Den válečných veteránů 2026 Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Na podzim 1939 už měli ostravští Židé za sebou měsíce perzekuce. Jejich podniky přebírali němečtí správci, synagogy lehly popelem a možnosti obživy i odchodu do ciziny se zužovaly. Po porážce Polska získali nacisté území, na které se rozhodli židovské obyvatelstvo přesídlit. Ostrava se stala jedním z výchozích míst tohoto pokusu. Jako první byli vyvezeni muži, kteří měli připravit zázemí pro další deportované.
Akci organizačně zajišťovala zejména ostravská služebna gestapa vedená Gerhardem Wagnerem. Koordinací byl pověřen Adolf Eichmann. Do příprav ale nacisté pod nátlakem zapojili samotnou židovskou obec. Musela opatřit peníze, potraviny, nářadí i stavební materiál. Deportovaní tak měli zaplatit vlastní vyhnání a vybudovat tábor, kde budou drženi. Úřady přitom vystěhování vydávaly za dobrovolné „přeškolení“. V novinách však stálo, kdy a kam se muži musí dostavit.
Dětství skončilo odchodem otce
Mnozí Židé věřili, že i přes všechna příkoří zůstanou doma se svými nejbližšími. V říjnu 1939 se však naděje rozplynula. Věra Idan si po letech přesný průběh otcova odchodu nevybavovala. To, co pro ni znamenal, ale pojmenovala jasně: „Dětství skončilo, když mně bylo třináct. Ani nemohu říct přesně proč, ale nějak jsem se cítila zodpovědná.“ V domácnosti zůstala s matkou a mladší sestrou.
Dvaadvacetiletý Kurt Markovič měl šanci uniknout. Učil se svařovat a získal doklad, který mu mohl otevřít cestu za prací do Británie. Nechal jej ale propadnout. „Dlouho jsem se rozhodoval a nakonec jsem prostě dospěl k závěru, že nemohu nechat matku se sestrou samotnou.“ Transportu do Niska se tak nevyhl. V den odjezdu své nejbližší viděl naposledy.
Noc ve stojícím vlaku
Stovky mužů se 17. října 1939 shromáždily v jízdárně u kostela Don Bosco. Přicházeli se zavazadly a zásobami na cestu. Při registraci podepisovali prohlášení o dobrovolném odchodu. Odtud je autobusy se zakrytými okny odvážely k nákladní rampě přívozského nádraží. V osobních vagonech se tísnili lidé i jejich věci. Ven nesměli, zakázáno bylo také otevírat okna. Odjezd se protahoval. Ve stojícím vlaku strávili celé odpoledne a noc.
Teprve ráno 18. října se souprava vydala přes Bohumín, Osvětim a Krakov na východ. Deportované trápila žízeň a nejistota. Do Niska nad Sanem dorazili následujícího dne. Cesta skončila, ale na ubytování si museli ještě počkat: tábor, do něhož směřovali, zatím neexistoval.
Střechu nad hlavou si museli teprve postavit
Za řekou San u obce Zarzecze leželo návrší určené pro stavbu. K němu se museli deportovaní dostat i s nákladem. Povozy v rozmoklé cestě vázly; muži je tlačili a tahali pod ranami a nadávkami stráží. Na místě je zastihl déšť. Provizornímu přístřeší dlouho chyběla pořádná střecha, část příchozích tak hledala úkryt, kde se dalo.
Bedřich Kopold, osmnáctiletý bývalý gymnazista, si zapamatoval příchod „na holou zemi“. Materiál na stavbu vězni nosili na ramenou, někdy i dlouho po setmění. Pitnou vodu bylo nutné dovážet od vzdálenější studny. Vedle ubikací vznikaly sklady, pekárna, kuchyně a zázemí pro stráže; další pracovní skupiny obstarávaly dřevo na otop. Postupně přibylo oplocení s ostnatým drátem. Muži také pracovali mimo tábor na cestách a mostech.
Markovič vzpomínal, že měli vybudovat vlastní ubikace a „začít tam nějaký život“. Dohled nad vězni nebyl vždy důsledný. „Ti naši SS hlídači se o nás moc málo zajímali. Žili ve vesnici a dvakrát, třikrát vyšli na ten kopec. Pár lidí zmlátili.“ Potom se vraceli do svých příbytků.
