Náš nový AI asistent. Objevte v příbězích pamětníků nečekané souvislosti! Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Blanka Čílová je jedinou přímou žijící účastnicí novopacké odbojové skupiny, která se bezprostředně po únorovém komunistickém puči postavila nastupující totalitě. Dnes, v 98 letech, dál nese odkaz svých přátel.
V krátkém rozhovoru pro Paměť národa vypráví o tak trochu nevydařené oslavě, vzpomíná na své jednadvacáté narozeniny a ukazuje, že i po všech příkořích má stále široce otevřenou náruč.
Prozraďte mi, jak se vlastně slaví 98. narozeniny?
Plány byly velké. Týden před narozeninami jsem ale upadla. Neposlechla jsem rodinu a na zahradě začala s podzimními pracemi. Měla jsem lehký otřes mozku. Takže jsem telefonicky vše rušila, i tak se u mě ale vystřídalo přes 120 přátel, sousedů a známých ze všech koutů země. Oni si asi myslí, že žádné příště už nebude, takže mě každý chtěl stihnout ještě letos (usmívá se).
Jaký je to pocit, přijmout tolik gratulantů?
Na jednu stranu mě to velice těší. Hlava mi ještě slouží, pojmenuji každého, kdo tu byl. Na stranu druhou, po té devadesát osmičce už mi trochu ubývá síla. Věřím, že se ale ještě vrátí. Mám před sebou ještě mnoho úkolů.
Pamatujete si, jak jste slavila narozeniny, když vám bylo třeba… dvacet let?
Vzpomínám na jednadvacáté narozeniny. V den mých narozenin zatkli Miladu Horákovou. Dozvěděla jsem se to po obědě, byla jsem její velkou příznivkyní. Naše odbojová skupina na ni byla přímo napojená. Těžko jsem to nesla. V té době už byl měsíc zavřený můj muž, doma jsem měla dvě malé děti. Věděla jsem, že tohle je konec.
Váš životní příběh v sobě nese spoustu bolesti. Přesto z vás při každém setkání člověk cítí obrovskou dávku optimismu. Existuje na to návod?
Ano, existuje. Musíte mít naději. Naděje nesmí opustit vaši mysl, srdce ani tělo. Mně se držela. Prožila jsem si těžká léta, opravdu těžká. Náš proces měl v lidech zasít semena nenávisti. A to se podařilo. Byla to nenávist vůči pár klukům, mužům, kteří bojovali za pravdu a svobodu.
A máte tu víru a naději i dnes, když sledujete současný svět?
Mám, ale nesmím si pustit televizi. Pozoruji populismus a fanatismus, který jsme pociťovali už za druhé světové války. Ovládá bohužel velkou část národa a narušuje svobodu, která se nám v roce 1989 otevřela.
Co byste vzkázala lidem, kteří jsou dnes třeba o sedmdesát let mladší?
Prosila bych je, aby bojovali a nedali se strhnout ničím a už vůbec ne nějakými populistickými sliby. A prosila bych je také o trochu vlastenectví.
Než se rozloučíme, prozraďte mi, co budete teď dělat?
Jdu dovařit polévku. Včera tu byli sokolové a přivezli mi šest nádherných hřibů. Dělám z nich podkrkonošskou kulajdu. Dávají se tam vařená vajíčka a kopr. Mám toho plný hrnec. Každého zvu!
