Budějovický Budvar – pýcha národa pivařů, která přežila všechny totalitní režimy. Prosperující, ekonomicky silný podnik lákal „k zakousnutí“ už nacisty. Na jaře 1942 sehráli špinavou hru, kterou se jim podařilo převzít pivovar do svých rukou.
Život za sud piva
Režisérem tehdejšího dějství byla českobudějovická služebna německé kriminální policie Kripo a převzetí akciového pivovaru do nacistické správy bylo jednou z největších akcí tamní služebny. Oficiálním důvodem pro dosazení komisařského správce s neomezenými kompetencemi byly závažné hospodářské přestupky technického ředitele a sládka pivovaru Ing. Oldřicha Miškovského. Začátkem března 1942 bylo pracovním úřadem určeno několik desítek budvarských dělníků na práci ve zbrojním průmyslu. Dělníci uspořádali rozlučkovou oslavu, na kterou jim Miškovský údajně odmítl poskytnout další sud piva a to se stalo pro někoho z přítomných důvodem závistivého anonymního udání, podle kterého Miškovský prý v bytě hromadí zásoby potravin vázaných přídělovým systémem, šaty a další zboží, které údajně získává černým obchodem s pivem. Anonym Kripu posloužil jako záminka k domovní prohlídce, při které skutečně byly u Miškovského nalezeny určité zásoby jídla, ale pravděpodobně tam ještě předtím další zásoby podstrčili.
Miškovský byl zatčen a převezen do sídla Kripa v Kendeho vile v Otakarově ulici. Právě zde zřejmě vznikla naaranžovaná fotografie Miškovského s hromadou odhalených zásob jídla a zboží, jejíž zvětšená verze byla pak veřejně vystavena ve výloze uzavřeného obuvnického obchodu na budějovickém náměstí. Cílem bylo přesvědčit budějovickou veřejnost o oprávněnosti dosazení německého správce do pivovaru. Tím byl 15. března 1942 jmenován zástupce velitele služebny Sicherheitsdienstu – bezpečnostní služby (SD) v Budějovicích SS-Hauptscharfűhrer Karl Cuno. Oldřich Miškovský zemřel v nacistickém vězení v červnu 1944. Zatčena byla i jeho manželka, ale po nějaké době byla propuštěna.
Osud si zahraje i s Karlem Cunem. 15. května 1945 bude v americkém zajetí, když v jeho bytě u Černé věže gymnaziální profesor Vladimír Malý zavraždí Cunovu ženu a jejich tři malé děti při hledání kartotéky konfidentů SD obsahující i jeho vlastní jméno…
„K“ jako Kende
Kendeho vila, ve které se uzavřel osud ředitele Miškovského, je podivuhodným svědkem tehdejších událostí. Na první pohled ošuntělý dům, zapadlý v zarostlé zahradě uprostřed rušného krajského města, kolem kterého bez povšimnutí denně projdou stovky lidí. Málokdo z nich tuší, jaké osudy a příběhy se mezi jeho zdmi odehrávaly během minulého století. Letopočet 1920 na fasádě připomíná rok realizace projektu, který si u architekta Josefa Hauptvogla objednal ředitel důlního podniku v Poříčí Viktor Konrad. Svou noblesní vilu ale už o tři roky později prodal židovskému podnikateli Josefu Kohnovi. Vlastně Josefu Kendeovi, jak se majitel prosperující velkočistírny peří nechal zřejmě kvůli lepším podnikatelským možnostem přejmenovat. Písmeno „K“ objevující se na vnější i vnitřní štukové výzdobě vily v Otakarově ulici a mající připomínat majitele tak zůstávalo stále v platnosti.
Josef Kende se svou ženou Helenou měli v době přistěhování do Českých Budějovic již tři syny. Pozornost poutal hlavně nejstarší Rudolf. Pocházel z dvojčat, ale komplikovaný porod přežil jen on, a to s celoživotními následky – ochrnutí nohou i rukou. Přesto byl Rudolf neuvěřitelně hudebně talentovaný a od poloviny třicátých let složil dvacet hudebních skladeb. Noty zapisovali jeho žáci. I když sám na žádný nástroj hrát nemohl, nějakým dnes již neznámým způsobem vyučoval hře na klavír. Mladší bratr Otto právě ukončil právnická studia a nejmladší Erich sotva maturoval, když do Čech 15. března 1939 vpadli nacisté. Brzy ráno toho dne se ještě před regulérní německou armádou v Budějovicích objevilo Einsatzkommando z Lince složené z příslušníků Gestapa, Sicherheitsdienstu a německé kriminální policie. Jejich úkolem bylo obsadit policejní ředitelství na Pražské třídě, zajistit český policejní archiv a pozatýkat první nepohodlné osoby.
