V regionu jste známý zejména jako neúnavný pracovník Klubu přátel Pardubicka. Jak jste se k němu vůbec dostal?
Do klubu jsem se dostal v sedmdesátých letech, kdy mě oslovil Pavel Thein, který vedl klubový časopis. Slyšel jsem jeho přednášky, které se týkaly vlastivědy Pardubic, ale i jiných témat, jako byla třeba Mayerlingská aféra nebo dějiny Židů v Pardubicích. Duší klubu byl tenkrát pan Jiří Paleček, ale i další osobnosti jako Josef Janiš, Jaroslav Krupař nebo Miroslav Huňáček.
A vy jste se hned od počátku v klubu angažoval?
Začínal jsem jednotlivými příspěvky, které se týkaly spíš středověké historie Pardubic. Po smrti pana Theina v roce 1974 jsem byl osloven, zda bych nepřevzal redakční práci v časopise. Byl jsem rád. Měl jsem zkušenosti s redakční prací z doby své vojenské základní služby. Nastupoval jsem na vojnu po sovětské okupaci Československa 1. září 1968. Ve Varnsdorfu jsem prožil konec pražského jara a nástup Husákovy normalizace. Vydávali jsme časopis, který mě trošku poučil o tom, jak časopis dělat. Od té doby časopis dělám a patří to k mým zálibám.
Čím jste se tehdy živil?
Tenkrát jsem byl učitelem základní školy v Pardubicích na Višňovce. Učil jsem dějepis a zároveň jsem vedl historický kroužek. Zvali jsme si na besedy lidi, kteří se historií Pardubic zabývali. Byl u nás třeba právě pan Thein. Konaly se zde i besedy se známým pardubickým turistou panem Cinkánem, který vedl po určitou dobu turistický odbor klubu.
Klub přátel Pardubicka působí v mnoha oblastech, ale do povědomí se asi nejvíce zapsal svou knižní řadou.
Máte pravdu, kromě časopisu vydáváme ještě řadu, která se jmenuje „AB až Z Pardubicka“. Jsou to texty, které bychom jinak museli v časopise tisknout na mnoho pokračování. V současné době jsme vydali kolem sedmdesáti sešitů. Ucelený seznam je v naší klubovně k dispozici a každý do něj může nahlédnout. Byla tam témata kulturní, sportovní, historická i další, která vždy mají na naše město nějakou vazbu.
Jak se vašich publikací dotkl rok 1989?
Sametová revoluce znamenala pro náš klub i pro jeho časopis velkou svobodu. Každé číslo časopisu bylo před rokem 1989 předmětem cenzury. Byl na nás vyvíjen tlak, abychom nezapomínali na dějiny dělnického hnutí. Pravidelným přispěvatelem časopisu tak byl známý pardubický marxistický historik František Dosoudil, psal články, které jsme nemohli odmítnout. Byla to otázka bytí, nebo nebytí našeho časopisu. Pokud bychom tu odvahu našli, tak by další číslo už nevyšlo.
Docházelo i k zákazům publikace některých článků?
Vzpomínám si na půvabnou historku, která se týkala šlechtického původu vedoucího kulturního a informačního střediska, to nás při cenzuře mělo na starosti. Měl vyjít odborný heraldický článek o jeho rodině. Ten soudruh, bývalý šlechtic, to stopnul, řekl ne.
Zabýval se klub i tématy, jako byly transporty Židů, odsun Němců či později ekologickou zátěží krajiny?
To téma odsunu Němců na Pardubicku nebylo tak aktuální. Samozřejmě součástí klubu byl i tzv. odbor pro životní prostředí, který se zabýval dlouhodobými problémy Pardubáků. To byly výpary ze Semtína a různé další neekologické záležitosti. Někteří členové tohoto odboru se pak stali i součástí ekologického jádra Občanského fóra.
Můžete zmínit nějaká jména?
Například to byl pan Zdeněk Stehno, který se dlouhodobě problematikou zabýval a byl vedoucím zmíněného odboru. V těchto kruzích se pohyboval i pozdější předseda našeho klubu Jan Linhart.
Zdeněk Stehno byl velice aktivní i v disentu. Mimo jiné se také podílel na vydávání samizdatového časopisu. Spolupracovali jste před rokem 89 s více takovými lidmi?
Znali jsme některé z nich. Nikdo z disidentů nás ale neoslovil, nevím proč, prostě to tak bylo. Samozřejmě my jsme se snažili dostávat na stránky časopisu i věci, které tento podtón měly. Vím, že třeba pan Línek, dnešní náměstek hejtmana, mi říkal, že začal odebírat náš časopis ještě jako malý kluk a že ho těšilo, jak na našich stránkách bylo mezi řádky něco, co si jinde nemohl přečíst.
Vy jste se po sametové revoluci pracovně přesunul na univerzitu?
Ještě to nebylo na univerzitu. Působil jsem nejdřív na úřednické pozici na České školní inspekci. Nezastával jsem ji dlouho. Školní inspekci totiž začaly více zajímat statistiky, museli jsme řešit i nepříjemné anonymní dopisy. Když jsem viděl konkurz na volné místo na hradecké univerzitě, tak jsem úředničinu vyměnil za svůj obor – za historii.
