Gumové holínky, kalhoty i plášť a taky ohromný klobouk se širokou krempou byl celý z gumy. Muži podobní rybářům na výlovu rybníku vyfárali z uranové šachty.
Shodili gumáky upatlané blátem a vyšli ven. Jáma Ležnice byla zbudována na kopci, pod kterým se táhlo údolí řeky. Výhled do krajiny mu vždy přinesl nesmírnou úlevu. Šichta skončila a dřině v podzemí byl alespoň pro dnešek konec. Antonín měl tyhle chvíle rád, mžoural do slunce, hltal čerstvý vzduch a čistil si plíce od smradu důlní chodby.
Vtom uslyšel motor letounu. Zaklonil hlavu, na nebi kroužilo Káně. Ovšem jak se zvuk blížil, poznal, že je to německá a za války hojně využívaná stíhačka Messerschmitt. Pohlédl dolů a srdce se mu rozbušilo. Pilota, který nízko nad terénem kopíroval řeku, musel přece znát. Ještě nedávno v takovém stroji sám seděl a nikdo jiný, než bývalí kolegové z letecké akademie na „mesršmitech“ tenkrát nelétali.
Tento moment se Antonínovi zapsal hluboko do paměti, připomíná mu totiž nespravedlnost, které se na něm komunisté dopustili. Zelenka miloval létání, nabifloval se teorii, měl nalétány stovky hodin, přesto mu létat nedovolili.
Je to můj život
Matka tehdejšího maturanta Antonína Zelenky dojila krávu a on postával v chlévě a bez přestání do ní hučel. Když syn přinesl přihlášku do vojenské letecké akademie, nechtěli o tom rodiče ani slyšet. Všichni doma obdivovali hrdinství pilotů ve Velké Británii, také úcta k demokracii, Československé republice a Masarykovi byla u Zelenkových samozřejmostí. Ovšem letectví bylo nebezpečným povoláním a láska k synovi velká.
„Je to přece můj život, mami,“ trval Antonín na svém. Toužil po létání jako po ničem na světě, a tak se stalo, že tátu s mámou přece jen uprosil. S těžkým srdcem rodiče ten papír podepsali a syn sedláka z Vladislavi u Třebíče byl pozván k přijímacím testům.
„Třeba Toník neprojde,“ mohli se u Zelenkových na chvíli chlácholit. Podobně zapálených chlapců bylo totiž po válce plné Československo, letecká akademie v Hradci Králové právě vznikala a ze tří tisíc uchazečů měla šanci jen necelá stovka. Jenže Toník se do té stovky dostal a 1. října 1945 vstoupil do armády, aby se naučil létat. O letadlech už hodně věděl, za války byl totiž nuceně nasazený na plzeňském letišti v četě požárníků.
Češi se učili na trofejních strojích
Bücker, Arado, Messerschmitt, Junkers, Focke-Wulf. Všechny slavné značky německých bitevníků i školních letadel Antonín Zelenka na letišti v Plzni poznal. Do letadel sice nesměl, hasičská služba mu však umožnila chodit po letišti, kam se mu zachtělo.
Vlastních letadel měla po válce Československá armáda poskrovnu, proto vláda od Anglie nakoupila letouny zabavené německé armádě. Říkalo se jim „trofejní stroje“.
„Učili jsme se leteckou taktiku. Jak se létá ve trojici, ve čtveřici, v páru. Barevná označení a názvy letadel. To všechno nás letci z Anglie učili tak, jak to skutečně zažili v boji.“
Bylo paradoxem té doby, k jak podivnému spojení lidí a techniky ve vojenské akademii tehdy došlo. Nejlepšími učiteli byli českoslovenští piloti, kteří se po válce vrátili z Anglie. Muži, kteří se ještě před několika měsíci střetávali s německými bitevníky ve válečných soubojích, teď na těch strojích učili své následovníky.
„Líčili nám, jak doprovázeli bombardéry, jakým způsobem je chránili. Učili nás, jak uhnout, jak zaútočit. To všechno znali přímo z boje a my na ně hleděli s ohromným respektem,“ vzpomínal Antonín.
Prdelatá Marta
Počátkem léta 1948 byli absolventi třetího ročníku letecké akademie povýšeni do hodnosti poručíků a na letišti v Hradci Králové slavnostně vyřazeni z akademie. Za normálních okolností by Antonína čekala prestižní kariéra vojenského pilota.
