Anežka Charvátová je ideální průvodkyní protirežimní kubánskou literaturou. Zasloužila se totiž o překlady děl (nejen) kubánských velikánů, jimž něžně říká „miláčci“. Na jejích překladech je takřka milostný vztah s autory skutečně znát. Přestože za svého srdcového literáta označuje Peruánce Maria Vargase Llosu, půlroční studijní pobyt v Havaně ji do velké míry předurčil k tomu, aby niterně porozuměla právě kubánským autorům. Když v říjnu 1987 přistála v hlavním městě Kuby, byla vybavená radami svých starších spolužaček.
„Věděla jsem, co si s sebou musím vzít, protože na Kubě to není. Takže jsem si vezla své umyvadlo a zásobu hygienických potřeb na šest měsíců.“
První pocit byl obrovský šok – těžký tropický vzduch, jeden záchod pro celý dům, zděšení z výpadků tekoucí vody… Proto ostatně to umyvadlo, do kterého se schraňovala troška, která zrovna kapala z kohoutku. „Byla to škola života nejen z hlediska jazyka, ale také přežívání. V Československu jsme se za socialismu neměli skvěle, nebyl tu třeba k dostání toaletní papír, ale na Kubě nebylo vůbec nic. Být na Kubě a nemoct si koupit kubánské kafe nebo kubánské pomeranče. To mi přišlo úplně absurdní,“ vzpomíná Anežka Charvátová.
Kubánský soumrak
Na podzim roku 1988 obhájila Anežka diplomovou práci a hned po státnicích dostala nabídku od Ústavu pro světovou literaturu, který byl součástí Československé akademie věd. „Hispanistika byl vždycky takový rybníček, kde spolu lidé kamarádili, dohazovali si kšefty a neřevnili na sebe,“ popisuje přátelské prostředí v oboru. Tehdy ji profesor Forbelský požádal o sepsání tří článků do Literárních novin o kubánské literatuře. Rozhodla se v nich věnovat disidentní literatuře. Proto nebylo překvapením, že se na Anežku brzy obrátil jiný kolega, hispanista Vít Urban, aby napsala recenzi na autobiografický román zakázaného kubánského autora Reinalda Arenase Než se setmí a zvážila, zda by bylo vhodné ho přeložit do češtiny.
„Reinalda Arenase na Kubě neznali. Nevěděli o něm dokonce ani ti, kteří se sem dostali v rámci socialistické výměny.“
Anežka Charvátová dodává, že Arenase znali jen lidé, kteří se spolu s ním v rámci tzv. exodu z Mariel v roce 1980 zvládli dostat do amerického exilu. „Arenasovy paměti mě oslovily, protože se mi poprvé v životě dostala do rukou kniha, která skutečně bez příkras líčila, jak vypadal kubánský režim.“
„Bylo to úžasné svědectví té nesvobody na Kubě. Z knihy je cítit Arenasova touha po svobodě psaní, svobodě myšlení, svobodě prožívání.“ Anežku také uchvátilo, jak z Arenasova Než se setmí doslova „tryskal jeho podvratný a svérázný humor“. Kolega Urban se tedy jednoduše zeptal: „No a nechceš to rovnou přeložit?“ A protože v onom hispanistickém rybníčku nebyla praxe daleko od nadšení, vyšel Anežce v roce 1994 první knižní překlad, navíc nesmírně komplikovaný. Ráda proto vzpomíná na jednu z recenzí: „Překladu pro otrlého muže se ujala Anežka Charvátová.“ Zrodila se překladatelská hvězda.
Tři truchliví tygři
„Vybírám si autory, ke kterým mám vztah,“ shrnuje Anežka, jak postupuje při své práci. Z jejího pera vyšly překlady zásadních latinskoamerických autorů jako např. Isabel Allende, Roberta Bolaña, Maria Vargase Llosy či Carlose Fuentese. Svůj velký překladatelský sen si však splnila až relativně nedávno – v roce 2016 vyšli v češtině po bezmála půlstoletí od původního vydání impozantní Tři truchliví tygři Guillerma Cabrery Infanteho.
