Martin Syka o tatínkovi
Můj otec Ing. arch. Josef Syka se narodil 17. dubna 1908 v Lounech. Jeho rodiče Bohumil Syka a Františka, rozená Marešová, přišli do Loun z Příbrami. V roce 1906 se jim narodila dcera Marie a za dva roky syn Josef – můj otec. Z jeho dětství nemám moc podstatných informací, snad jen to, že se již velmi brzy u obou sourozenců projevil nevšední výtvarný talent a tatínek hrál dobře na klarinet.
.jpeg)
Po absolvování reálného gymnázia začal studovat Fakultu architektury ČVUT v Praze a jeho sestra byla jednou z prvních žen, které studovaly matematiku na pražské Univerzitě Karlově. Mladý Josef na studiích brzy pronikl do intelektuálních katolických kruhů a s přáteli založil spolek, kam docházel i redemptorista P. Konstantin Miklík, který měl na tatínka určující vliv, dále budoucí architekt Břetislav Šorm, básník Jan Zahradníček a další.
Tatínek údajně přerušil své studium ve třetím ročníku architektury a nastoupil na důstojnickou školu do Litoměřic, které si v té době zamiloval, a po 2. světové válce sem přesunul svou rodinu. Fakultu architektury na pražském ČVUT ukončil s vyznamenáním. Po promoci byl krátce zaměstnán u stavební firmy v Benešově. Jeho sestra, kterou velmi miloval, zemřela v roce 1938 na sepsi, protože v té době ještě neexistovala antibiotika. Rodiče ani on sám se z této tragédie nikdy zcela nevzpamatovali.
Začala válka
Když byla v září 1938 vyhlášena všeobecná mobilizace, tatínek jako velitel dělostřelecké baterie v hodnosti poručíka táhnul se svou jednotkou na sever, kde měli zaujmout obranné pozice někde v katastru Doks. První noc strávila baterie na Mělníce, důstojníci byli ubytováni různě po statcích a mužstvo ve školách a stodolách, kde došlo k významné události.
Tatínek vjel jednou na koni do statku Postráneckých, kde uviděl na dvoře mladou, pohlednou dceru majitele. Oba mladé lidi údajně zasáhl Amorův šíp. Válečné povinnosti ale táhly baterii dál na sever do vytyčené oblasti. Po demobilizaci, která velmi ovlivnila psychiku vojáků připravených bránit svou vlast, se mladý poručík vrátil do statku Postráneckých a již po dvou měsících začátkem prosince 1938 se konala v kostele Panny Marie pod Řetězem na Malé Straně v Praze svatba.
Tatínek tehdy pronesl tuto slavnou větu a nevěsta, má maminka Věra, se stala otci po všechny časy jejich společného života věrnou, skromnou a skvělou manželkou a pro nás milující maminkou.
Rodiče prožili válku v Lounech, kde po svatbě tatínek vyhrál konkurz na funkci městského architekta. Vyprojektoval a zrealizoval zde za války několik zajímavých architektonických děl. Jedním z nich byla přestavba starého pivovaru na městský hotel v sousedství radnice, který byl později přestavěn na Galerii Benedikta Rejta. Dále navrhl několik obytných domů a především moderní stavbu Obchodní akademie na Pražské ulici.
Vzpomínám si, že toto období hodnotil otec paradoxně jako snad jediné ve svém životě, kdy se jeho projekty zrealizovaly. Mimoto se stal aktivním účastníkem tajného protinacistického odboje (jak zmiňuje i Ing. Jaroslav Cuhra ve své knize), takže to nebylo vůbec snadné období. Navíc se v roce 1940 narodil můj bratr Josef, následně v roce 1942 sestra Marie a v roce 1943 sestra Veronika.
