Anastáz Opasek byl jedním z čelných představitelů katolické církve, kteří 50. léta strávili v kriminálech. Komunisté ho zavřeli už v roce 1949, ve vyšetřovací vazbě prožil více než rok na samotce, amnestován byl až po dlouhých jedenácti letech. Na jeho zatčení vzpomínal třeba grafik a typograf Václav Sokol, který na Břevnově vyrůstal. Jako žák obecné školy ministroval v břevnovské Sv. Markétě a se starším bratrem, pozdějším filozofem Janem Sokolem prý v klášterní zahradě „dost žili“. Opékali si tam brambory nebo na ohni vařili polévku a mladý břevnovský opat pro ně měl pochopení. Byl bezprostřední, veselý, „nefarářský“, navíc patřil k blízkým přátelům jejich otce, architekta Jana Sokola st.
Václava Sokola proto zaskočilo, když se v roce 1949 ve škole dozvěděl, že Anastáz Opasek byl údajně nebezpečný zločinec. „Učitelka občanské výchovy k nám měla velice emotivní řeč. Že se stala hrozná věc, že jsme unikli smrti, protože se ukázalo, že v našem sousedství žili zrádci, kteří nás chtěli všechny pozabíjet a měli zbraně. A to byli ti mniši,“ vyprávěl Sokol. S představou zločinného opata se nesmířil, přesto ale zažíval určité rozpolcení. „Byl jsem malý kluk, měli jsme hodnou paní učitelku a té škole jsem do určité míry věřil. Byl jsem tak vychovaný, vůbec jsem si nedovedl představit, že by mi někdo lhal.“
Argumentovali nevhodnými prameny
Legendární opat břevnovského kláštera, benediktinský mnich a mukl, kterého spoluvězni v „kněžském oddělení“ věznice ve Valdicích překřtili na Opata Chuligána, se narodil v roce 1913 jako Jan Opasek. Přišel na svět ve Vídni, kde jeho otec pracoval jako dozorce v přírodovědném muzeu. Opaskovi nicméně mluvili česky a po vzniku samostatné Československé republiky se přestěhovali do Čech. Obecnou školu i reálné gymnázium tak Jan vychodil v Kolíně.
Přímé Opaskovo svědectví Paměť národa bohužel nestihla zachytit, její archiv však obsahuje několik vzpomínek na něj – zejména od lidí, kteří se s ním potkávali v době normalizace v německém exilu. V 80. letech navíc Opasek nahrál vyprávění o svém životě na magnetofonové kazety. Přepis se dostal do Československa a měl vyjít v samizdatu. Kniha Dvanáct zastavení se nakonec dočkala vydání až po revoluci.
Při vzpomínání na své dospívání v Kolíně v ní Opasek líčí menšinovou katolickou zkušenost, třeba to, jak se počátkem 30. let na gymnáziu vymezoval jakožto „propagátor“ katolického umění vůči zjednodušujícímu antikatolictví a antiněmectví. „Ve školách se tenkrát argumentovalo nekritickými a nevhodnými prameny. Například pro našeho třídního (...) bylo důkazem toho, jak katolíci jednali s českými nekatolíky po roce 1620, Jiráskovo Temno, což je absurdní,“ píše Opasek ve své knize.
Jeho katolictví přežilo kritickou dobu dospívání díky osobnostem, jako byli charismatický emauzský benediktin, páter Metod Klement nebo také Josef Florian, který ve Staré Říši vydával kvalitní náboženskou literaturu i beletrii. Vedle četby se ale mladý Jan věnoval i sportu. Nejdřív chodil do Sokola, později ho vyměnil za katolického Orla.
„Nás katolíky na sokoly například dost mrzelo, že mívali slety nebo okrsková cvičení celou neděli, dopoledne zkoušky, odpoledne vystoupení, tudíž neumožnili členům jít na bohoslužby.“
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte ho celý.
