Pohádkové dětství, pád do chudoby, zakázaná láska, která musí překonávat překážky, velké ideály a ještě větší rozčarování: příběh Vlasty Lavalové má všechny ingredience filmového melodramatu.
„Žili jsme životem šlechtické rodiny, jak to zavedl můj dědeček, kterého vychoval hrabě Stadion,“ napsala si čtrnáctiletá Vlasta do deníku v roce 1938. Vyrostla v bohaté podnikatelské rodině v západních Čechách. Její dědeček Emmerich Macenauer, zaměstnanec hraběte Stadiona-Thannhausena, zdědil část jeho majetku a rodinu vedl v aristokratickém duchu. Vlastina matka Frida, provdaná Čepková, se svými sourozenci spravovala dva zámky v Pňovanech a Úlicích, přilehlý velkostatek, pivovar, mlýny, zahradnictví, zámecký park, a dokonce i elektrárnu. Žili velmi společenským životem, přátelili se s významnými osobnostmi politiky i kultury od Jana Masaryka po Vlastu Buriana. Frida vedla činorodý život, byla jednatelkou místního Sokola a s velkou intenzitou se věnovala svým čtyřem dětem, jimž vštěpovala mravní hodnoty. Největší pozornost věnovala nejmladší Vlastě, která o sobě říká, že jako benjamínek byla rozmazlená – důvodem matčiny zvýšené péče však byla i její křehkost a chatrné zdraví.
Harmonie proměněná v nenávist
Dokonalá idyla dostala první trhlinu roku 1933, kdy předčasně zemřel Vlastin otec. Téhož roku se Adolf Hitler stal německým kancléřem. Devítiletá dívka vnímala, že atmosféra v západních Čechách se začíná měnit.
„Pak přišlo to příšerné štvaní z Německa. Byli jsme český ostrov v německém moři.“
Do té doby poměrně harmonické vztahy mezi německou většinou a českou menšinou se stávaly napjatými. „Začalo se hrozně mluvit proti Čechům. To je strašné, když se lidem namluví něco, co vůbec nemusí být pravda. A oni se pak postaví proti sobě.“ Svou roli sehrála i hospodářská krize první poloviny třicátých let, která u nás nejcitelněji zasáhla právě Sudety: „Lidé pracovali v textilním průmyslu a byli to především Němci. Byla mezi nimi hrozná nezaměstnanost a viděli, že lidé v Německu práci mají. Neuvědomovali si, že je to kvůli německému zbrojení. I tím se dá ta hrozná nenávist vysvětlit,“ uvedla Vlasta Lavalová v rozhovoru pro Radio France International.
Německé děti, s nimiž se do té doby kamarádila, začaly kopírovat chování dospělých. Skupiny německých dětí přelézaly zeď do zámeckého parku a napadaly Vlastu a její sourozence. Zpočátku šlo jen o nadávky, později se přidaly i fyzické útoky. Jednou Vlastu hozený kámen zasáhl do krku a poranil jí tepnu. Před vykrvácením ji zachránila duchapřítomná maminka, a Vlasta na adresu německého kluka, který kámen hodil, omluvně říká: „On z toho byl taky celý vyjevený.“ Do zámku se chodili před německými útoky schovat Češi z okolí, když je pronásledovaly skupinky henleinovců rozkurážené alkoholem. Vlasta slýchala rozbíjení oken a venku pod nimi výhrůžky smrtí pro všechny Čechy.
„Po tom všem snad už nikdy nebudu veselá.“
Po záboru Sudet na podzim 1938 musela celá rodina Úlice opustit. Přišli nejen o domov, ale i o zdroj obživy. Mohli se přihlásit k německé národnosti a majetek by jim byl zůstal, ale neudělali to. „Jen jeden z celého velkého příbuzenstva neměl čest a přidal se k Němcům,“ říká Vlasta Lavalová.
Přestěhovali se do Prahy a Vlasta, která předtím v Plzni studovala na francouzském gymnáziu, nastoupila na zahradnickou školu. Vlastino zdraví se stále zhoršovalo, prodělala spalničky a k nim se přidal neustávající těžký kašel. Poznamenalo ji i rostoucí napětí v Praze po atentátu na Heydricha, kde každý den vyhlašovali nové seznamy popravených:
„To bylo, jako když se hlásí počasí. Hlásili celé rodiny. Popravení každý den. I děti… “
„Dnes ráno začínám psát tento deník, abych jednou věděla, co jsem dělala za války. Jak na mne tyto hrozné doby působí? Trpívám návaly strachu, kdy se bojím o všechny své příbuzné a známé a samozřejmě také o sebe. Ačkoli se zdá život bezúčelný a smutný, přece má člověk ze smrti hrůzu. Po tom všem snad už nikdy nebudu veselá,“ zapsala si Vlasta do svého deníku 16. června 1942, několik dní po vyhlazení Lidic.
Vlasta navíc patřila k ročníku 1924, který protektorátní ministr školství Emanuel Moravec „věnoval Hitlerovi“ na budování Říše – všichni mladí lidé narození v tomto roce měli být totálně nasazeni na práci do Německa. Pro křehkou dívku mohla být práce v německé zbrojovce osudná. Nakonec se podařilo prosadit, že mohla nastoupit jako pracovní síla do zelinářské zahrady na zámku v Úlicích, který dříve patřil jejich rodině. Strýc Pavel Macenauer tam zůstal jako Němci tolerovaný správce majetku.