Na východ bez možnosti návratu
Zatímco jedni stavěli, jiné už stráže vyháněly. Příslušníci SS si vybírali především pracovníky potřebné pro výstavbu a provoz; ostatní hnali pod hrozbou zastřelení k německo-sovětské hranici. Odejít se rozhodl také Markovič. Po několika dnech se domluvil se dvěma společníky. „A ačkoliv jsme měli nějaký věci s sebou, všecko jsme to nechali na místě a rozhodli jsme se, že se dáme na cestu.“ Věděli přibližně, kterým směrem leží hranice. Další postup závisel na místních průvodcích, kterým platili penězi i věcmi.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
Nový AI asistent prohledává archiv nejen podle klíčových slov, ale také podle významu dotazu. Ptejte se na události, místa i zkušenosti pamětníků a objevujte související svědectví.Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Na čas je přijali vojáci v německých uniformách, které pamětník označoval za Rakušany. Nechali je najít si přístřeší a rozvážet chléb z polní kuchyně. Trojice u nich zůstala několik dní. Pak muži získali dalšího průvodce a tipy k přechodu hranice. Vyrazili za ranní mlhy, blátem, směrem k území obsazenému Rudou armádou. Markovič došel do pohraniční obce sám. „Z těch dvou kamarádů už jsem do dnešního dne nikoho neviděl.“
Jak pokračovat, už nevěděl. „Měl jsem hlad, neměl jsem peníze, nic.“ Oslovil milicionáře a přiznal, že utekl a nemá prostředky. Dostal radu, aby opustil pohraničí a pokusil se dostat vlakem do vnitrozemí. Tak začala jeho cesta do Lvova.
Přes Sibiř do armády
Kopold odešel z tábora také po několika dnech. Procházel vesnicemi, kde hledal pomoc místních. Ne každý, kdo ji nabízel, ale uprchlíky skutečně vedl k cíli. „Museli jsme si najímat průvodce a byli to někteří šejdíři, protože jsme třeba ráno vyšli z jedné části vesnice a večer přišli na její druhý konec.“ Při přepadení pak přišel o obsah kufříku. Dál šel jen v tom, co měl na sobě.
Nakonec se i on dostal do Lvova, kde se přihlásil k práci na Donbasu. Bývalý student začal fárat, později absolvoval učitelský kurz a vyučoval němčinu. Po nacistické invazi v roce 1941 ustoupil až do střední Asie. „Měli jsme štěstí, že jsme nebyli nikým pronásledováni, že jsme se nedostali do žádného gulagu,“ vzpomínal.
Takové štěstí neměli všichni. Sovětské orgány část uprchlíků uvěznily, jiné deportovaly do vnitrozemí. Markoviče postihlo nucené vysídlení na Sibiř. Své postavení zvláštního přesídlence později výslovně odlišoval od osudu odsouzených vězňů. S Kopoldem je nakonec spojila služba v československém vojsku v Sovětském svazu a boj proti nacistům.
Domů se nevrátili všichni
Na jaře 1940 nacisté tábor v Nisku zrušili a zbývajícím vězňům dovolili odjet domů. Rozsáhlá židovská „rezervace“ v okupovaném Polsku nakonec nevznikla. Část mužů se tak znovu shledala s rodinami v Ostravě. Otec Věry Idan mezi nimi nebyl. Také on se dostal do Sovětského svazu, kde získal práci. „Ale my jsme měli jet za otcem. My už jsme byli na to připraveni,“ vzpomínala. Německý vpád však plán zmařil.
V září 1942 už odvážely transporty z Ostravy do Terezína vedle mužů i ženy a děti. Mezi nimi Věru s matkou a sestrou. Právě tam je později zastihla zpráva, že otec zemřel na zápal plic. Většinu ostravských deportovaných čekala cesta do vyhlazovacích táborů. Návratu se dočkali jen někteří. Zahynuly také rodiny Kurta Markoviče a Bedřicha Kopolda. Oba mladé muže transport do Niska v říjnu 1939 paradoxně zachránil před stejným osudem.
První transport vyjel z Ostravy 18. října 1939 s 901 muži, druhý následoval 26. října s přibližně 400. Spolu s transporty z Vídně a Katovic nacisté do oblasti Niska deportovali asi 5 000 Židů. Třetí ostravský transport z 1. listopadu už skončil v Sosnovci. V táboře u Zarzecze nakonec zůstalo přibližně 500 vězňů; většina ostatních byla strážemi vyhnána na východ nebo odešla sama. Po zrušení tábora se podle policejní zprávy 13. dubna 1940 organizovaně vrátilo 516 mužů: 301 do Ostravy, 18 na Těšínsko a 197 pokračovalo do Vídně. Další se vraceli jednotlivě. Akce Nisko se stala jedním z prvních pokusů o hromadné deportace Židů. Zkušenosti získané při této akci nacisté později využili při transportech do ghett a vyhlazovacích táborů.
