadřoval podporu, ten mám dodnes schovaný jako poklad,“ vzpomíná na reakci čelního kubánského disidenta.

Nejzkorumpovanější země na světě?

Poslední strana dopisu prvnímu tajemníkovi Komunistické strany Kuby: „Nepíšu Vám, abych po Vás cokoliv žádal. Píšu Vám jen proto, abych Vám řekl, že jako nejvyšší politický představitel Komunistické strany v naší provincii /tučně/ Vám dávám za vinu veškeré protiprávní jednání popsané v tomto dopise a také to, které se ještě stane po dobu, co budete vykonávat tuto funkci, a dávám vinu za to, co se může stát mně a mé rodině. Jsem si naprosto jistý, že jednou na Kubě zavládne spravedlnost pro všechny Kubánce, kteří jsme si prošli vězením a nepříjemnostmi jako jsou ty, které jsem popsal." Zdroj: Post Bellum

Téma korupce se v Robertově vyprávění objevuje často: „Už toho máme plné zuby. Máme za sebou šest desetiletí násilí na Kubě, jedné z nejzkorumpovanějších zemí na světě,“ rozčiluje se Quiñones. A neříká to jen tak pro nic za nic – byl svědkem toho, jak oni „elitní vězni“ nosili do domácností vězeňských dozorců potraviny, které vězňům přinesly jejich návštěvy, či jak jim nosili litry a litry oleje. 

Fidel Castro totiž na konci roku 1999 prohlásil, že zlepší podmínky v kubánských věznicích, a jedním z kroků byl i příděl oleje určený na přípravu jídla pro každého vězně. „Nicméně já jsem ani jednou po celou tu dobu svého pobytu ve věznici neochutnal jídlo byť jen s kapkou oleje.“

Muž s cejchem

Dne 12. srpna 2003 byl Roberto po čtyřech letech odnětí svobody podmínečně propuštěn za dobré chování: „Odcházel jsem s obrovským očekáváním a pevně přesvědčen, že moje vězeňská minulost zůstane jen vzpomínkou,“ vypráví. Ale i tentokrát se bohužel pletl. „Jen co jsem vyšel z vězení, uvědomil jsem si, že život už nikdy nebude stejný jako předtím. Pro všechny jsem navždy byl muž s cejchem,“ dodává. 

Nedařilo se mu najít práci, a to i přesto, že na Kubě byl zoufalý nedostatek právníků, o těch zkušených ani nemluvě. Na právnických fakultách hledali učitele, ale Quiñones prý „nesplňoval politické a morální předpoklady“. Vláda se pokusila vzít mu i advokátní licenci, a když se jim to nepodařilo, tak mu alespoň zakázali vykonávání činnosti: „Jsem doktorem práv ve státě, kde se téhle specializace zásadně nedostává, a i přesto pro mě tady není práce,“ shrnuje svou situaci. Na Kubě samozřejmě neexistuje něco jako soukromá právnická praxe – vše je plně řízeno a dozorováno ministerstvem spravedlnosti.

Všechno zlo pramení v kubánské diktatuře

Ukázka z Quiñonesovy poezie: Já sám jsem řekou protékající bez vody. / Kde jedna kapka zaznívá víc, než můj zpěv, / protože prach má již své vítězství jisté, / a jen dny mě dělí od jeho spárů. / Já sám jsem řeknou bez břehů, / ryby, jenž žijí ve mě, září v zoufalství / a zhasínají jako řasy. Zdroj: Post Bellum

„Moje osobní situace na Kubě je složitá. Žiju pod neustálým tlakem. Když vyjdu na ulici, nikdy nevím, jestli se vrátím domů,“ uvádí Roberto. „Jsem ti vděčný za návštěvu a za tenhle rozhovor, protože netuším, kdy se zase budeme moct vidět takhle v klidu,“ říkal redaktorovi Paměti národa při druhém setkání. „Nežijeme tu v demokratické, a už vůbec ne v právní společnosti, takže zítra v šest ráno si pro mě může přijet policie a odvézt si mě.“ A to se skutečně stalo jen krátce po natáčení – od září roku 2019 byl 12 měsíců ve vězení, tentokrát za odmítnutí zaplacení „pokuty za neposlušnost a odpor vůči autoritám“.

Čisté svědomí

„Mám svědomí úplně čisté – já jsem žádný zločin nespáchal. Všechno to zlo v současné společnosti pramení z kubánské diktatury. Oni ani neprověřili, co se tehdy v dubnu 2019 před posledním zatčením stalo. Neměli odvahu přiznat, že se prostě a jednoduše spletli, protože takové přiznání by považovali za důkaz slabosti,“ uzavírá Quiñones své vyprávění.