Hrůzy války mění osobnost, popsal český rodák. Dnes začala sbírka pro veterány

Úzkosti, deprese, panická ataka a potíže se spánkem. Rozšířená je posttraumatická porucha, syndrom, kterým trpí vojáci i civilisté. Typicky se vyskytuje u lidí vystavených mučení, kteří prošli zajetím s hrozící možností smrti a jinými situacemi ohrožujícími život.

Jak upozorňuje Jan Vevera, přednosta Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni a dříve i vrchní psychiatr Armády ČR, tato porucha byla dobře známa vojenským lékařům. V odborné literatuře se vyskytovala pod názvy jako „vojákovo srdce“ nebo šok z výbuchu granátu. Méně známé ale byly trvalé změny ve struktuře osobnosti, které strádání a mučení může vyvolat.

Právě na uznání diagnózy „Přetrvávající změny osobnosti po katastrofické zkušenosti“, dnes nesoucí označení F62.0, má klíčový podíl psychiatr českého původu Leo Eitinger. Ten stál i u začátku tehdy zcela nového oboru – viktimologie. Oboru, který je zaměřen především na vztah oběti k pachateli a trestnému činu, na následky trestného činu z hlediska oběti a na snahu obětem pomoci. Sám Eitinger byl jednou z obětí nacistické ideologie. Dokázal však přežít a s děsivou zkušeností se vyrovnat.

Krátká chvíle hezké budoucnosti

Svou drsnou životní zkušenost z věznění v koncentračním táboře Osvětim či Buchenwald dokázal Leo Eitinger ve své profesi využít. Udržel si vědecký odstup a prokázal, že takzvaný syndrom koncentračního tábora, popsaný krátce po druhé světové válce, nesouvisí – jak se původně předpokládalo – s osobností pacienta před onemocněním, ale je spojen s krutostí, délkou věznění a konkrétními zkušenostmi v koncentračních táborech. Letos je to rovných 60 let od vzniku jeho přelomové práce, detailní studie „Norští a izraelští přeživší z koncentračních táborů“. V roce 1996 ji Mezinárodní společnost pro studium traumatického stresu oficiálně zařadila mezi nejvýznamnější díla o traumatu.

Leo Eitinger zemřel v Oslu v říjnu 1996, jeho odkaz stále udržuje Univerzita v Oslu. Každoročně uděluje Cenu Lisl a Lea Eitingerových za lidská práva. Vedle psychiatrie byl totiž Eitinger, spolu s manželkou, velmi aktivní ve veřejném prostoru i v oblasti prosazování lidských práv, boji proti bezpráví a rasismu. Je i proto nositelem Norského královského řádu sv. Olafa. Norsko se i na základě práce Leo Eitingera stalo první zemí na světě, v níž byla založena katedra psychiatrie katastrof.

K tomu, aby Leo Eitinger došel v životě tak daleko, potřeboval i notnou dávku štěstí. Nenarodil se do ideální doby, ani na ideálním místě planety. Jako ročník 1912 zažil sice období první republiky, v níž v Brně v roce 1937 dokončil lékařskou fakultu, pokud se mu ale tehdy ještě budoucnost jevila nadějně, brzy zjistil, že se zmýlil.

Přežít v táborovém špitále

Eitingerovi byla židovská rodina původem z Haliče a Leo coby žid nemohl v protektorátě nadále vykonávat lékařskou profesi. Od jara 1939 začal pracovat pro humanitární organizaci, Nansenovu nadaci, která pomáhala židům získat víza a uprchnout do zahraničí. Sám nejprve nedostal povolení k vycestování, odejít se mu podařilo až v říjnu 1939. V listopadu stejného roku se ocitl v norském Oslu, kde se nejprve jako lékař staral o české uprchlické děti. Později dostal místo v nemocnici Kroghstøtten, následně v psychiatrickém ústavu v Rønviku u Bodø.

Po německé invazi do Norska bylo opět všechno jinak. Přesněji to bylo  v mnohém tak, jak nedávno na vlastní kůži poznal v protektorátu. Eitinger byl opět zbaven lékařské licence, začal se skrývat, uchýlil se na norský venkov a pracoval jako dělník na pile. V březnu 1942 byl však zatčen. Prošel několika vězeními v Norsku i v Německu a spolu s dalšími norskými vězni se v noci z 2. na 3. března 1943 ocitl v koncentračním táboře v Osvětimi.

Tam jako lékař sloužil v táborovém špitále, kde měl podmínky alespoň o něco lepší než řadoví vězni. I díky tomu dokázal přežít. Jedním z jeho pacientů, kterého v Osvětimi pomohl udržet naživu, byl i mladý Rumun Elie Wiesel, pozdější laureát Nobelovy ceny za mír, k jehož nominaci na tuto cenu Eitinger později v Norsku také přispěl. V lednu 1945 byl Eitinger zařazen do pochodu smrti, přes Gliwice v krutých podmínkách doputoval až do koncentračního tábora Buchenwald, kde se dočkal konce války. Ze 762 Židů deportovaných z Norska do německých koncentračních táborů jich přežilo pouhých 23, Leo Eitinger byl jedním z nich.

Jméno do českých učebnic

„Eitinger se po válce vrátil do Norska a opět se začal věnovat psychiatrii. Zaobíral se především psychikou válečných obětí. Svými výzkumy položil základ viktimologii – oboru, který zkoumá dopady násilí na oběti a zaobírá se problémy při zpracovávání traumatu, tedy především úzkostí, vtíravými myšlenkami, děsivými sny, vyhýbání se podnětům souvisejícím s traumatem, nespavostí a závislostmi na návykových látkách,“ popisuje psychiatr Jan Vevera. 

Jan Vevera je obdivovatelem a propagátorem práce Leo Eitingera a upozorňuje, že tento slavný český rodák dosud není v tuzemských psychiatrických učebnicích. Své místo v nich si přitom jednoznačně zaslouží. Už proto, že po druhé světové válce se většina výzkumů – psychiatrických, psychologických, sociologických a filosofických – soustředila na psychologii agresora, naopak oběti stály stranou hlavního výzkumu.

Eitinger tento pohled radikálně změnil. Ve svých studiích dokázal, že problémy, kterými přeživší trpěli, nesouvisejí s osobností pacienta před onemocněním. Představovalo to průlom v pochopení mechanismů účinků stresu. „Díky těmto studiím vznikla diagnóza ‚Trvalá změna osobnosti po přežití katastrofy‘. Leo Eitinger tak přispěl k odškodnění válečných oběti a veteránů, u kterých se rozvinuly vážné psychické problémy až dlouho po válce,“ upozorňuje Vevera.

Klíčem je pomáhat

Práce Eitingera i jeho následovníků podle něj ukazují, že to, jak se s traumaty vypořádáme a zda budou mít dlouhodobé důsledky, ovlivňuje nejen trauma samotné, ale také jeho okolnosti: „Tedy jestli je utrpení vnímáno jako důsledek vlastního svobodného rozhodnutí v obraně vlasti participovat, nebo zda ho postižení vnímají jako důsledek nešťastné shody okolností, jak je tomu například u rukojmích.“

Jak dodává, obětem pomáhá trvalý zájem odrážející se i v materiální pomoci: „Tady jsme jako Češi v prvních týdnech války pomáhali ukázkově. Jak ale pomáháme jako součást Západu nyní, je navzdory mediálním obrazům tragicky nedostačující. Nebudu zde hovořit o válečných dodávkách a zůstanu u psychoterapeutických intervencí: pomohly by třeba ,školy v klidu‘, měsíční rekreační pobyty pro ukrajinské školy. Nic takového tu ale nenajdeme.“