Prolomit hráz. Dokument o Sametové revoluci v Karlovarském kraji
(Paměť národa Karlovarský kraj)
Předplaťte si Magazín
a podívejte se na celý dokumentární snímek Prolomit hráz.
„Všichni jsme si mysleli, že ten bolševik je věčný. Že přinejmenším za našeho života se ho nezbavíme,“ říká aktivista a politik Jan Hadrava. S arogancí komunistické moci se poprvé střetnul na konci sedmdesátých let, když s manželkou v Sokolově založili klub poezie Kolovrátek – a aniž by dělali cokoli protirežimního, dostali se tím do hledáčku Státní bezpečnosti:
Karlovy Vary, Sokolov, Cheb. Okresy podél západní hranice komunisté považovali za region, v němž je režim velmi pevný v kramflecích, a žádnou revoltu z toho směru neočekávali. Už proto, že drtivá většina obyvatel zde neměla hluboké rodinné kořeny, přišli sem až po druhé světové válce, byli náhradou za odsunuté německé obyvatelstvo. Transparenty na rozpadajících se budovách hlásaly, že západní Čechy jsou „pevná hráz socialismu a míru“.
Krajinu plundrovaly rozsáhlé povrchové doly, desítky vesnic „ustoupily těžbě“, na dohled od půvabných lázeňských měst zely uhelné jámy a průmyslové podniky vypouštěly do ovzduší jedovaté zplodiny. „Bylo to vidět i ve vzduchu, jak toxický oblak putuje podél hřebenu Krušných hor až k Chomutovu,“ říká Jiří Fuchs, který pracoval ve Velkolomu Jiří u Sokolova.
„Ovzduší na Sokolovsku, Karlovarsku a Chebsku bylo zcela zdevastované. A to byla největší hnací síla, kvůli níž jsem se začal politicky angažovat. Politika sama o sobě mě až tak nezajímala,“ dodává Jiří Fuchs.
Na Karlovarsku, Sokolovsku a Chebsku v podstatě neexistoval disent jako v Praze. Koncem osmdesátých let zde ale působily undergroundové a recesistické skupiny, které se prostřednictvím happeningů snažily tu a tam probouzet veřejnost z normalizační ospalosti, a upozorňovat tak na absurditu stereotypů, ve kterých lidé žili.
Hlouček před poštou, dav před Thermalem
Aktivisté, recesisté i příslušníci undergroundu však stále představovali uzavřené ostrůvky izolované od většinové společnosti. To se rychle změnilo ve dnech po 17. listopadu 1989, kdy na západ Čech pronikly informace o událostech na pražské Národní třídě. Během následujícího víkendu Jiří Fuchs vyrazil do Karlových Varů před budovy pošty v centru města: „Vytáhl jsem stokorunovou bankovku s portrétem Klementa Gottwalda a oslovoval jsem kolemjdoucí.“
Postupně se kolem něj tvořil shluk několika desítek lidí. Na místě byl také Jiří Kotek, který se později společně s Jindřichem Konečným stal hlavním organizátorem a mluvčím karlovarských shromáždění. „Poprvé se nás tam sešlo asi padesát. Okolo šmírovali tajní policisté v civilu. Hodně lidí popocházelo podél výkladních skříní, přihlíželi zpovzdálí a báli se přistoupit blíž,“ vzpomíná Jiří Kotek na moment, kdy se karlovarská veřejnost začala probouzet.
Nesmělý hlouček před budovou pošty se během několika dnů proměnil v mnohatisícové demonstrace, které se později konaly před hotelem Thermal. V prvních dnech ve městě chyběly především pravdivé a aktuální informace o dění v Praze. Coby student se je snažil šířit Petr Kulhánek (nynější ministr pro místní rozvoj a předtím hejtman Karlovarského kraje).
V noci v centru města se svou přítelkyní vylepoval cyklostylované informační letáky. „Najednou u nás zasmykovala volha, tajní nás vtáhli do auta a odvezli nás na tehdejší ,gestapo‘, jak se říkalo sídlu policie v ulici I. P. Pavlova,“ vzpomíná. „Jeden z policistů nám autoritativně sdělil, že ,lidi mají informací dost’.“
V Chebu, nejzápadnějším cípu tehdejšího Československa, se centrem listopadového dění stalo místní divadlo. Už před rokem 1989 bylo nenápadným ostrůvkem svobody, poloha stranou tradičních kulturních center dávala vedení divadla o něco větší svobodu v dramaturgii i ve výběru spolupracovníků, takže tu mohli tvořit i divadelníci, kteří byli v Praze na černé listině.
Tehdejší ředitel divadla Jaroslav Vlk nejprve zpřístupnil divadelní klub pro debaty s veřejností, později se tyto diskuse mohly konat i v hlavním divadelním sálu. Režisér František Hromada na tyto dny vzpomíná:
Hektických dnů se účastnil i herec Pavel Marek, který je dodnes členem chebského divadelního souboru: „S manželkou jsme si řekli – nebudeme o tom moc přemýšlet. Bude to vabank. Prostě do toho půjdeme, a když to nevyjde, nebudeme si to vyčítat,“ osvětluje své tehdejší postoje. „Že bych se bál? To jsem si zakázal. Řekl jsem si, že to je moje povinnost a dál o tom nebudu přemýšlet.“
Na náměstí Budovatelů i na kolonádě
Ve dnech, kdy se v Karlových Varech i v Chebu už konala bouřlivá veřejná shromáždění, sokolovské náměstí Budovatelů stále zelo prázdnotou. Iniciátory místního dění se ve druhé polovině týdne po 17. listopadu stali studenti místního gymnázia, kteří se začali scházet u kašny, zde vystupoval Erich Kříž, historik z místního muzea, a další řečníci.
Promluvil také Jan Hadrava, který slovníkem tehdejších byrokratů sám sebe označil za „živla“. Když se potom na náměstí spontánně formovalo místní Občanské fórum, studenti z gymnázia ho začali vyvolávat skandováním „ži-vel, ži-vel“, takže byl podle svých slov „podivným a trochu groteskním způsobem“ zvolen místní mládeží:
V Mariánských Lázních se veřejnost dala do pohybu v den generální stávky v pondělí 27. listopadu. „Kolonádu zaplnil dav lidí, kteří skandovali hesla, měli podomácku vyrobené transparenty, projevy odměňovali potleskem nebo naopak pískáním. Překvapilo mě, že místní policisté měli dost kuráže, aby se tam přišli omluvit,“ popisuje jeden z iniciátorů demonstrace Václav Bartůšek.
Běh na dlouhou trať
Mnozí z těch, kteří se na Karlovarsku, Sokolovsku a Chebsku účastnili změn v listopadu 1989 poté vstoupili do regionální politiky, stali se ve svých městech zastupiteli a střetávali se s každodenní realitou. „Lidé považovali Občanské fórum za všemocné, a přicházeli za námi s požadavky, kterým jsme při nejlepší vůli nemohli vyhovět. Například s požadavkem na nápravu křivd,“ říká Václav Bartůšek, který byl místostarostou v Mariánských Lázních, a pokračuje:
Podle Petra Kulhánka je proměna Karlovarského kraje k lepšímu dnes již viditelná, ale ta zásadní změna se musí odehrát v jeho obyvatelích: „Image regionu se odráží i v myslích lidí. Je potřeba, aby místní lidé našli větší sounáležitost se svým krajem, podobně jako je tomu třeba na jižní Moravě, kde rodiny žijí už po mnoho generací. To není něco, co by se mohlo stát ze dne na den nebo za pět let.“
