Pojistka, která stále funguje
Především senátní volby dopadly pro vládní koalici dobře, a Babišovo „referendum o vládě“ se nepovedlo. Dobrá. Neznamená to ani zdaleka, že si můžeme zhluboka oddechnout. Jednak proto, že volební systém extremismu a populismu v senátních volbách nepřeje, ale především: složení horní komory parlamentu nevypovídá moc o tom, jaká je atmosféra v té části společnosti, která v loňských parlamentních volbách po osmi letech prohrála. Vše je zásluhou volebního systému, a Senát jako pojistka proti zneužití demokracie tak sice stále funguje, ale varování pro demokraty trvá. V čem to varovaní spočívá?
Připomeňme si dobu před několika lety a demonstrace spolku Milion chvilek pro demokracii. Tehdy se demonstrovalo proti vládě, konkrétně premiérovi, který se neřídil jakýmikoli psanými i nepsanými pravidly slušného počínání v politice a porušoval všechny myslitelné normy, hlavně na základě obav z trestního stíhání vlastní osoby. Demonstrovalo se proti Babišovi, ale také za principy fungování demokracie, a také za spojení opozice do jednoho šiku, aby ho byla schopná porazit ve volbách.
Dnes se demonstruje za něco jiného. Ne za to, aby vláda dala lidem víc peněz v kritické situaci razantního zvyšování cen energií, anebo – nejenom za toto. Účastníci demonstrací z poslední doby, které svolává evidentně v režii ruské propagandy dezinformační scéna, už vůbec nechtějí „pouze“ svržení vlády, ale rovnou se demonstruje za jakousi vládu národní spásy, ve které zasednou „odborníci“ (obvyklé zaklínadlo), kteří provedou národ do lepších časů. Zapomeňme na demokracii, nechme Ukrajinu Ukrajinou a pojďme se schovat, nejlépe pod moskevský deštník. Až trapně to připomíná dobu Druhé republiky po Mnichově, kdy jsme si v zoufalství bláhově mysleli, že když budeme na Německo hodní, dá nám pokoj.
Jestliže situaci demonstrujících lze v moha případech pochopit, úmysly organizátorů jsou naprosto zřejmé, čitelné a neomluvitelné. Jan Dobrovský k tomu dodává:
„Jsou to demonstrace propagandy. Chtějí jenom zvýšit nespokojenost a míru zloby. Usilují o rozvrat systému. To, co říkají ti lidé na pódiu, to nejsou kritiky vládní politiky, to jsou v Moskvě naučené věty, které mají jediný cíl: způsobit chaos tvrzením, že neexistuje pravda.“
Jindřich Šídlo s tím v zásadě souhlasí: „To je samozřejmě dlouholetá taktika ruské školy dezinformací. Nemusíte věřit nám, ale zároveň nevěřte nikomu. Problém je, že teď se ta půda zdá mnohem úrodnější.“ Na druhou stranu vidí posun v přístupu médií ve válečné situaci, i těch veřejnoprávních.
„Způsob, kterým dnes pojímají zpravodajství o ruské válce na Ukrajině, to už není ta častá „vyváženost“ spočívající v tom, že pustím názor A názor B. Změnil se třeba i tón zpravodajství České televize. Je to vlastně jednoznačný komentář. A je to podle mě dobře a není moc způsobů, jak se propagandě bránit jinak.“
Jako bychom se vykašlali na povinné vyvažování a „neutralitu“, protože v rámci našeho napadení Ruskem to prostě není možné. A že jsme napadeni, o tom není pochyb a natvrdo to začínají říkat i někteří politici. Po Putinových posledních proslovech o Západu jako hlavním nepříteli a také po anexích ukradených území na základě divadelních referend o tom snad už není pochyb.
Zkus mi dát dobrou odpověď
Jan Dobrovský ovšem jde při kritice žurnalistiky uplynulých let dál. „Měli jsme tu žurnalistickou doktrínu, že respondent tu není od toho, aby mě zajímalo, co si myslí nebo co posouvá věci dál. Ale aby mi odpověděl na otázky, které jsem já jako ten, kdo rozhovor připravil, sesbíral po internetu v těch nejhorších žumpách. Jak si s tím poradí a jak odpoví na tu největší idiocii, kterou jsem kdesi zaznamenal? Taková žurnalistika nevede nikam, protože to není dialog, ale pokus dokázat, že já jsem připravenější než ten, koho jsem si pozval.“ Tento postup měl podle Jana Dobrovského dlouhodobé důsledky, ze kterých se teď vzpamatováváme.
„Teď se probíráme z překvapení, že propaganda je zbraň a válečný nástroj. Penetruje to civilizaci jako takovou a cílem je chaos. Přitom demokracie sama o sobě je velmi chaotické uspořádání vedení státu, a rovnováhu v ní tvoří jenom dialog. Ale v tom dialogu je potřeba používat argumentů a ty musí mít nějakou bázi postavenou na pravdě. Pravda může být diskutabilní, ale když z ní nezbude nic, tak není důvod ten dialog vést. A mainstreamová média měla dlouho potěšení z toho, že se nic neděje, můžeme si hrát a zkoušet každého dostat do kouta."
S tím ovšem Jindřich Šídlo zcela nesouhlasí. "Já bych neopouštěl myšlenku, že máme dostat někoho do kouta, to je podstata demokracie a novinářské práce."
Téma tedy zůstává - jak se máme bránit těm, kteří na demokracii útočí, aniž bychom ji samotnou omezili v základních principech? Jak může krizová doba zrodit politické lídry? Kdo zvedne volební potenciál z náměstí? Mnoho otázek, ne na všechny jsme našli odpověď. Ale budeme v tom pokračovat.
Na závěr se jako obvykle dostalo na dotazy a náměty z publika. A můžeme slíbit, že rubriku otázek a odpovědí už brzy zavedeme ve všech vydáních našeho podcastu. Máte se na co těšit!