Není náhodou, že spolu s Reinaldem Arenasem je Guillermo Cabrera Infante jedním ze tří kubánským režimem nejvíce nenáviděných autorů. Sám Fidel Castro do trojice podle svých slov doplnil ještě autorku Zoé Valdésovou. I tu má Anežka Charvátová „na kontě“, k jejímu románu Každý den nic napsala úvod. Velmi pravděpodobně také není náhoda, že truchlivé tygry Cabrery Infanteho četla Anežka kdysi na havanském nábřeží Malecón: „Slyšela jsem moře a cítila jsem, jak pálí slunce. Ty kabriolety, o kterých píše, jsem už neviděla. I když tam stále jezdí americké vozy z 50. let.“
Reinaldo Arenas, Guillermo Cabrera Infante a Zoé Valdésová. Trojice zakázaných kubánských autorů. Trojice totalitním režimem nejvíce nenáviděných literátů.
Reinaldo Arenas (1943-1990) žil kvůli své homosexuální orientaci a přímému stylu psaní v přímém konfliktu s vládním aparátem. Po několika pobytech ve vězení emigroval roku 1980 z Kuby v rámci tzv. Exodu z Mariel. V USA se nakazil virem HIV, načež spáchal v roce 1990 sebevraždu. Pravděpodobně nejslavnější Arenasův román Než se setmí (v originále Antes que anochezca, první vydání 1992) je autobiografickým dílem. V českém překladu od Anežky Charvátové vyšel roku 1994 a o šest let později se tento strhující román dočkal filmového zpracování s Javierem Bardemem a Johnnym Deppem v hlavních rolích.
Guillermo Cabrera Infante (1929-2005) emigroval dříve než Arenas. Nejprve podporoval myšlenky revoluce Fidela Castra a zastával i významné vládní funkce, ale nakonec jako první z významných kubánských spisovatelů nastoupil na dráhu disentu a v 60. letech emigroval do Španělska. Jeho mistrovské dílo Tři truchliví tygři je vrcholem práce s jazykem. V knize popisuje jízdu tří kubánských mladíků noční Havanou těsně před vítězstvím Fidelovy revoluce.
Třetí ze zakázaných kubánských autorů je Zoé Valdésová (nar. 1959), která žije ve španělském exilu. Do češtiny byla dosud přeložena jen její novela Každý den nic, ve které představuje svou vlastní generaci Kubánců narozených v době, kdy Castro převzal otěže vlády na Kubě.
„Celou Kubu jsem najednou hrozně vnímala. Ten život, jaký na Kubě byl a jaký mohl být, kdyby se to všechno nedostalo do strašného ekonomického i lidského průšvihu,“ pokračuje v literárním vyprávění Anežka. „Při čtení Cabrera Infanteho si člověk představoval, jak Kuba mohla být úplně jiná,“ přivírá při vzpomínce oči a dodává, že kdyby truchlivé tygry nečetla tehdy na tom konkrétním místě v Havaně, asi by je neuměla přeložit.
Reinaldo Arenas dokončil svůj ikonický román Než se setmí jen pár dnů předtím, než si vzal život. V dopise na rozloučenou ze své smrti obvinil jediného člověka – Fidela Castra. Diktátora, jehož režim ho donutil k emigraci kvůli své homosexuální orientaci a touze po autorské svobodě. Poslední slova jednoho z truchlivých tygrů kubánského literárního Olympu byla:
„Kuba bude svobodná. Já už jsem.“
Paměť kubánského národa
Post Bellum natáčí v rámci projektu Paměť kubánského národa vzpomínky kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. Realizujeme ho společně s Florida International University od roku 2017 díky podpoře z Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. Paměť kubánského národa se zaměřuje na dokumentování příběhů kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. V rámci projektu rovněž pravidelně školíme kubánské dokumentaristy, aby mohli sami natáčet a zpracovávat kubánské příběhy. Od začátku projektu jsme na Paměti národa zveřejnili přes dvě stovky kubánských příběhů. Ty nejzajímavější z nich najdete v e-booku #LIBERTAD dostupném španělsky i anglicky.
Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
