Do domu Březinových vpadli příslušníci Státní bezpečnosti během Vánoc roku 1951. „Vyházeli nás z postýlek a rozřezali matrace. Rozmlátili, na co přišli,“ vzpomíná dcera Antonína Březiny Zdeňka Pěkná. Cizí pánové v dlouhých kožených kabátech malé Zdeňce nápadně připomínali gestapo, o kterém jí vyprávěl dědeček. „Oni mi tak připadali – tedy nepřipadali, oni takoví skutečně byli,“ popisuje své pocity.
Monstrproces s čáslavskými odbojáři
Tatínka Antonína Březinu, který v Čáslavi provozoval fotoateliér, po domovním zásahu naložili do auta a odvezli do pardubické věznice. Souzen byl v monstrprocesu se skupinou okolo čáslavského cukráře a někdejšího místního funkcionáře národně socialistické strany Jaroslava Němečka. Ten se do odbojové činnosti zapojil bezprostředně po únorovém převratu roku 1948.
Jaroslavu Němečkovi se během krátké doby podařilo vytvořit rozsáhlou síť odpůrců režimu, mezi nimiž byli nejčastěji živnostníci, soukromí zemědělci nebo členové Sokola. Jednou z hlavních činností skupiny, jejíž členové mimo jiné plánovali státní převrat, bylo shromažďování zbraní a výbušnin.
„Teroristi a záškodníci“
V čáslavském monstrprocesu bylo souzeno téměř sedm desítek skutečných či domnělých spolupracovníků Jaroslava Němečka. V době, kdy se konal soud, o skupině psala také lokální periodika. „Kromě sabotážních akcí připravovali teroristické a záškodnické akce, které měly připravit živnou půdu pro jimi připravovaný vpád imperialistických žoldáků,“ stojí na titulní straně čáslavského týdeníku Nová vesnice z konce srpna roku 1952.
Antonín Březina měl čáslavské odbojáře finančně podporovat a sám rozmnožoval protirežimní letáky. Soud jej nakonec odsoudil k desetiletému trestu odnětí svobody. Jaroslav Němeček dostal doživotí, podmíněně ho propustili v únoru roku 1964.
V novém domově na nás padaly saze
Po zásahu estébáků se manželka Zdeňka musela se dvěma dětmi do 24 hodin vystěhovat. Veškerý rodinný majetek propadl státu. Nový domov se od toho původního výrazně lišil. Podmínky k žití v něm byly zoufalé. „Byla to černá díra bez podlahy a okna. V kuchyni byla jen kamna, ze kterých vedla roura přes celou místnost. Když se topilo, máma nad nás musela pověsit kýble, aby nám saze nepadaly do postele,“ popisuje s hořkostí nový domov dcera Antonína Březiny Zdeňka Pěkná.
S bratrem Jiřím spali na jedné posteli. Stěna, u které bratr spal, ale byla prolezlá plísní, a tak malý Jiří brzy vážně onemocněl. „Babička s dědou si ho proto vzali do Prahy, kde už nastoupil do šesté třídy,“ vysvětluje. Antonín Březina si mezitím odpykával svůj trest v Jáchymově. Jednou za rok tam za ním směla přijet rodina na návštěvu. „Cestu tam si pamatuji jako dnes. Jeli jsme dřevěnými vagóny, které byly určené pro příbuzné muklů,“ dodává Zdeňka Pěkná.
Tajně posílané motáky
.jpg)
Antonínu Březinovi se domů dařilo tajně posílat dopisy. „Drahá Zdeňulinko, za týden ve středu zasednete ke štědrovečernímu stolu. Budu na vás vzpomínat a v duchu tam budu s vámi. Těším se z toho, že ty i děti máte kolem sebe příbuzné, kteří se o vás starají. To je mně v mém postavení útěchou. Těším se, že snad příští Vánoce už budu s vámi. Přeji si, aby jsi byla silná a prožila tyto dny v pohodě a míru,“ píše Antonín Březina v tajně předaném dopise ze 17. prosince roku 1952. Tehdy uplynul rok od chvíle, kdy si pro otce dvou dětí a živnostníka přišli estébáci.
Jindy přišlo domů jen poděkování za odeslaný balíček a naléhavá prosba o další kontakt. „Líbám vás všechny, hlavně moje děti. Děkuji za buchty, brambory a cigarety. Moc jsem si pochutnal. Chutnalo to jako kus domova. Brzy mně napište! Líbá vás Toník,” píše se v jednom z nedatovaných dopisů domů.
.jpg)
Jakou cestou se motáky z Jáchymova dostaly až do Čáslavi, pamětnice dodnes neví. „Jezdil k nám jeden člověk, který nám je vždy přivezl. Já si ho pamatuji, protože společně s tím nám na tácku přivezl i indiánka. Moc jsme se na to těšili, ale bylo to jen občas, klidně třeba jednou za půl roku. Nevím, jak se ten pán jmenoval, a asi ani máma to nevěděla.“ Antonín Březina byl nakonec podmínečně propuštěn v roce 1955. „Vrátil se zruinovaný. Přijel do Prahy na nádraží s kufrem, který byl prázdný, aby to před lidmi asi vypadalo, že se chlapi vrací z výletu,“ myslí si pamětnice.
Táta měl zbičovaná záda
Návrat k rodině byl po letech strávených v kriminále těžký. „Když přišel domů, tak první ráno napadl sníh. Vyšel ven a tím sněhem se ‚umyl‘. Pak se vrátil a uvařil si čaj,“ popisuje dcera návrat tatínka z Jáchymova. Antonín Březina měl z vězení podlomené zdraví, chyběly mu zuby. „Jednou jsem ho zahlédla svlečeného do půl těla. Záda měl zbičovaná. Odcházel jako černovlasý chlap, vrátil se bílý jako křída,“ přemítá.
Rodina se mezitím stěhovala z jednoho špatného bytu do druhého. Antonín Březina střídal zaměstnání, pracoval v kamenolomu či drůbežárně. Roky strávené těžkou prací v uranových dolech se vážně podepsaly na jeho zdravotním stavu.
Když Zdeňka skončila osmou třídu, toužila studovat zdravotnickou školu. „Škraloup”, který její rodina měla, jí režim ale neodpustil. „Dali mi na výběr: kominictví, kartáčnictví, čistírna anebo zahradnictví, což byla samozřejmě jediná možná volba,“ popisuje.
V roce 1960 tak Zdeňka Pěkná nastoupila do učení, po kterém se jí podařilo dostat se na střední zahradnickou školu do Prahy, kde v roce 1965 úspěšně odmaturovala.
