Jak je možné, že se Robert Fico už potřetí zřejmě vrátí do hry o vládu, přestože na Slovensku vytvořil systém politiky propojené s oligarchií a organizovaným zločinem, jehož důsledkem bylo i zavraždění novináře a jeho přítelkyně?
Špatně nastavená ústava
„Vypadá to, jako by Slovensko ve vztahu k Robertu Ficovi trpělo stockholmským syndromem,“ připouští diplomat a exministr zahraničí Slovenska Rastislav Káčer. Zároveň ale dodává: „Ve skutečnosti je to spíš vada ústavního rámce, ve kterém se volby konají.“ Celé Slovensko je totiž jedním volebním obvodem s jednou kandidátkou, což podle něj generuje lídrovsky zaměřená uskupení a politické podnikatele neboli „politická s.r.o.“.
„Každé volby pak považujeme za osudové – teď musíme konečně vybrat toho pravého. Prince Bajaju, který nás zachrání. A myslíme si, že když do té zkumavky dáme tytéž ingredience, že ten pokus dopadne jinak. Jenom proto, že ho bude tentokrát provádět Jožo místo Fera.“
Problém je v tom, že každé nové politické straně nebo hnutí stačí na kandidátku vybrat dostatečně marketingově fungujícího lídra s houfem loajálních amatérů v závěsu. A druhou věcí je tříprocentní klauzule, po jejímž překročení se „fasuje“ státní příspěvek. Asi nepřekvapí, že tím, kdo svého času okatě stál o zavedení slovenského modelu volebního zákona i v Česku, byl Andrej Babiš se svým ANO.
Populismus jako jatka demokracie
Zmíněný slovenský volební systém je rovněž nepřekvapivě dědictvím z dob Vladimíra Mečiara. Nikdo se ho ale od devadesátých let nepokusil změnit, protože všem tak trochu vyhovuje, i když stahuje slovenskou politiku do jakési ležaté osmičky cyklicky se opakujících problémů a krizí. Ty se projevují nedostatečnou kompetencí politiků a klaunstvím v politice. Excelentním příkladem je Ficův nástupce a protipól Igor Matovič. Právě on uvrhl Slovensko do takového chaosu, že řada voličů už vidí jediné řešení v návratu k Ficovi.
Rastislav Káčer situaci přirovnává k potížím, které často máme v osobním životě:
„Když si neustále hledáte partnery s podobnými chybami, nakonec ‚dospějete‘ v totální zahořklost: vztahy prostě nefungují. V tomto stádiu je dnes slovenská politika. Voliči si řeknou: cokoliv zkusíme, dopadne to vždy stejně.“
Jan Dobrovský k tomu dodává: „Zklamání z politiky se koneckonců týká celé Evropy. Příčinou je její ideové vyprázdnění a čistě marketingová podoba. Pak to vede až k opovrhování demokracií. Protože si řeknete: není náhodou ten autokrat lepší, když ze mě sejme to břímě rozhodnutí?“
Fico byl vždycky politický talent. Ale schopný všeho
Je pravda, že ve srovnání s politickým klaunem Igorem Matovičem působí Fico jako protřelý politický profesionál. Rastislav Káčer ho pozoroval od počátků jeho polistopadové politické kariéry v devadesátých letech, kdy se stal pro mnoho lidí nadějným a schopným levicovým politikem. Vždy sice toužil po moci a jejích výsadách, ale tím nevybočoval z normy. Problém přicházel postupně: „Robert Fico je talentovaný politik, vždycky jím byl. Potkali jsme se třeba při jeho návštěvě Washingtonu v roce 2006. Ke mně jako k velvyslanci se choval velmi slušně a korektně, přestože jsme zastávali rozdílné politické názory. Příjemný společník, nearogantní a férový. To se ale zásadně změnilo.“
„Dnes už čelíme jinému Ficovi. Prošel mnoha kopanci a kotrmelci a nakonec ho pohltila chobotnice, kterou kolem sebe vytvořil. Dnes má jedinou motivaci – vrátit se a pomstít se.“
Jindřich Šídlo potvrzuje tuto proměnu, když vzpomíná na rozhovor s Robertem Ficem z roku 2017 v rámci sjezdu ČSSD v Brně, kam tehdy Fico přijel jako host. „Z něj vyzařovala autorita politika evropského formátu. A mimochodem stejně tak působil svého času Dzurdinda ve srovnání s Topolánkem.“
Ne že by na tom dnes slovenská demokratická opozice byla o moc lépe než bývalé vládní strany typu Smer nebo Matovičovo OĽANO kandidující tentokrát v koalici s dalšími malými partajemi. I někteří političtí veteráni trpí nereálnými ambicemi jako v případě návratu bývalého premiéra Mikuláše Dzurindy. Podle Rastislava Káčera patřil svého času právě Dzurinda spolu s Ficem k nejefektivnějším slovenským premiérům. Ale jeho návrat zdaleka nepůsobí přesvědčivě svou nekonkrétností, ublížeností a snahou poučovat novináře i veřejnost z titulu matadora, který kdysi z politiky dokázal dostat Vladimíra Mečiara a dovést Slovensko do NATO a Evropské unie. Jenomže to je příběh starý přes dvacet let.
Jak to ten Viktor dělá?
Jako slovenský velvyslanec v Budapešti z let 2013–2018 mohl Rastislav Káčer z první ruky vidět proměnu Roberta Fica z Orbánova dávného oponenta v jeho nynějšího obdivovatele a parťáka. Přitom politika náklonnosti k Orbánovi může být pro Slovensko nakonec zhoubná v mnoha ohledech, nejenom co se týče národnostních záležitostí. Káčer k tomu dodává:
„Robert Fico nechce Slovensko léčit. Ke Slovensku se chová jako deviantní psychiatr, který si chce hlavně udržet bonitního klienta, a je mu jedno, když ten klient nakonec vyskočí z okna. Což je i Orbánova politika.“
Jak se Fico změnil ve vztahu k Viktoru Orbánovi? Může se expremiér po svém případném návratu do vlády vydat už zcela maďarskou cestou poté, co už začal jako táborový řečník na mítincích a tiskovkách prosazovat ryze orbánovskou politiku vůči Ukrajině? A proč si Rastislav Káčer přesto myslí, že maďarský model vládnutí nemůže dlouhodobě fungovat ani na Slovensku, ani v Česku?
Dozvíte se, když si poslechnete poslední vydání našeho podcastu.
▶Pondělí 27. listopadu, 18.00, Hradec Králové
Živé natáčení rámci Hradeckého memoriálu
Aula University Hradec Králové
