Den válečných veteránů 2026 Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Radim Kuthan vyrůstal ve vzdělané pražské rodně s humanistickými názory. Po únorovém puči v roce 1948 v ní nikdo nepochyboval o tom, co jsou komunisté zač. Jeho matka Marie pracovala jako zubní lékařka a otec Rudolf byl uznávaným klasickým filologem. Podle jeho názoru však byl jakýkoli odpor marný a předem prohraný.
Radim, tehdy student práv na Karlově univerzitě, však věc viděl jinak. Už na jaře 1948 se zapojil do skupiny Šeřík, kterou tvořili převážně studenti pražských vysokých škol. Její členové rozmnožovali protirežimní letáky, získávali informace a navazovali spojení s dalšími ilegálními skupinami. Radim přijal krycí jméno Ivan, pomáhal získávat nové členy a propojovat Šeřík se skupinou Pravda vítězí. Do ozbrojeného boje se zapojit nechtěl, počítal s tím, že bude pomáhat jako samaritán.
Když se jednoho červnového dne vrátil z fakulty domů těsně před obědem, zazvonil zvonek. Za dveřmi stál muž, který se představil jako Fiala od Státní bezpečnosti. Prý potřebují od Radima jen informace o jednom známém. „Vrátíš se na oběd, nebo půjdeš rovnou na fakultu?“ zeptala se matka. „Dejte to do trouby, za chvíli je doma!“ ujistil ji muž.
Radim s Fialou odjel do Bartolomějské ulice, kde na něj už ve výslechové místnosti čekali s otázkou: „Vy jste rozdával letáky…?“ Domů se vrátil po třinácti dnech a na podzim byl vyloučen ze studií. Když si pro Radima přišla Státní bezpečnost podruhé, v noci před Štědrým dnem, vrátil se domů až po osmi letech.
Patnáct let za odboj
Proces se skupinou Šeřík probíhal na přelomu května a června 1949 za zavřenými dveřmi. Příbuzní obžalovaných, včetně Radimovy matky, čekali jedenáct dní před justičním palácem. Přestože předseda senátu oznámil, že soud připustí jednoho společného důvěrníka rodin, prokurátor všechny navržené, mezi kterými byla také spisovatelka Marie Pujmanová, odmítl.
Obžaloba vylíčila skupinu Šeřík jako součást rozsáhlého spiknutí, které mělo násilím svrhnout komunistický režim. Členům skupiny kladla za vinu velezradu, vyzvědačství, neoznámení trestného činu a pomoc hledaným. Tři muži spojení s touto kauzou byli odsouzeni k smrti: Boris Kovaříček, Karel Bacílek a podplukovník Josef Hruška. V souvisejících procesech padaly dlouhé tresty včetně doživotí. Radim Kuthan byl odsouzen k patnácti rokům žaláře a ke konfiskaci majetku.
Odvolací řízení se konalo o dva roky později. Na otázku, zda si uvědomil, že jeho jednání mohlo vést ke krveprolití, Radim odpověděl, že násilí nechtěl, ale v krajním případě s ním počítal jako s obranou proti násilí. Přitom citoval Masarykova slova: „Nechceme sami násilí užívat, ale proti násilí se budeme bránit třeba železem.“ Nejvyšší soud jeho vinu potvrdil.
Do tábora ve Vykmanově dorazil jako jeden z prvních politických vězňů. Poté následovaly další pracovní tábory na Jáchymovsku a Příbramsku. Těžké podmínky v uranových dolech vážně poznamenaly jeho zdraví, přesto se v dochovaných dopisech snažil matku uklidňovat: „Starost o mne mít nemusíš. Jsem zdráv a jídla mám také dostatek. […] hlavně buďte dobré mysli!“ Do dopisu zasáhla cenzura a část textu začernila.
Milost jako ponížení
Když matka po letech svého syna uviděla, zděsila se a v obavách o jeho zdraví požádala v roce 1953 prezidenta republiky o milost nebo alespoň o zkrácení trestu. Připomínala, že Radim byl při zatčení velmi mladý, a popisovala, jak se jeho stav ve vězení zhoršuje.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
Nový AI asistent prohledává archiv nejen podle klíčových slov, ale také podle významu dotazu. Ptejte se na události, místa i zkušenosti pamětníků a objevujte související svědectví.Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Na podzim 1954 zavolal zástupce osvětáře Radima na velitelství. „Tak si představte, před týdnem jsme tady spolu mluvili. Vy jste mi řekl, že s tímto režimem se nikdy nesmíříte. A teď poslouchejte – tento režim vás za to odměňuje. Slevili vám sedm let! Podívejte se na to!“ Radim si to přečetl. „To bude asi nějaký omyl,“ poznamenal. „Ano, je to omyl a hrozný omyl. Ale co s tím máme dělat, když už je to tady?!“ „Tak napište, že to odmítám!“
Z velitelství vyběhl rozčilený, protože vnucenou milost vnímal jako ponížení a zásah do své cti. Na překvapený pohled spoluvězně odpověděl: „Ty kurvy komunistický mi chtějí dát milost,“ vzpomíná pro Paměť národa jeho synovec Petr Bubeníček.
Odmítnutí milosti mělo okamžitý dopad i na rodinu. Při následující návštěvě se Radim na své blízké zlobil. Vyčítal jim, že pro něj chtějí víc než pro ostatní vězně, a vysvětloval, že nemůže přijmout úlevu od moci, která ho nespravedlivě odsoudila. Své důvody vysvětloval matce také v dopise: „Vím, že mě potřebuješ a dovedu si představit, jak mě potřebuješ. Ale nejsi sama a já také ne.“ Dodal, že ho doma potřebují stejně jako rodiny ostatních vězňů své blízké. „Já nechci pro sebe a pro Tebe víc, než mají ostatní.“
Krátce poté se Radimův zdravotní stav začal prudce horšit. Lékaři u něj zjistili plicní potíže. Mezi vězni se šířila zpráva, že prezident jeho odmítnutí milosti nepřijal a Kuthana konečně propustí. Když ho zavolali k bráně se všemi věcmi, sám nevěděl, co ho čeká. Místo svobody na něj čekal zelený anton do vězeňské nemocnice na Pankráci.
Návrat na Štědrý den
Další dva roky s ním o milosti nikdo nejednal a v prosinci 1956 mu oznámili, že bude propuštěn. Domů se vrátil na Štědrý den. Věznění se nevyhnul ani jeho otec Rudolf, souzený za „psaní protistátních dopisů“. Z Leopoldova se vrátil po dvou letech s podlomeným zdravím.
Radim Kuthan si postupně vybudoval nový život. Založil rodinu, dálkově vystudoval dopravní průmyslovku a stal se výpravčím. „On tu dráhu miloval,“ doplňuje Petr Bubeníček, který na svého strýčka vzpomíná jako na smířeného, milého a vtipného člověka, jenž si nikdy na nic nestěžoval.
V dubnu 1969 Městský soud v Praze Radima Kuthana rehabilitoval.
Příběh Radima Kuthana zachytila v knize Vybledlá fotografie jeho sestra Milena Bubeníčková-Kuthanová. Z bratrova vyprávění, rodinných vzpomínek a dochovaných dokumentů sestavila svědectví o procesu, věznění i návratu domů. Jak sama píše v úvodu, Radim vzpomínal jen postupně a některé bolestné zážitky nikdy nechtěl popsat podrobně.