Čím jste se na univerzitě nejvíc zabýval?
Byla to hlavně regionalistika. Měl jsem i kurz o T. G. Masarykovi, protože mezitím jsem se stal předsedou Masarykovy společnosti v Pardubicích. Bylo možné vypsat témata, která měla naději, že studenty zaujmou. Takže jsem zkusil i problematiku českého fašismu na Pardubicku, o kterém jsem pak napsal samostatnou knížku oceněnou cenou Egona Erwina Kische.
Jak jste se dostal k tématu skupiny Silver A, které je neodmyslitelně spojeno s Pardubicemi?
Pardubice jsou z hlediska protektorátní historie vůbec velmi zajímavé. Samozřejmě mě zajímali i spolupracovníci Silveru A. Byl jsem prvním životopiscem osobnosti Dr. Josefa Bartoně, který se Silverem spolupracoval. V našem zpravodaji vyšel v roce 1988 článek a já jsem si tam dovolil položit otázku, zdali je využití Bartoňova domu odpovídající. Jestli v rámci toho, co pan Bartoň vykonal pro odboj, by ten dům neměl spíš patřit jeho dětem. To jsem si dal… Našel se člověk, který to číslo vzal a odnesl ho na okresní výbor KSČ, prý se tak zpochybnilo využití tohoto domu pro sociální péči. Naštěstí pak přišel listopad 89.
Váš život je také spojen s tzv. Larischovou vilou. Jak jste se k tématu dostal a jaký byl příběh vily, příběh záchrany tzv. Zámečku?
To bylo velmi jednoduché. Bydlel jsem totiž v Pardubičkách, takže jsem k ní na procházkách občas zašel a viděl jsem, jak strašně chátrá. Po listopadu se nám přes magistrátní komisi pro památkovou péči podařilo vilu dostat na seznam městských kulturních památek. A dnes již má dokonce status národní kulturní památky. V době, kdy jsme s Tomášem Novotným založili spolek Zámeček na její záchranu, napadlo nás nabídnout ten objekt Československé obci legionářské. Legionáři pochopili, že rekonstrukcí vily by mohl vzniknout zajímavý a také vzdělávací objekt, nabídky se chopili.
Líbí se vám, jak je se vaše myšlenka obnovy naplňuje?
Myslím si, že se obnova vyvíjí správným směrem. Samostatná část bude věnována původním šlechtickým majitelům Zámečku a druhá část osudům za druhé světové války. Při každé návštěvě vidím, jak práce postupují dopředu. Vše je samozřejmě závislé na finanční pomoci. Chtěl bych poděkovat Pardubickému kraji za jeho pravidelné finanční příspěvky, přidalo se i Statutární město Pardubice. Pokud budou dotace plynulé, a to si v současné době nejsem jist, tak je odhad dokončení prací 2 až 3 roky.
Jak se s ohledem na projekt v Larischově vile díváte na naši činnost tady v institutu, přesněji na to, co vzniklo na bývalém popravišti?
To jsou dvě různé věci. Začnu vaším institutem. Viděl jsem podzemní expozici a byl jsem na několika přednáškách, které pořádáte pro veřejnost. Myslím si, že Pardubice díky vaší instituci velmi získaly, že to je pro naše město velké plus. Návštěvnost na vašich akcích svědčí o zájmu, který tématika obou totalit dvacátého století v lidech vzbuzuje. Pokud mám zmínit bunkr, který vznikl blízko Larischovy vily, svůj názor jsem vyjádřil na stránkách pardubického radničního zpravodaje. Expozici jsem si prošel poměrně podrobně, překvapilo mě zejména to, že je zde málo pardubických reálií, převažují spíš věci obecného rázu. Pevně doufám, že aspoň expozice v Larischově vile připomene pardubické reálie hlouběji nebo že bude postavena hlavně na nich.
Jak se díváte na konflikt na Ukrajině?
To, co vidíme na Ukrajině, speciálně tu hrůzu, která je údajnou odvetou za Kerčský most, to je nacismus se vším všudy. Líbilo se mi jedno heslo, které nesla jakási moskevská demonstrantka a samozřejmě ji za to okamžitě zatkli. Bylo tam napsáno: „V roce 1945 Rusko porazilo nacismus, v roce 2022 nacismus porazil Rusko.“ To bych podepsal.
Co byste přál Pardubicím?
Městu Pardubice bych samozřejmě přál pokud možno rozkvět, i když nevím, jestli to ekonomická situace dovolí. Přál bych mu vizionářské vedení, to znamená někoho, kdo by měl opravdu konkrétní představu, jak mohou Pardubice vzkvétat.
Kam upínáte síly do budoucna?
Musím pochválit členy našeho klubu a naše čtenáře za skvělou zpětnou vazbu. Přinášejí nová témata, otevírají nám své soukromé archivy včetně fotografií z různých zajímavých pamětí. Jsou věci, které by člověk nečekal, že někdy v archivu objeví. Naštěstí zaznamenány byly a sdělují nám, že by nebylo dobře, aby se bývalá doba vrátila, jak si někteří přejí.
