Dořekne to dneska...? Poslechněte si!
Petr Nováček, vzděláním historik, začal působit jako novinář v sedmdesátých letech, kdy odešel z historické branže a raději se začal v Zemědělských novinách věnovat nikoli politice, ale třeba jaderným a vodním elektrárnám. Přestože nepatřil mezi aktivní disidenty, byl s nimi v kontaktu. A především se už před listopadem 1989 do hloubky zajímal o politiku. Vždycky ho fascinoval život politických stran, jako redaktor Zemědělských novin například sledoval sjezd Československé strany lidové v bizarním prostředí Paláce kultury v Praze.
Jan Dobrovský vzpomíná na jejich první setkání v redakci obnovovaných Lidových novin na jaře 1990, kam byl Petr Nováček pozván, aby pomáhal s výběrem redakčních elévů.
„Zvali jsme na návštěvu novináře z jiných novin, které byly za komunismu pod kontrolou cenzury. Bušili jsme se v prsa, že jsme dělali nezávislou žurnalistiku v disentu. Ale potřebovali jsme nové redaktory. Tak jsme měli něco jako ,prověrkové komise‘. A na návštěvu přišel Petr Nováček...“
„Seděl jsi tam a vyprávěl o první republice a dával jsi nám věci do souvislostí. Jak se budoval stát tehdy a jak by se měl budovat dnes. A tvůj postoj nebyl ani servilní, ani ses nevytahoval, mluvil jsi s obrovskou erudicí a vzděláním.“
Petr Nováček se během velmi krátké doby po listopadu 1989 stal elitním politickým komentátorem a při práci přišel do kontaktu s mnoha veličinami tehdejší politiky – Havlem, Klausem, Zemanem nebo Luxem. Na každého z nich má pochopitelně jiné vzpomínky. Do blízkosti Václava Havla se paradoxně dostal následkem jedné glosy, v níž vyčetl prezidentovi a jeho okolí historický lapsus týkající se Havlova projevu v únoru 1990 na Staroměstském náměstí v Praze. Přesto byl pak Nováček zván i na prezidentovy diskuse na lovecké chatě Amálie.
Václava Klause, se kterým pořídil řadu rozhovorů, zase Nováček svého času „nadzvedl“ rozsáhlou psychologickou analýzou předsedy ODS zveřejněnou v časopise Týden.
Našli se ovšem kolegové z branže, kteří Nováčkovi jeho kontakty s politiky měli za zlé. On sám si za svou pracovní metodou stojí:
„Já jsem považoval jako komentátor za čest, že můžu velmi otevřeně mluvit s politiky, kteří mě zajímali. Mně to umožňovalo líp porozumět tomu, co oni druhý den nebo za dva dni udělali. Snažil jsem se toho nikdy nezneužít.“
Jaké to bylo, když Petr Nováček psal společně s Jiřím Leschtinou komentáře a zvažovali každou větu? Nebyli novináři 90. let někdy až příliš blízko politikům? Proč je od té doby stále obtížnější udržet na lince politici – novináři korektní vztahy? A díky čemu se stal patrně jediným českým novinářem, který se dočkal omluvy od Miloše Zemana?
Poslechněte si 62. epizodu podcastu Dobrovský & Šídlo.
