„Budeme jako Che Guevara!“ Totalitní stín nad kubánskými školami

„Tohle je pro mě jeden z nejhnusnějších rysů kubánské totality – nutí vás být někým jiným, nedovolí vám odlišovat se a být sám sebou,“ dodává Ileana. „V šesti nám všem nasadili pionýrské šátky a oficiálně jsme se stali součástí režimu,“ popisuje standardní kubánské dětství bojovnice za lidská práva Rosa María Payá. „Nazvat učebnicové texty vlasteneckými by bylo až příliš krásné. Byly prostě přímočaře politické,“ připojuje se umělkyně Dayana Prieto Espinosa. 

Ileana, Rosa María, Dayana. Tři kubánské hlasy z mnoha, které pro projekt Paměť kubánského národa popsaly své zkušenosti se vzděláváním na „ostrově nesvobody“.

„Z útlého dětství si pamatuji, že se učilo ještě postaru, kvalitně. Učitelé byli tehdy učiteli, kteří učili, ne plnili předepsané plány,“ vzpomíná kubánský politický vězeň Francisco Herodes Díaz Echemendía, který se později sám stal pedagogem. Stihl totiž odchodit první třídu předtím, než Fidel Castro radikálně změnil tok své kubánské revoluce a přiklonil se ke komunismu. 

„Být jako Che“ se stalo středobodem kubánského vzdělávání

Do školních tříd vstoupily idoly kubánské revoluce. Hymna se oddaně zpívala každý den. Osnovy se naplnily jmény revolučních bojovníků i mučedníků. Fotografie Fidela Castra a jeho bratra Raúla střídal odhodlaný výraz Che Guevary v baretu zdobeném komunistickou hvězdou. Na stěnách visely portréty revolučního mučedníka Camila Cienfuegose zesnulého za podivných okolností, zatímco dívky se měly ztotožnit s Celií Sánchez a Vilmou Espín, bojujícími po Fidelově boku za ženská práva. Revoluční doktrína se vepsala do společenských kánonů a dalo se najevo, že hned tak neodejde.

Těmito slovy popisuje začátek ideologizace kubánského školství někdejší učitel Francisco Herodes Díaz Echemendía. Byť by se mohlo zdát, že kvalitní učitel fyziky by nemusel mít nutně s režimem problém, i do Franciscových hodin měl pronikat prorežimní tón: „Moje hodiny studenti oceňovali, já jsem do nich totiž nepletl politiku,“ vysvětluje Francisco. „Když vedení přišlo s tím, že málo propaguji stranu, odmítl jsem. Ostatně já chodil do školy učit fyziku, a ne politiku,“ dodává.

Srdce studentů a dvacet let žaláře

Francisco začal učit v 80. letech. Tehdy už existovaly procentuální kvóty úspěšných absolventů: „Komunistická strana Kuby předepsala, že celých 96 procent žáků musí projít stůj co stůj,“ popisuje tehdejší praktiky ve školství. „Čím víc jich člověk nechal projít, tím vyšší částku našel na výplatní pásce. Moje svědomí mi to ale prostě nedovolilo, šel jsem proti proudu,“ dodává Francisco. Jako vynikající a režimem nezlomený pedagog si získal srdce svých studentů. Režim mu naopak nadělil dvacet let žaláře za protirežimní názory a aktivity.

Nebyl jediným. Na Kubě totiž pro volnomyšlenkářské pedagogy jednoduše nebylo místo. „V naší škole bylo 650 žáků, mnohem víc, než byla vůbec kapacita. A všichni do jednoho museli projít. Byli mezi nimi i intelektově skutečně slabší jedinci a ani ti nesměli dostat nedostatečnou, tím spíš, pokud to byly děti prorežimních šajb,“ vzpomíná kubánský učitel biologie Leonardo Rodríguez Alonso. Když roku 1985 pověsil po šestnácti letech pedagogiku na hřebík, přišel za ním kamarád a překvapeně se ho ptal: „Leo, jak to, že už nebudeš učit?“ „Řekl jsem mu, že jsem skončil s výukou, protože jsem učitelskou profesi až příliš miloval,“ popisuje Leonardo. Onen kamarád prý jen chápavě přikývl.

Daleko od domova, ideologii napospas

Sebastián Arcos Cazabón si vybavuje jednu ze svých nejranějších dětských vzpomínek: „Cestou na školní exkurzi jsme museli zpívat písně o Fidelovi.“ Jeho škola na předměstí Havany pojmenovaná po Vladimíru Iljiči Leninovi byla jedna z prvních, na které se zkoušel nový vzdělávací model „škola-práce“. Pod záminkou elitního vzdělávání rodiče posílali své děti na mimoměstské internáty, aniž by tušili, že na těchto „školách v přírodě“, jak zněl oficiální název naoko bukolicky vypadajícího vzdělávání na čerstvém vzduchu, se snaží vytvářet jen poslušné prorežimní ovce.

