„Myslila jsem, že z ní bude spisovatelka, tak krásný sloh měla,“ vzpomínala Marie Kleinová v létě 1945 na neteř Věru Segerovou. Nacisté ji deportovali přes Terezín do Osvětimi. Nevrátila se, její texty však zůstaly.
Reklama



Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.

Přidat na Seznam.cz


V říjnu 2025 vydal Památník Terezín knihu Deník Věry Segerové (1927–1943) a terezínské deníky Arnošta Kleina a Marie Kleinové. Jako první „zaznívá“ Věřin hlas: hlas mladé dívky, která psala o knihách a kreslení, o víře i o světě kolem sebe.

Obálka knihy, vydané Památníkem Terezín. Zdroj: Památník Terezín

Israelská duše a kniha jako přítel

Věra Segerová se narodila 13. listopadu 1927 Josefu a Františce Segerovým. Byla neteří sourozenců Arnošta a Marie Kleinových a sestřenicí Hany Bradyové, jejíž příběh proslavila kniha Karen Levineové Hanin kufřík. Dne 8. září 1942 ji společně s rodiči deportovali do Terezína, a po necelých pěti měsících do Auschwitz-Birkenau, odkud se již nikdo z nich nevrátil.

Věra Segerová, Kytice ve váze. Zdroj: Památník Terezín
Věra Segerová, Kytice ve váze. Zdroj. Památník Terezín

Úvod knihy tvoří Věřiny slohové práce a záznamy z doby před deportací, doplněné o její prózy, básně a další texty. Některé zápisy vycházejí z běžných zájmů dospívající dívky, jiné se dotýkají pronásledování židovského obyvatelstva a otázek víry, spravedlnosti či lidské odpovědnosti. 

Na Věřiny literární schopnosti ukazuje školní práce Israelská duše, datovaná 12. února 1942. Příběh se odehrává v Římě během triumfálního průvodu po porážce Judeje, v němž mladý Jochanan nevidí slavící dav ani vítěznou bránu: před očima má hořící jeruzalémský Chrám, dítě zabité římským vojákem a otce, který se vrhá do plamenů. Když se ohradí proti nelidskosti a odmítne nenávist, stane se sám obětí násilí.

„Jochanan umírá se šťastnou myšlenkou, že je člověkem. (…) A Jochanan si je jist, že to bude právě ta nelidskost a malost, která Římany zahladí,“ zakončuje Věra své vyprávění jen pár měsíců před nuceným odjezdem do Terezína.

Další z jejich školních prací je úvaha Moje knihovna, v níž se vyznává ze své lásky ke knihám. Četba Věře umožňovala setkávat se s myšlenkami lidí, kteří žili dávno před ní, vstupovat do světů, kam by se jinak nedostala, a knihu samotnou považovala za svého zvláštního společníka: „Sama mluví, ale druhého neslyší. Velmi často bych dala mnoho za to, kdybych se mohla některého spisovatele na určité věci optati a s ním se o nich blíže rozhovořiti.“ 

„Jsem však přesvědčena, že živý přítel by mi nemohl říci ani tolik, co jest v knize napsáno.“

Dále ve své úvaze pokračuje chválou na svou skromnou knihovnu: „Sama mám knih poměrně málo a má knihovna se vlastně skládá z plánů. Mnoho knih bych si přála, ale prozatím nemám naději, že je dostanu. Přesto však má knihovna mi poskytla tolik hezkých chvílí, že by si skutečně nezasloužila jakéhokoliv pohrdání.“

Vlastní deník zachycuje jen necelý měsíc Věřina života. První zápis je datován 20. července, poslední 14. srpna 1942 – pětadvacet dní před transportem do Terezína. „Proč jsem jej nepsala dříve? Myslím, že hlavní příčinou byl strach z lidí. Neb napsati deník a spáliti jsem nechtěla, a napsati deník a uschovati bych vždy nemohla.“, vysvětluje čtrnáctiletá dívka. 

„Šmelinov“ v zápisech Kleinových

Arnošt Klein. Zdroj: Památník Terezín
Arnošt Klein. Zdroj: Památník Terezín

Věřin strýc Arnošt Klein (1898–1944) byl do Terezína deportován v květnu 1942. Jeho deníkové zápisky z období mezi 16. červnem 1943 a 1. červencem 1944 zachycují ponejvíce pracovní nasazení, stravování i každodenní nepohodlí, například nekonečný boj s blechami.

V Terezíně pracoval nejprve jako malíř-kopista v umělecké dílně Lautsch-Werkstätte, kde vytvořil desítky kopií tehdy populárních výtvarných děl. Když dílnu v srpnu 1943 zavřeli, pracoval jako skladník a stavební truhlář. Dne 28. září 1944 odjel prvním z podzimních likvidačních transportů do Auschwitz-Birkenau, odkud se již nevrátil.