Na jaře 1942 tatínek například domlouval s pražskými představiteli odboje možnosti ukrytí některého z parašutistů – účastníků atentátu na R. Heydricha na Lounsku. V roce 1943 byl dokonce uvězněn a vyslýchán gestapem v terezínské pevnosti. Naštěstí nikdo nic neprozradil, a tak byl po nějaké době propuštěn.
Zpátky do Litoměřic
Má rodina se šťastně dočkala konce války a přesídlila do Litoměřic. Tatínek nechtěl, aby rodina bydlela v majetku po odsunutých Němcích, a tak se dohodl s majitelem vily pod Mostnou horou, který byl židovského původu, že si ji pronajme a později odkoupí. Po roce 1948 byla však vila znárodněna, a my jsme se byli nuceni se vystěhovat do bytu v tehdejší Koněvově, nyní Palachově ulici. Tam jsem prožil celé své dětství.
Po válce se otec stal šéfem urbanizace celého rozsáhlého území severních Čech od Chebu po Liberec a poslancem Zemského národního výboru v Praze za Československou stranu lidovou. Následně absolvoval velmi úspěšné studijní cesty do Švýcarska a Anglie. Po komunistickém puči mu přišly nabídky k emigraci právě z Anglie, které odmítl, neboť chtěl žít v Čechách. Navíc ještě žil můj dědeček, kterého otec nechtěl opustit.
Po válce ještě neexistovaly obrovské jizvy a hluboké rány na krajině Podkrušnohoří v podobě povrchových dolů. Tatínek se na urbanistickou obnovu tohoto pohraničí velmi těšil. Později vzpomínal na historickou krásu měst jako je Cheb, Kadaň, Most, Teplice a další. Události za několik let však nabraly zcela jiný směr.
„Politicky nespolehlivý“
Na jaře 1948, po zrušení Zemského národního výboru a vzniku Stavoprojektu, se stal vedoucím architektem ateliéru v Liberci. V té době u otce pracoval začínající mladý architekt Karel Hubáček, pozdější autor známého hotelu a vysílače na Ještědu. Vzhledem k opakovanému odmítnutí vstupu do KSČ tatínek musel v polovině padesátých let Stavoprojekt opustit.
Byl postupně zaměstnáván a propouštěn jako osoba politicky nespolehlivá v různých zaměstnáních, např. ve Státním statku v Litoměřicích, v Družstvu Stavba v Lounech, v Biovetě Terezín, v Báňských projektech v Teplicích a ve Státním statku v Novém Boru. Z projektů budov z té doby, které se podařilo zrealizovat, to byla pouze budova výzkumného veterinárního ústavu Bioveta v Terezíně. Ta však byla později dosti necitlivě přestavěna.
Proti všem nepravostem se snažil bojovat a v průběhu doby postupně podal velké množství soudních žalob, které z velké většiny vyhrál. Nic to ale nebylo platné v otázkách zaměstnání. Dokonce se několikrát stal nezaměstnaným, a aby uživil početnou rodinu, musel jezdit brigádně česat ovoce do okolí Litoměřic.
Hovory u nás doma
V té době se konaly pravidelné páteční schůzky, kde se otec scházel se svými přáteli – právníkem JUDr. Weidenhoferem a s litoměřickým děkanem páterem Uhrem. Byly to rozhovory o politických a filosofických tématech a došlo i na přípravu různých žalob ohledně nepravostí proti otci. Ačkoliv jsme byli chudí, maminka vždy vykouzlila k této příležitosti nějaké drobné pohoštění. Rodiče nedali nijak znát, že na tom nejsou dobře a až daleko později jsem si uvědomil, jaký těžký život to pro oba byl...
Architekt, který byl diskriminován, pronásledován a jeho žena, která musela nastoupit do několika manuálních zaměstnání, aby pomohla alespoň částečně uživit rodinu se čtyřmi dětmi. Ke konci otcova života jsem z jeho úst slyšel, že bylo vlastně štěstím, že po válce zůstal na severu Čech, a nepřesídlil do Prahy. Tam by zcela určitě stejně jako mnoho jeho přátel, intelektuálů, prožil mnoho let v komunistickém vězení. Tatínkova perzekuce zasáhla po stránce studií a práce i mé sourozence.