Jedním ze studentů byl také Jorge Olivera Castillo:

„Na ‚školách v přírodě‘ se stát zmocnil prostoru, ve kterém rodiče běžně své děti rozvíjejí. Vytrhl je z rodinného prostředí. A tohle odcizení v raném věku je jedním ze základních kamenů dnešních problémů Kuby,“ pokračuje Jorge Olivera Castillo.

„Pro mě byly ‚školy v přírodě‘ učiněná hrůza. Nikdy jsem nebyl tak dlouho pryč od rodiny a povinnost být na tomhle internátu mě traumatizovala,“ popisuje Francis Sánchez, který studoval na jedné z mnoha kubánských „škol v přírodě“ v provincii Ciego de Ávila. „Profesoři často vybírali ty největší rváče, aby dohlíželi nad nováčky, a drželi je tak v lati,“ pokračuje ve vyprávění Francis. „Není divu, že jsem často utíkal domů. Vyrážel jsem před rozbřeskem a šel jsem mnoho kilometrů, jen abych se mohl schoulit pod svou postelí a rodiče mě nenačapali. Tehdy jsem vážně pomýšlel na sebevraždu,“ uzavírá Sánchez popis kubánského systému internátního vzdělávání.

Kubánský režim našel ve „školách v přírodě“ ideální model formování mladých komunistů, do kterých šest dní v týdnu, daleko od všech protirežimních názorů, zejména těch z vlastní rodiny, hustil marxismus horem dolem. To vše samozřejmě bok po boku s každodenní dřinou na třtinových plantážích (protože každý musí přispět do systému svým dílem práce) a povinnou brannou výchovou. Protože „nepřítel“ číhá všude!

Školy poslušnosti a nenávisti

„Učili nás nenávidět imperialismus,“ osvětluje Francisco Herodes Díaz Echemendía. Nejednalo se však pouze o první léta či desetiletí po vítězství revoluce, jak by se mohlo zdát. Identickou zkušenost se vzděláváním má i řada mladších Kubánců, kteří vyprávěli Paměti národa své vzpomínky. „Nepřítel byl odjakživa jen jeden – Spojené státy americké,“ komentuje Geanny García Delgado, který se narodil o tři dekády později. Na Kubě se totiž v oblasti vzdělávání od počátku šedesátých let do počátku let devadesátých změnilo pramálo. A rozhodně ne k lepšímu. Svět se změnil a kubánské osnovy zůstaly stejné: zamrzlé na hrdinech vítězné kubánské revoluce roku 1959.

Generace bez vzdělání

Někdejší nadšený pedagog biologie Leonardo Rodríguez Alonso konstatuje: 

„Studenti nevědí nic o historii, a pokud vůbec, tak jsou to dějiny zkreslené. Nevědí nic o matematice, neznají dobře svůj vlastní jazyk, jsou prakticky negramotní.“ 

K mizivé úrovni kubánského vzdělávání největší měrou přispívá stále nezměněné pravidlo, že prospět musí všichni bez rozdílu. Chabý studijní průměr dnes není žádnou překážkou k vystudování vysokoškolského oboru – v případě méně frekventovaných či chcete-li prestižních oborů k přijetí stačí 60 bodů ze 100. Z nekvalitně připravených absolventů se pak rekrutují nekvalitní začínající učitelé, kteří v nedostatkovém kubánském systému nemají kolikrát ani křídu pro psaní na tabuli. 

Chybí motivace na všech frontách, mnohdy třeba jen k tomu, aby se výuka vůbec uskutečnila. Disident Félix Navarro Rodríguez říká:

Přehání jen nepatrně, jeho slova nemají ke skutečnosti daleko. Ostatně sám Félix strávil v kubánském školství více než dvě dekády svého života. „Žáky základních škol vidím, jak se jen poflakují po ulicích. Kdy se tedy vlastně učí?“ klade si Félix palčivou otázku.

„Sním o tom, že jednou bude jedním z hlavních pilířů kubánského vzdělávání občanská výchova,“ zamýšlí se Leonardo Rodríguez Alonso. „Bylo by skvělé, aby se v prvních letech  demokratické republiky na Kubě začalo pracovat na nápravě škod na lidech, kterými dnešní společnost trpí. A ty jsou jen výsledkem vzdělávání, jaké nám bylo poskytnuto,“ uzavírá Leonardo myšlenkou, pod kterou by se nejeden Kubánec podepsal.