Jenže několik měsíců po únorovém puči mladý důstojník tušil, že ho komunisté nenechají na pokoji. Patřil ke skupině studentů, kteří se otevřeně hlásili k odkazu předválečného Československa, k myšlenkám TGM, s úctou a respektem vzhlížejícím ke svým učitelům, bývalým pilotům britského královského letectva.
„Gottwaldova žena se jmenovala Marta. Vážila asi sto kilo a zpívala se písnička: ‚Haj husičky, haj, Gottwald nám dá ráj.‘ A my jsme k tomu napsali: ‚Máme Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou.‘ Také takové texty jsme měli do těch letáků připravené.“
Někdy na přelomu prosince a ledna oslovila Antonína skupina mladých lidí. Chystali výrobu letáků a požádali, aby jim s tím pomohl. Souhlasil. „Prdelatá Marta“ Gottwaldová byla jen takovou legrací. Většina chystaných tiskovin měla texty hutnější a závažnější. Přinášely informace o tom, co jsou komunisté zač.
„Když člověk pro něco žije, počítá s tím, že se jeho život bude nějak vyvíjet, a potom dojde k takové změně… Prožívá zklamání i vztek. Najednou se ten vysněný obraz letce někam ztratil a já netušil, co bude dál,“ přiznává se Antonín k pocitům beznaděje.
Voda ze záchodu
Antonín pročetl vyšetřovací spisy, protokoly z výslechů a všechny archivní materiály, které se mu po roce 1989 podařilo k vlastnímu případu nashromáždit. Ale ani díky tomu nezjistil, zda byl obětí provokace, promyšleného zátahu na armádní důstojníky nebo jen shody nepříznivých okolností a nešťastných náhod.
Jisté je, že večer 9. dubna roku 1949 vtrhli k Zelenkům ve Vladislavi agenti Obranného bezpečnostního zpravodajství a odvlekli Antonína k vozu před chalupou. Matka plakala, děda těm chlápkům hrozil pěstí a všichni se třásli hrůzou. „Vezou Tondu na Sibiř,“ děsili se, když auto zmizelo do tmy.
Nejdřív ho čekaly výslechy a bití v Masarykových kasárnách v Brně, poté Špilberk a Pankrác. V cele na Pankráci, kde nebylo co pít, čekal na hlavní líčení před vojenským soudem. Za „spolčování proti republice“ dostal osm let vězení a nucených prací.
„Pili jsme vodu ze záchodu. Nic jiného k pití tam nebylo. Jen ta voda ze záchodu. Ešus se dal na přítok do mísy a takhle jsme chytali vodu, kterou jsme pili.“
Antonín pak vzpomínal na chodby v jámě Ležnice, která byla součástí uranových dolů Jáchymov. „Nebylo tam nic. Žádné vyztužení, žádná bezpečnost, jenom holá skála. Neopracované kamenné stěny. Někde byly ty skály sbíječkami alespoň trochu upraveny, kdežto tady to bylo tak, jak to po odstřelech zůstalo.“
„Šířka chodby byla pro jeden důlní vozík, aby se vedle toho vozíku mohl postavit člověk tak, aby ho to nepřimáčklo. Na každou stranu jeden člověk. A všude jenom voda. Netryskala proudem ze zdi, všechny stěny byly ale pořád mokré, jak po nich ta voda stékala do stružky vytesané v podlaze. A také smrad. Po každém odstřelu zůstaly ve štole plyny, protože žádné větrání tam nebylo. Podmínky opravdu vražedné.“
Po Gottwaldově smrti přišla amnestie a na jaře roku 1954 Antonína Zelenku propustili. V rodné Vladislavi nechtěl zůstat. Jako mukl z Jáchymova měl větší šanci na nový život někde ve městě. Sehnat slušnou práci bylo pro politické vězně téměř nemožné a v rodném kraji, kde ho všichni komunističtí papaláši dobře znali, to nebylo možné už vůbec.
Tak se Antonín Zelenka dostal do Opavy, kde získal práci účetního v Okresním stavebním podniku. A v Opavě žil až do své smrti. Oženil se tam, založil rodinu a ve volném čase se věnoval hudbě, hrál výborně na klavír a varhany.
„Plakal jste někdy, když vám bylo zle?“ ptal se dokumentarista Post Bellum. „Nikdy. Mukl nesmí mít emoce. Mukl s emocemi by nepřežil. Musel by se zbláznit. Kdybych já věděl, že budu sedět pět roků, možná by tam nějaké emoce byly. Ovšem víra, že to praskne a že se dostanu domů, ta prostě všechny emoce smazala.“