Vlasta se tak mohla vrátit do míst, kde vyrůstala – už ne jako zámecká slečna, ale jako zemědělská dělnice. „Atmosféra však byla docela jiná než v době mého dětství. Zámek byl prázdný, nálada stísněná a čekala mě práce v zahradnictví mezi prostými lidmi, jejichž zvyky jsem neznala... Cítila jsem se tak osamělá, že jsem znovu cítila potřebu psát si deník,“ zapsala si na začátku léta. V zahradě pracovala s dalšími totálně nasazenými pod dozorem německých stráží a přespávala v prázdném zámku, kde kromě ní byl jenom nemluvný strýc.
Nesměli spolu ani promluvit
Do zahrady chodili pracovat také váleční zajatci z táborů z okolí Úlic. Byly dva, jeden pro sovětské zajatce a druhý pro Francouze. Styky se zajatci byly zakázané, nesmělo se s nimi ani promluvit, a trest za porušení tohoto zákazu hrozil oběma stranám. Přesto se Vlasta do jednoho z nich zamilovala: jmenoval se Louis Laval a byl jedním z osmnácti francouzských zajatců. „Nejdřív jsme po sobě jen pokukovali a on pak najednou zjistil, že mluvím francouzsky.“ Hovořit spolu mohli jen tajně, přesto spolu vedli dlouhé debaty o politice. Vlasta vyčítala Louisovi postoj Francie při podpisu mnichovské dohody. „Já jsem mu chudákovi nadávala, že s námi měli podepsané smlouvy, že když nás Hitler napadne, tak nám pomůžou. A pak od nich odstoupili. A on říkal, že vůbec nevěděl, že nějaké malé Československo vůbec existuje, a tak přece kvůli tak malé zemi nepůjdou do války.“
Vlasta jejich vztah dlouho vnímala jen jako kamarádský, a tak o něm psala i ve svém deníku. Před válkou přísahala, že se nikdy neprovdá za cizince: „Viděla jsem, jaké rozpory vznikaly v česko-německých manželstvích, hlavně po nástupu Hitlera,“ vysvětlovala v rozhovoru pro Radio France International. Louis byl navíc dělnického původu a taková známost byla pro Vlastinu rodinu nemyslitelná. 2. dubna 1945, po třech letech utajování, si Vlasta do deníku přesto zapsala:
„Cítím, že jsem se pro Louise pevně rozhodla a že by to ani nešlo žít bez něho... Ztratím svoji rodinu a svoji vlast. Ale já si nemůžu pomoci.“
Ráno jsme uslyšeli střelbu
Deník plný emocí
Deníkové zápisky Vlasty Čepkové-Lavalové, z nichž citujeme v tomto textu, vyšly roku 2004 v nakladatelství Prostor pod názvem Dnes nehlásili žádné popravy.
Na jaře 1945 se v Úlicích odehrávala celá řada dramat. Objevovali se uprchlíci z koncentračních táborů a vyprávěli strašlivé věci. Opakovaně přilétali američtí hloubkaři a na jejich útoky odpovídala německá protivzdušná obrana. 25. dubna 1945 se všichni schovávali na zámku a čekali na smrt, jak si Vlasta zapsala do deníku. Na nedalekou Plzeň padala jedna bomba za druhou a peklo trvalo víc než hodinu.
Když potom 5. května vypuklo v Praze povstání, Vlasta se bála o maminku. Nikdo nevěděl, co má dělat, kdo z Čechů chtěl odjet pomáhat Praze, nemohl. Úlice byly ještě pořád součástí Německa a plné po zuby ozbrojených Němců. 6. května 1945 si Vlasta do deníku zapsala: „Ráno jsme uslyšeli střelbu z kulometu a konečně i čtyři velké šupy z děla. Šli jsme do sklepa a najednou už jsme slyšeli americké tanky. Bylo to tak skvostné, že se to nedá vylíčit. Přiběhl Louis, dali jsme si docela otevřeně pusu a běželi parkem k silnici. Tam jsme vylezli na zeď. Všude ve vesnici vlály bílé cáry z oken…“
„Jsme svobodní, svobodní! Nemohu tomu pořád uvěřit. Jen kdyby toho hrozného volání Prahy o pomoc nebylo. Němci prý vraždí civilisty.“
Deník přestala Vlasta psát 24. května 1945, ten den konečně mohla odjet do Prahy a setkat se s maminkou.
Ráj pod taktovkou KSČ
Po válce dokončila zahradnickou školu a Louis odjel domů, zakrátko se ale vrátil a Vlasta Čepková se stala Vlastou Lavalovou. Společně pak odjeli do Francie, kde se jim narodil první syn. A také oba vstoupili do komunistické strany – s vírou v levicové ideály sociální spravedlnosti, které hlásala.
Po dvou letech, když komunisté v Československu převzali moc a mnoho lidí pocházejících z podobných kruhů jako Vlasta prchalo za hranice na Západ, ona se s manželem dobrovolně vydala opačným směrem. Byla srozuměna s tím, že její rodina přišla při znárodnění o majetek: věřila, že bohatství má patřit všem. Dobrovolně nastoupila do práce jako zednice stejně jako její starší sestra Emma.
Jenže velmi záhy se začalo ukazovat, že život pod taktovkou KSČ není tím spravedlivým rájem, který si představovala. Strýc Pavel Macenauer byl nuceně vystěhován ze zámku v Úlicích a psychicky zlomený dožil u příbuzných. Sestřin manžel Eduard Outrata byl zatčen a v politickém procesu odsouzen ke dvanácti letům v lágru. Další sestra Dida po roce 1968 přišla o práci, protože dala najevo nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy, a musela proto dělat uklízečku.
Vlasta po pěti letech u zednické lžíce opustila stavebnictví a vrátila se k práci s květinami. Louis se v Čechách vyučil tesařem a truhlářem, naučil se česky a až do penze pracoval v Armabetonu. S Vlastou Čepkovou, křehkou i silnou zároveň, prožil neobyčejný život plný překážek, které jim pomáhala překonat láska a porozumění.
