Rodina Kvapilova měla živou zkušenost s totalitním režimem, dědovi Břetislavu Kvapilovi totiž komunisté zabavili hospodářství v Lešanech. Otec Jaromír vystudoval práva a odstěhoval se do Olomouce, kde založil rodinu. Zakázali mu vykonávat právnickou profesi a musel dělat popeláře v době, kdy už živil šest dětí. Pavel se narodil jako nejmladší z osmi dětí v roce 1965.
„Pro nás bylo přirozené prostředí, ve kterém byl zcela jasný názor na komunistickou ideologii, ta pro nás byla úplně mimo,“ vzpomíná Pavel. Pavlovi rodiče, praktikující křesťané, svou víru v Boha dávali otevřeně najevo. Když na základní škole posílali Pavla do náboženství, vyčníval tím z kolektivu, a musel si víru obhájit před ostatními i před sebou.
Skauti – zakázáni
Když se po letech zákazu v roce 1968 obnovila skautská organizace, zapojili se do ní i Pavlovi sourozenci. „Já jsem se jako malý kluk zúčastnil posledního táboráku v roce 1970, kdy bylo jasné, že činnost skautů bude zakázána,“ vypráví Pavel, který tehdy nebyl dost starý, aby do skautu chodil. V následujících letech se ale probíral skautskými věcmi sourozenců, četl skautské časopisy a rostla v něm touha něco z toho zažít.
Na základní škole se přihlásil do pionýru, aby nevypadl z kolektivu spolužáků, a s očekáváním zajímavého programu přišel na první schůzku. Odešel z ní ale zklamaný, protože schůzky měly jen formální charakter a brzy na ně přestal chodit. Touha zažít skautská dobrodružství se naplnila, když přestupoval ze základní školy na gymnázium. Jeho bratr Tomáš s přáteli pořádal pro děti tajný tábor ve Velkých Karlovicích a Pavel na něj jel.
Opatrné dobrodužství
„Mělo to prvky ze skautingu, protože to sami zažili. Navíc akce byla proložena náboženským vzděláváním, ale i normální zálesáckou činností,“ vzpomíná Pavel. Jeho bratr Tomáš pořádal i další tajné tábory ve skautském duchu a už starší Pavel mu s tím pomáhal. „Ty tábory byly hodně dobrodružné. Bylo to čtrnáct dnů ve stanech s malými dětmi různého věku. Chystal jsem etapovou hru, staral se o nějaký program.“
Tak vzpomíná Pavel na tábory v Hovězí a Francově Lhotě. Louky jim v Beskydech půjčovali místní odvážní lidé. Jim i vedoucím tábora hrozila perzekuce v případě, že by byli prozrazeni. Málem se to také stalo, když syn majitele louky nad táborem naboural traktor. Celou noc ho pak přemisťovali a kamuflovali nehodu na jiném místě. Když přijeli nehodu vyšetřovat ze Sboru národní bezpečnosti, tábor naštěstí neodhalili.
Pavel studoval třetí ročník gymnázia a seznámil se tehdy s Karlem Herbstem, tajně vysvěceným salesiánem a knězem bez státního souhlasu pro výkon kněžského povolání. Ten organizoval takzvané salesiánské chaloupky, prázdninové pobyty pro chlapce ve věku od 12 do 15 let s duchovním programem. Chlapci jezdili o prázdninách asi ve dvanáctičlenných skupinkách na horské chalupy.
Vyslýchali bez úspěchu
Oddíly vedli jen o pár let starší kluci, takzvaní asistenti, kteří prošli školením. Koncem osmdesátých let uspořádali salesiáni více jak sedmdesát chaloupek, na které jelo na 1300 chlapců a 300 asistentů. Všechno muselo zůstat v utajení a podléhat konspiraci. Přesto v souvislosti s chaloupkami došlo k řadě zatčení a výslechů, ale díky opatrnosti nebyl nikdo vězněn.
Pavel se zapojil jako asistent do organizace salesiánských chaloupek. Jednou za prázdniny jel s mladšími chlapci na chalupu v horách a měl pro ně připraven program. Několikrát do roka jezdil také na setkání asistentů. Ve skupinách plánovali po pražských bytech program na chaloupky, poslouchali přednášky z pedagogiky, učili se, jak se zachovat při zatčení a u výslechu, a také se duchovně vzdělávali.
Zaujal vás článek a chcete si prohlédnout i fotogalerii Tajné skautské tábory? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
