V myšlence, že pro zdravou politiku země je potřeba mít rozumnou a odpovědnou politiku jak nalevo, tak napravo, možná není nic originálního. Potíž je v tom, že levicové politické strany po volbách 2021 z českého parlamentu zmizely. V případě nevyléčitelných kremelských trollů z KSČM lze litovat jen toho, že se to nestalo dřív, ale absence demokratické levice bude dřív či později chybět.
Hnutí ANO nelze za levici považovat, jeho majitel Andrej Babiš vyluxoval pragmaticky voliče zprava doleva (zpět opačným směrem už nejspíš cesta nevede), ale jeho politika je čistě pragmatická a populistická bez ohledu na jakékoli ideologické hodnoty, pokud za ně nepovažujeme péči o vlastní byznys a beztrestnost. A extremistická SPD si za své bere některé levicové recepty, ale většina témat moderní levice, jako je především péče o lidská práva, jí nejenom uniká, ale často na ně cíleně útočí.
Triumf roku 2002 – s Klausem a Grebeníčkem ne
Krizi velkých stran u nás odstartoval mocenský kartel opoziční smlouvy. Oba její aktéři, ODS i ČSSD, na ni s odstupem času doplatili. Přitom se trochu zapomíná na to, že tento pakt prakticky zlikvidoval první pozemanovský předseda ČSSD Vladimír Špidla, který se nejenom odmítl znovu spojovat s Klausem, ale neudělal to ani v případě komunistů, se kterými by býval mohl mít impozantní parlamentní většinu 111 hlasů. Patří to k málo připomínaným Špidlovým zásluhám. Stejně tak se patří vzdát sociálním demokratům (na rozdíl od komunistů) čest za to, jak se kdysi postavili ke vstupu do Evropské unie a do NATO.
Porážka obrů
Na adresu obou kdysi největších českých politických stran lze vztáhnout poznámku Jana Dobrovského:
„Žádná z těch stran nedávala pozor na to, aby neztratila myšlenku důvodu své existence. Soustředili se jenom na výkon moci a na to, aby marketingově uspěly v dalších volbách. Marketing umí hodně zařídit, ale na krátkou chvíli. A může taky lidi strašně zklamat, protože po té krátké chvíli uvidíš, že je to prázdná nádoba nebo hromada prázdných nádob.“
Pokud necháme stranou ODS, která si následky svého počínání musela po léta léčit v opozici, příčin postupného úpadku ČSSD bylo mnoho. Kromě zhoubného vlivu Miloše Zemana a marketingové politiky Jiřího Paroubka mezi ně patřila i snad geneticky zakódovaná řevnivost a podpásové jednání mezi jejími předáky, kteří si neváhali jít po krku tajně i veřejně. Jindřich Šídlo to komentuje slovy:
„Zrod české sociální demokracie stál i na revanši. Zeman svou politiku postavil do značné míry na vizi, koho všechno zavře. Navíc v té straně i za jeho dob vládla strašlivá řevnivost. Strana, kde oficiální oslovení je příteli, přítelkyně! Žádná strana nebyla tolik plná řevnivosti, nenávisti a otevřených konfliktů. Vzpomíná si ještě někdo na takzvanou ,Podsedickou facku'? Ta strana vždycky plála emocemi.“
Středula jako naděje pro levici?
Prezidentská volba příští rok a nástup (Zemanem podpořeného) Josefa Středuly do volební kampaně neznamená nic víc než to, že tento kandidát může ubrat hlasy Andreji Babišovi. Ale takéˇto, že i v případě Středulova neúspěchu samotný by mohl jeho odchod do aktivní politiky (protože nic jiného kandidatura šéfa odborů není) teoreticky znamenat začátek nějakého pokusu o obrození levicové strany v Česku. Zda ČSSD nebo spíš nějaké nové či jiné strany, to zatím nevíme.
Zajímavý pohled přináší novinářka Apolena Rychlíková jako host tohoto vydání podcastu. Kde vidí chybu ČSSD ve vztahu k jejím voličům? „I ona se měla přihlásit k západním hodnotám, ale akcentovat je skrze socioekonomickou realitu. Vlastně říkat: my chceme na ten Západ taky, ale Západ nejsou jenom lidská práva. Znamená to i to, že v Německu je minimální mzda 40 tisíc, že jsme schopni stavět obecní byty jako ve Vídni, znamená to, že veřejná infrastruktura a úřady dobře fungují. A tohleto oni naprosto promeškali.“
Jak dlouho bude česká politika kulhat na jednu nohu? Zlikvidoval českou levici a hlavně ČSSD pouze Andrej Babiš? A proč se o demokratickou levici obávají často ti, kteří ji nikdy nevolí? To vše se dozvíte v novém podcastu Dobrovský & Šídlo, který vydává Paměť národa.