Terezín ve svých deníkových záznamech označoval jako „Šmelinov“ – podle neoficiálního obchodování a směňování, které patřilo ke každodennímu životu ghetta, protože bez něj si nebylo možno obstarat potřebné věci. Jeho věcné zápisy přibližující podmínky ghetta, dramatické události i rytmus každodenního života, jsou často psané s humorným nadhledem:

„Uskutečňuješ zde starou moudrost: jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti na plno léta.“ 

„Jak se cítíš volný, lehký, když počneš ze sebe shazovat zbytečné kilíčko za kilíčkem a vážíš as 50 kg,“ pokračuje Arnošt Klein. „Jen nohy zůstávají stále trochu těžké, vláčíš je za sebou. A trpěl-li bys opakem avitaminózy, přesycením vitaminy po přemíře užívání ovoce a čerstvé zeleniny, zde se krásně vyléčíš: za rok nevidíš třešničky, jablíčka, hruštičky, pomeranče, zeleniny čerstvé.“

Záznamy kapesních kalendářů deník doplňují o krátké záznamy: co se právě dělo, jakou práci Arnošt vykonával, jak trávil vzácný volný čas.

20. 11. 1942, pátek

44 let – Terezín.
Maluji „Siřinka“ – Západ Slunce

21. 11. 1942, sobota

Přijel strýc Hugo

22. 11. 1942, neděle

Slyšel básně Brulíka

23. 11. 1942, pondělí

Maluji „Siřinka“ – Předjarní krajinu.
Chytil a zabil 21 blech.

Kartotéka Arnošta Kleina. Zdroj: Památník Terezín
Kartotéka Arnošta Kleina. Zdroj: Památník Terezín

Věřina teta Marie Kleinová (1901–1983) začíná své deníkové zápisky psát 15. května 1943, přesně po roce od svého příjezdu do Terezína. „Bože můj, co jsem toho za ten rok zažila anebo zažít viděla. Mnoho dojmů jsem už také zapomněla. Aby se mi to nestalo také s těmi, které ještě dnes vím, chci si je pro sebe trochu zrekapitulovat.“, vysvětluje svou motivaci.  A dále chronologicky vypráví svůj příběh:

„Prvního května 1942 jsem dostala povolání do transportu. Ještě dnes vidím zelenou cedulku ležet na stole v kuchyni. Lekla jsem se, přesto jsem však slovy „no tak pojedeme“ osudu se vzdala. Tímto dnem končila část mého soukromého života a úplně jiný nový život začal, život, na který jsem neměla osobně žádného vlivu, který mi byl ve všech směrech vnucen. Ale v tom se zakládá také pozitivní stránka našeho osudu, jelikož jsme sami nemohli o ničem rozhodovat.“ 

„Odpadl také ten věčný strach, zda nebudeme v příštím transportu. Když už tedy jednou uhodilo, nuže … tak se tedy jede.“

Ve svých poválečných vzpomínkách se vrací především ke svému bratrovi a neteři Věře. Když navštěvuje záhonek, na němž Arnošt pěstoval rajčata, připadá jí, jako by stála u jeho hrobu. Ptá se: „Kde chudinka skonal ve skutečnosti? Jak zemřel?“ Představuje si také poslední chvíle Věry a její matky. Z osobní bolesti vyrůstá širší otázka: „Kde byl Bůh a proč dopustil tolik násilí a smrti?“

Marie Kleinová. Zdroj: Památník Terezín
Marie Kleinová. Zdroj: Památník Terezín

Dlouhá cesta od opisu k vydání

Tři soubory pramenů skládají z individuálních výpovědí rodinný příběh. Věra psala z pohledu dospívající dívky, Arnošt v kalendářích zaznamenal dny v ghettu, Marie se po osvobození ohlížela zpět. Obrazové přílohy publikace – fotografie, archivní dokumenty a Věřiny kresby pak deníky zasazují do rodinných i historických souvislostí.

O vydání deníků se pokusila Marie Kleinová už v roce 1948. S přípravou jí tehdy pomáhal překladatel a literární vědec Pavel Eisner. Jejich záměr však zmařil komunistický převrat a následné politické změny. Na knižní vydání tak texty čekaly dalších sedmasedmdesát let. 

Za vydáním knihy se výrazně zasloužil Petr Jan Psík. Jeho matka Alena se v posledních letech života starala o Marii Kleinovou a její sestru Rudu a do rodinného archivu se později dostal opis Věřina deníku. Psík se rozhodl, že vzácné svědectví nesmí zůstat zapomenuto, a začal usilovat o jeho vydání. Památník Terezín knihu vydal u příležitosti osmdesátého výročí osvobození.

Po obdržení dvou povinných výtisků se ozvali z památníku a muzea Beit Terezín v izraelském kibucu Givat Chajim (Ichud) se zprávou, že originál Věřina deníku je v jejich péči.