Oddíl jménem Lišky v Jihlavě v roce 1968 obnovili manželé Věra a Mirek Němečkovi. Tehdy do oddílu vstoupila také čtrnáctiletá Dagmar Těšínská, později Emmerová (*1954). „Od té doby jsme se snad každý víkend scházeli. Připravili pro nás takový program, že i nás jako čtrnáctileté holky to velmi zaujalo. Kromě školy a skauta pro nás nic jiného neexistovalo.“
I Dášini rodiče měli mezi skauty mnoho přátel, jezdili proto všichni na společné dovolené. „Když jsme někam šli, vždy se musel dělat správný oheň. Všichni to dodržovali a nám dětem vštěpovali, jak se správně chovat v přírodě,“ popsala. Skauting jí kromě hodnotového ukotvení přinesl také setkání s budoucím manželem. Vladimír Emmer (*1952) a jeho další skautští kamarádi si od vedoucího vysloužili přezdívku divočáci, brzy se tak pojmenoval i celý skautský oddíl.
Skauti v prvomájovém průvodu
Na přelomu 60. a 70. let začala se skautingem také Ludmila Kočková, později Hronová. Sama Ludmila složila skautský slib 1. května roku 1970 krátce před svými dvanáctými narozeninami. Všichni jihlavští skauti prý tehdy vyrazili do prvomájového průvodu. „To bylo hodně zajímavé. Protože jsme tam byli my v krojích i pionýři v krojích. A my jsme provolávali hesla jako: ‚Byli jsme a budem!’ Myslím, že komunisté byli hodně překvapení,“ vzpomíná Ludmila Hronová.
Chodila tehdy do křesťanského oddílu skautů, které vedl kněz a pedagog Bohdan Sroka. A také ona se mezi jihlavskými skauty seznámila se svým budoucím manželem Františkem Hronem (*1953).
Pionýrským šátkem jsme si čistili boty
Zlom pak přinesla až vynucená likvidace Junáka v září roku 1970. I František Hron se stejně jako všichni ostatní musel s oddílem rozloučit. „Bylo nám řečeno, že buď půjdeme do pionýra, nebo prostě nic. Náš vedoucí Bohdan tehdy řekl ne. Tak jsme si ty věci, které zbyly, jako například stany, protokolárně rozdělili jako odměny, abychom je nemuseli dávat pionýrům. A rozpustili jsme se,“ říká František Hron. Dvacet let pak doma schovával skautský stan proložený novinami.
Také Vladimír Emmer si pamatuje na moment, kdy si měl povinně obléct pionýrský kroj a červený šátek. „Nikdo jsme šátek nepřijali, kluci si s nimi na nádraží čistili boty,“ vzpomínal. A obdobnou historku potvrdila také jeho manželka Dagmar: „Když to teď vidím, naši vedoucí Němečkovi z toho mohli mít opravdu problémy. Ale my jsme konec skauta prostě nemohli skousnout.“ Ani ona si červený šátek kolem krku nikdy neuvázala.
Vladimír Emmer vzpomíná, jak si po prázdninách roku 1970 vedoucí oddílu Mirek Němeček hochy svolal a u ohně se se všemi rozloučil. „Pro mě to bylo dost šokující, chodili za mnou malí kluci a ptali se, proč mají skončit.“ Mirek Němeček pak na čas přešel pod pionýrskou organizaci.
S nuceným rozpuštěním oddílů, respektive sloučením s Pionýrskou organizací Socialistického svazu mládeže, se tak jihlavští skauti museli smířit. Lásku k přírodě a skautské zásady však mnozí pěstovali nadále. Ludmila Hronová se navíc díky někdejším skautským vedoucím seznámila a spřátelila s členy podzemní církve.
Po dvaceti letech vyndali stan ze skříně
Emmerovi a Hronovi čekali dvacet let na moment, kdy komunistický režim padne a skaut se znovu – už potřetí v našich moderních dějinách – obnoví. V Jihlavě se tak stalo hned zkraje roku 1990, kdy se začaly formovat první znovuobnovené oddíly. „Středisko mělo tehdy asi tři stovky členů,“ popisuje Vladimír Emmer.
Ještě v roce 1990 uspořádali Emmerovi společně s dalšími skauty první tábor. Neměli žádné vybavení, ale nezalekli se výzvy a vymysleli ambiciózní plán: ušít si vlastní indiánské teepee. A povedlo se. „Dodnes nevím, jak se nám to podařilo,“ usmívala se při vzpomínce na trochu bláznivý nápad Dagmar Emmerová. Vedoucími oddílu zůstali dlouhá léta, Vladimír byl dokonce okresním předsedou Junáka. Dodnes se scházejí s místními oldskauty a říkají si – s odkazem na dřívější oddíly Lišek a Káňat – Liškáně.
Také Hronovi se hned na začátku roku 1990 ke skautingu vrátili. František se stal vedoucím oddílu Vlčat. Ludmila ho záhy následovala. Katoličtí skauti se pak s místní organizací rozešli a založili Klub přátel E. T. Setona Javořice. I oni organizovali oblíbené tábory, a konečně tak mohli znovu upotřebit i stan, který dvacet let čekal na svou slávu uložený ve skříni. František Hron byl za své úsilí několikrát oceněn, a to například Medailí díků nebo Čestným odznakem Bílého orla. Oddíl Vlčat vedli manželé Hronovi až do roku 2003, kdy uspořádali poslední tábor.
Emmerovi i Hronovi navzdory režimu vychovávali ve skautském duchu své děti a ty dnes po svých rodičích převzaly pomyslnou skautskou štafetu. I díky nim je v Jihlavě skautská tradice stále živá.
