Josef Bachura z Lahovic na okraji Prahy zažil ničivou povodeň hned dvakrát. Poprvé jako čtrnáctiletý kluk, když v březnu 1940 přišla prudká obleva, kry vytvořily v toku Vltavy přehradu a voda se rozlila od Chuchle k Modřanům, Radotínu a Zbraslavi.
„Ve čtyři ráno mě vzbudil velký hukot připomínající hučení jezu. Když jsem spustil nohy s postele, ucítil jsem, že jsou ve vodě.“
Hukot způsoboval proud vody, který se na dvorku valil dvířky do sklepa. Voda v jejich domku nakonec sahala až ke stropu, rodina přišla o potravinové zásoby, utopily se jí slepice. Josef Bachura s úsměvem vzpomínal, jak potom v kalužích na loukách s kamarády sbíral vyplavené ryby a nosil je domů k večeři.
Daleko závažnější následky pro jeho život měla povodeň roku 2002, která udeřila v jeho šestsedmdesáti letech. Nejenže zničila jejich dům v Lahovicích, ale jeho manželka utrpěla zranění s trvalými následky a rodina potom musela celá léta žít v přechodném ubytování. Přesto Josef Bachura roku 2013, kdy Paměť národa zachytila jeho vyprávění, neztrácel energii. Dvakrát denně navštěvoval svou ženu v léčebně dlouhodobě nemocných, aby ji mohl nakrmit, a říkal: „Pesimismus si šetřím na horší časy.“
Rozorané meze otevíraly povodním cestu
Velká voda odnepaměti zasahovala lidem do životů, brala jim domovy a v horším případě i jejich blízké. Anna Marešová vzpomíná, jak její maminka, která o ni po rozchodu s otcem pečovala sama, přišla při povodni roku 1946 o krámek v Žamberku. „Zrovna jí navezli dva štanglíky s tvarohem, nějaké sýry, mlíko a smetanu. To vše se obrátilo do bahna,“ vzpomíná pamětnice.
„Když voda natekla až pod postel, vynesla mě na půdu. Nechtěla jít pryč z baráku, říkala: ‚Holka, snad to přežijeme.‘“
Místní lidé se obávali, že když praskne přehrada, bude voda sahat až k ateliéru fotografa Kohouta, což by znamenalo, že jejich dům by skončil pod vodou celý. K tomu nedošlo, ale dům i s obchodem byl neobyvatelný. Anna se tak musela s maminkou přestěhovat k tetě do Kolína, kde její matka pracovala jako hospodyně.
Kolektivizace, která po roce 1948 začala měnit ráz krajiny, v mnoha vesnicích povodňovou situaci zhoršila. Karel Růžek je přesvědčen, že za velkou povodeň v Kamenné Lhotě mohlo právě rozorání mezí: „Voda letěla z polí. Ty meze dřív přece jen něco zadržely. Dnes trochu zaprší a hned máte povodně,“ konstatuje.
Na druhou stranu některé lidské zásahy povodním zabraňovaly nebo alespoň zmírňovaly jejich následky. Zdeněk Bohuslav Hubáček, ekolog a inženýr z Výzkumného ústavu vodohospodářského, například v 80. letech navrhl odlehčovač deště. Šlo o komoru, která se používá k převedení přívalových dešťových vod do řeky. „Obstály i v nečekané zkoušce. Projektovaly se na takzvanou stoletou vodu, ale potkala je voda, která se vyskytne jednou za pět set let,“ upozorňuje pamětník.
Na loďce do bezpečí
Velmi dramatický průběh měly povodně na Moravě v létě roku 1997, které si vyžádaly na pět desítek obětí na životech. Helena Kociánová je prožila v Mikulovicích, kde se rozvodnila řeka Bělá. Voda brzy obklopila celý její domek a naplnila sklep. Helena Kociánová však zalepila dveře lepicí páskou a odmítala odejít navzdory přesvědčování svých synů:
„,Mami, budeme muset jít pryč,‘ řekli mi ve tři hodiny ráno.“
Nakonec za pomoci synů prchala z domu na loďce a jeden z nich se jen na poslední chvíli zachránil před hroutící se hromadou tvárnic, kterou voda strhla.
V ještě dramatičnější situaci se ocitla Erika Bednářová z Loučné nad Desnou. V domku, jehož zadní část povodeň strhla, zůstala sama. Seděla v kuchyni se svým psem po kolena ve vodě a poslouchala, jak do zdí narážejí obrovské balvany.
„Už jsem se smířila s tím, že tady umřu.“
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
