Jak dvě studentky žurnalistiky dostaly v listopadu 1989 do úzkých jednoho z nejmocnějších mužů komunistického Československa? „Připadám si už jako ten partyzán, který chodí po školách a vykládá, jak bojoval u Dukly...“ shazuje Věra Krincvajová hned na úvod svou návštěvu u tehdejšího premiéra Adamce. Hned 18. listopadu, den po demonstraci na Národní třídě, se rozhodla vyrazit se svou kamarádkou Klárou Pospíšilovou k bytu tehdejšího československého předsedy vlády Adamce. Bez jasného plánu, že to vyjde, jenom s vědomím, že něco musejí udělat... Dalo se totiž předpokládat, že předseda vlády nemá od svých lidí pravdivé informace o tom, co se na Národní třídě vlastně dělo, a jaká byla míra brutality zásahu represivních složek.
Ladislav Adamec bydlel v dnešní ulici Milady Horákové, nedaleko letenské pláně. „Čekal bych, že byt předsedy federální vlády bude přinejmenším hlídaný tankem nebo tak něco,“ glosuje Jindřich Šídlo. Kupodivu to tak nebylo. Adamec v té době – asi jako jeden z mála mužů z nejvyšších pater KSČ – chodil nakupovat do místní samoobsluhy a lidé ho v Holešovicích od vidění znali. A podle toho, co ve vysílání Svobodné Evropy tehdy říkala spisovatelka Eva Kantůrková, patřil k těm výjimkám ve vedení KSČ, které takříkaíc neměly na rukou krev. Takže nakonec stačilo najít si na řadě zvonků jméno Adamec a zazvonit…
Kdy a kde se konají živá natáčení podcastu?
➯Přijďte se podívat!
▶Pondělí 27. listopadu, 18.00, Hradec Králové
Živé natáčení rámci Hradeckého memoriálu
Aula University Hradec Králové
Ta polívka byla zelňačka…
Okolnosti návštěvy v premiérově bytě byly zvláštní – předseda vlády nebyl doma, paní Adamcová nejprve nabídla oběma studentkám polévku. Ale na tu už nedošlo, protože Adamec dorazil v doprovodu ministra zdravotnictví české vlády Jaroslava Prokopce. Načež došlo k výměně názorů, na jakou Adamec nebyl zvyklý.
„Vyvedlo ho z míry už jenom to, že jsme ho oslovovali pane předsedo vlády, a ne soudruhu. A docela jsme se s ním hádaly. Ukazovaly jsme mu ty modřiny – později se ukázalo, že Klára měla nalomené žebro.“
Podle svědectví Věry a Kláry byli oba muži z toho, co slyšeli, v šoku. Ministr zdravotnictví Prokopec nejprve vůbec nemluvil, chytal se za hlavu a „málem zalezl pod stůl“. „Bylo vidět, že nás poslouchají. A vnímají to, co jsme jim říkali: že situace a nálada mezi studenty je taková, že budeme pokračovat a nemůžeme se vrátit jen tak do škol,“ vzpomíná Věra Krincvajová.
Adamec se nakonec uchýlil k sebeobraně pomocí ideologických frází: že prý „zatímco on jako malý kluk neměl na boty, milionářského synka Havla vozil do školy šofér Mercedesem“. Adamec oběma studentkám tvrdil, že by nikdy Václavu Havlovi nepodal ruku a ani by nehlasoval pro zrušení ústavně zakotvené vedoucí úlohy komunistické strany.
Do týdne bylo všechno jinak. Ale o tom všem se už můžete dočíst v učebnicích historie.
Studovat žurnalistiku? Vy jste se zbláznily…
Toto setkání s předsedou československé vlády obě studentky rázem proslavilo. Ovšem už těsně před listopadem 1989 se spolu s dalšími studenty žurnalistiky pokusily prorazit bariéru oficiálního psaní založením studentského časopisu, ze kterého pak vznikly slavné Studentské listy.
„Naši rodiče si trošku ťukali na čelo, když jsme chtěli jít studovat žurnalistiku,“ komentuje po letech své studium těsně před listopadem 1989 Věra Krincvajová.
„Ale byla to doba, kdy k nám proud svobodných informací přicházel už i z Východu. Dneska to je paradoxní. Atmosféra se měnila – i na té fakultě žurnalistiky. Zůstávalo tam samozřejmě jádro stalinistických pedagogů, ale už se to trochu měnilo,“ dodává Klára Pospíšilová.
„Glastnosť byla nějaká příležitost, ale že by přestal vanout ‚mráz z Kremlu‘, to jsem si nemyslel“, lehce oponuje Jan Dobrovský. Jeho slova v zásadě potvrzuje i zkušenost z jara 1990, kdy Klára Pospíšilová jako novinářská elévka odletěla v rámci doprovodu Václava Havla na cestu do Moskvy na složitá jednání se Sověty. Setkala se díky tomu s Michailem Gorbačovem a měla možnost nasát atmosféru země, ve které panovala relativní svoboda. Ale zároveň bylo cítit, že se sovětské impérium už vnitřně rozkládá, a tím spíš nepřestává být nebezpečné.“
„S fotografem Bohdanem Holomíčkem a s Jaromírem Štětinou jsme chodili po Kremlu, kde byli jenom havrani a zbytky sněhu, a říkali jsme si, že tohle ještě nebude jednoduché… Že svět nebude jenom barevný, krásný a spravedlivý, a máme toho ještě hodně před sebou. A bůhví, jak to dopadne. Chvíli poté Litva jako první svazová republika vyhlásila nezávislost na Sovětském svazu.“
A jak se daří komsomolu?
Klára Pospíšilová se přitom paradoxně se sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem setkala už před listopadem 1989 při jeho návštěvě Prahy o dva roky dřív. Byly to tehdy marné naděje, že by Gorbačov přinesl do Československa vítr nových časů.
„Já byla na gymnáziu a musela jsem jít do ČKD Praha vítat soudruha Gorbačova. Tak jsem tam stála ve špalíru a najednou se ten Gorbačov zastavil u mě a zeptal se: ‚Jak se daří Komsomolu…?‘ Co jsem na to mohla odpovědět? No, asi že dobře,“ vzpomíná se smíchem Klára Jirovcová Pospíšilová.
Jak vznikaly Studentské listy, legendární čtrnáctideník prvních dvou polistopadových let? Proč nikdy nedošlo k plánovanému rozhovoru Věry Krincvajové a Kláry Pospíšilové s Václavem Havlem? Ani k rozhovoru samizdatových Lidových novin s expremiérem Lubomírem Štrougalem? Jak se Klára Pospíšilová stala v roce 1992 mluvčí vlády Václava Klause a proč pak odešla do diplomacie? Poslechněte si první část našeho živého speciálu ze křtu knihy Můžu to doříct…?
