„Zítra asi něco koupím…“ Tak pravil tweet Andreje Babiše před deseti lety… Od té doby se česká mediální krajina změnila k nepoznání. Poté, co z Babišových médií odešly desítky lidí, vznikla takřka na zelené louce celá řada malých mediálních „domků“ a vydavatelství. Začala dokonce vycházet nová tištěná média jako například měsíčník Reportér nebo týdeník Echo. Přestože některé tituly bezesporu obohatily českou mediální krajinu, byl to spíš vedlejší efekt v zásadě negativního trendu.
„Bylo to zemětřesení. Tehdy si nikdo nedokázal představit, že by si aktivní politik, navíc ještě předseda politického hnutí, koupil noviny. A ono to prošlo,“ konstatuje Jan Dobrovský po deseti letech od Babišova převzetí dvou do té doby prestižních českých deníků.
Když se jich tehdy po letech zbavovali jejich němečtí majitelé, končila tím zároveň éra klasických médií s obrovskými náklady tištěných novin. Přitom se například po valnou část devadesátých let objevovaly výhrady typu „jak mohou české noviny být vlastněny cizáckými Němci.“ Jindřich Šídlo k tomu dodává:
„Vstup německého kapitálu do českých novin byl stejně důležitý jako vstup Volkswagenu do Škodovky. A vždycky jsem tvrdil, že nejlepší vlastností německých majitelů bylo, že nerozuměli česky.“
Tato éra tedy před deseti lety skončila. Němečtí majitelé se svých českých novin zbavili, protože pro ně přestaly být lukrativní investicí. Načež byly prodány Agrofertu a Andreji Babišovi, představiteli českého nebo chcete-li slovenského kapitálu. Pak se věci logicky začaly měnit v důsledku toho, že mnoho novinářů usoudilo, že tato situace zásadně nabourává integritu jejich profese.
„Začali odcházet lidi, kteří měli v sobě zabudován princip, že ve spojení s přímou výkonnou politikou se žurnalistika dělat nedá,“ říká Jan Dobrovský.
Jindřich Šídlo připomněl, že následné psaní Lidových novin a Mladé Fronty Dnes počínaje létem 2013 ovšem nemuselo být přímočaře primitivní, co do podpory ministra financí a později premiéra.
„Byl tu předpoklad, že teď ty noviny budou opěvovat Andreje Babiše. Což se tak úplně nestalo. Ale on to kupoval ani ne tak kvůli tomu, jak by se tam o něm mělo psát, jako spíš kvůli tomu, o čem by se tam psát vůbec nemělo.“
Za posledních deset let se přitom vlastnictví médií v rukou nejbohatších lidí v Česku stalo spíš pravidlem než výjimkou. Přitom si u nás velkopodnikatelé nepořizují média jenom kvůli penězům tak jako kdysi jejich němečtí majitelé, ale především, jak pravil jeden z nich, jako jakýsi „jaderný kufřík“.
K tomu dodává Jan Dobrovský: „Pokud se média stanou nástrojem prosazování zájmů pro ty, kdo na to mají, pak je to jakási zatáčka kolem politiky a občanské společnosti. Chápu to, ale radost z toho nemám.“
Co znamenalo desetileté mediální angažmá bývalého ministra financí a premiéra? Co se stane s českými médii poté, co Andrej Babiš prodal Mafru a chystají se i další mediální akvizice? Nebudeme ještě na Babiše jako na majitele médií vzpomínat? A jaká je dnes situace veřejnoprávních médií u nás i v Evropě? A na odlehčení – jaké vidí Jan Dobrovský paralely mezi fotbalem a politikou?
Poslechněte si náš jubilejní 70. díl, který jsme natočili s publikem v klubu Co-Labs v Brně.
Kdy a kde se konají živá natáčení podcastu?
➯Přijďte se podívat!
▶Pondělí 9. října, 18:00, Karlovy Vary
