Hledat v žurnalistice hranici mezi politickými názory a politickým aktivismem znamená neustálý boj novinářů se sebou samými. Situace je o to složitější, že v posledních deseti letech začali Babiš se Zemanem média plošně označovat za své nepřátele snad až na média spřátelená či vlastněná skrz svěřenský fond předsedou vlády. Tak vznikl optický klam, že novináři jsou na stejných pozicích jako tehdejší opozice, tedy dnešní vláda.
Tím zákonitě došlo k nedorozumění: někteří politici dnes už vládního tábora si začali potichu a někdy i nahlas myslet, že právě k nim jsou teď novináři zbytečně kritičtí. Nejsou. Dnešnímu prezidentovi a dnešní vládě je většina novinářů názorově blíž než předešlé garnituře, ale to ještě neznamená, že budou Petra Pavla nebo Fialovu vládu plácat po zádech. A ve své většině to také nedělají. Mezi politickými postoji a aktivismem je totiž vždycky rozdíl.
„Mít nějaký názorový postoj neznamená glorifikaci konkrétního politika a ten postoj vůbec nemusí vznikat jenom v souvislosti s politikou. Proč by novináři neměli mít svůj názor? Něco si myslíme, podle toho píšeme, ale klíčová je ochota k polemice. A nesmí se to zhoupnout do aktivismu, tedy aby novináři politiku sami dělali,“ říká Jan Dobrovský.
Přitom v začátcích porevolučních médií byl jistý aktivismus pochopitelný. Jan Dobrovský například vzpomíná na doby, kdy těsně po revoluci pracoval v Lidových novinách a v Československé televizi. „Dobře si vzpomínám, jak se už i předtím existující redakce najednou uvolnily, nadechly a začaly se politicky angažovat v budování nového systému. Všichni se báli návratu starých pořádků, a stali se tím pádem součástí politické scény. To netrvalo dlouho. Teď je situace úplně jiná a myslím, že by to čtenáři odmítli.“
Jindřich Šídlo, který u novinářské profese na rozdíl od Jana Dobrovského zůstal, za sebe dodává:
„Léta podporuji hodnoty, ne politiky. A pokud ti politici sdílejí stejné hodnoty jako já, tak fajn. Ale nikdy se nechci spojovat s konkrétní politickou figurou. Nemáš dávat politikům, případně svým potenciálním kritikům, jednoduché a laciné záminky k tomu, aby tě už dopředu pokládali za nedůvěryhodného a aby tě mohli diskreditovat. Oni si tu šanci ostatně tak jako tak najdou…“
Padnou i další otázky kolem médií. Existují dnes ještě mainstreamová média? Jak se na začátku devadesátých let u nás vytvářela média veřejné služby a co znamenal termín „daň z nezájmu“? A budou do budoucna politici média vůbec potřebovat, nebo si vystačí se sociálními sítěmi? Poslechněte si 51. díl podcastu Paměti národa Dobrovský & Šídlo.