1968 a pozdější sedmdesátá léta
Tatínek dostal nabídku od tehdejšího starosty Varnsdorfu, aby vyprojektoval pro město divadlo. Pamatuji na jeho práci nad projektem. Velkým vzorem mu byl po celý život francouzský architekt Auguste Perret, pak vídeňští Otto Wagner, Adolf Loos a český Antonín Engel. Divadlo ve Varnsdorfu, které vyprojektoval, zůstalo vzhledem k následující okupaci ruskými vojsky opět jenom na papíře.
Podobný osud stihl i letní rezidenci pana kardinála Trochty ve Skalici u Litoměřic. Když byl pan kardinál propuštěn z vězení, strávili s otcem mnoho společných večerů diskuzemi nad projektem i tehdejší celospolečenskou situací. V závěru svého profesního života musel otec, aby mohl být zaměstnán, jezdit denně železnicí 50 km z Litoměřic až do Nového Boru, kde mu bylo povoleno projektovat na tamějším Státním statku pouze nezajímavé stavby vepřínů a kravínů. Výsledkem toho všeho byl v roce 1967 těžký infarkt myokardu, kdy otec ležel v litoměřické nemocnici více než měsíc.
Po rekonvalescenci odešel do důchodu. Za několik let se přestěhoval s maminkou do rodného domku v Lounech, a protože byl duševně stále velmi aktivní, pracoval na návrzích rodinných domků pro nás děti, neboť celý život věřil, že nesmyslný a zločinný komunistický režim musí skončit. Vzpomínám z té doby na zajímavou studii katolické univerzity s katedrálou Panny Marie, jejíž umístění navrhoval do části pražské Letenské pláně směrem k Hradu.
Návrat k umělecké vášni
Tatínek začal překládat různé filosofické spisy z francouzštiny, studoval anglickou literaturu a hlavně se vrátil ke kreslení a malování. Za celý svůj život vytvořil mnoho výtvarných děl – olejů, akvarelů, pastelů, kreseb tužkou, tuší, které nás obohacují dodnes. Nyní si vytyčil, že namaluje portréty osobností, které ho v životě zaujaly a kterých si vážil. Vzniklo dílo obsahující kolem stovky portrétů světových osobností počínaje svatým Pavlem přes osobnosti duchovní, významné osobnosti veřejného života, myslitele, spisovatele i skladatele.
Věnoval se také zahradničení na zahrádce u domku a já, když jsem přijel na návštěvu, jsem stále cítil tu velkou lásku, která z rodičů vyzařovala navzdory jejich těžkému životu. Do konce života nezapomenu na krásné pozdní večery, kdy jsme spolu seděli v jeho pracovně, maminka šla spát a my při sklence vína hovořili. Stojací lampa vytvářela kouzelné přítmí, v pozadí rozsáhlá knihovna, po stěnách obrázky a architektonické studie a já dychtivě poslouchal, občas přerušuje otázkami jeho povídání o věcech všedních i nevšedních.
Tatínek pak prodělal ještě další infarkty. V červnu 1986, kdy jsem se s ním měl setkat v Praze a plánovali jsme spolu cestu na Šumavu, dostal v autobuse z Loun při velké bouřce poslední infarkt. Autobus ho ještě zavezl do nemocnice ve Slaném, kde za několik hodin ukončil svou nelehkou pouť na této zemi. V posledních letech říkával, že by nechtěl zemřít jako nemohoucí v posteli, že by nechtěl být nikomu na obtíž. Chtěl zemřít jako voják na koni. Nakonec mu to bylo ovšem v přeneseném slova smyslu dopřáno. Je jen škoda, že se nedožil svobody, o které byl vždy přesvědčen, že se musí jednou do naší země vrátit.