Kterou vilu si zabereme?
S hledáním budov pro své okupační úřady si nacisté příliš nelámali hlavu. Jednoduchým řešením bylo zabavování vhodných objektů židovským majitelům. Tak se po rozdělení Einsatzkommanda do příslušných orgánů budějovická služebna Gestapa usídlila nejprve v Rechtsově vile u městského muzea a pro služebnu SD pak byla vybrána Kendeho vila v Otakarově ulici. K převzetí vily nacisty došlo nejpozději 11. května 1939, kdy byla oficiálně Kendeho rodina vystěhována do bytu v Divadelní ulici (dnes Dr. Stejskala). Tento stav netrval příliš dlouho, protože Gestapu s jeho rozrůstající se agendou Rechtsova vila přestala brzy stačit a již 14. srpna se služebna přestěhovala do budovy konfiskované židovskému majiteli papíren Rudolfu Gellertovi na rohu Lannovy třídy a Štítného ulice. Rechtsova vila následně prošla rekonstrukcí, aby se zde již natrvalo mohla usadit Říšská bezpečnostní služba SD, která tak po několika měsících opustila Kendeho vilu. V hierarchii nacistických bezpečnostních složek stála SD de facto nad Gestapem a plnila funkci politické rozvědky a kontrarozvědky zaměřené proti vnitřnímu nepříteli, a tedy dohlížející i na příslušníky Gestapa a členy NSDAP, avšak bez vlastní exekutivy, která již náležela právě Gestapu. Z toho důvodu byla služebna SD personálně daleko menší než Gestapo a prostory Rechtsovy vily jí postačovaly.
Ten návštěvník Kendeho vily, který nahlédne do jejích rozlehlých sklepních prostor, si ihned povšimne vězeňských cel s bytelnými dveřmi opatřenými okénkem pro výdej stravy, dokonce i s původními klíči. Co se zde ale za nacistické okupace odehrávalo? Po služebně SD ve vile nalezla sídlo německá kriminální policie – Kripo. Jejím úkolem bylo vyšetřování kriminálních deliktů německých občanů, ale také hospodářských přestupků proti Říši a podezření na sabotážní činnost. Kripo tak muselo úzce spolupracovat s Gestapem, navíc bylo zapojeno do „rasových výzkumů“ zločinců a řada jejích příslušníků se angažovala na východě při hromadných vraždách židů. Kriminální zaměstnanci byli zároveň členy SS stejně jako gestapáci a Kripo bylo rovněž součástí Heydrichova RSHA – Hlavního říšského bezpečnostního úřadu.
Služebnou v Kendeho vile prošla například řada mlynářů udaných a zatčených za černé mletí, řezníků a soukromých zemědělců za nedovolené porážky hospodářských zvířat. Tito lidé často skončili v koncentračních táborech.
Od 1. ledna 1945 bylo Kripo sloučeno s Gestapem a oficiální označení budějovické služebny nyní znělo „Velitelství bezpečnostní policie v Praze, pobočka Budějovice“. Označení Gestapo se přestalo oficiálně používat. Velitelem Kripa v Českých Budějovicích byl po většinu okupace inspektor Hennig. Nyní si musel svou kancelář přesunout z Kendeho vily na Lannovu třídu a stal se podřízeným posledního velitele budějovického Gestapa Hanse Mohrbecka. Podle poválečných výpovědí dopadených gestapáků mezi nimi docházelo k častým hádkám, protože Hennig od začátku roku veřejně mluvil o prohrané válce a Hitlera prý označoval za strůjce neštěstí německého národa. Nenechme se ale mýlit domněnkou, že budějovické Kripo bylo na rozdíl od Gestapa nějakou skupinou poctivých policistů. I když se brutalitě gestapáckých kolegů přeci jen příslušníci Kripa nemohli rovnat, také Kendeho vila zažila výslechy plné krve a kompromitace režimu nepohodlných osob často podvrženými důkazy o kriminální činnosti, tím se Kripo Gestapu i SD plně vyrovnala, jak jsme se již přesvědčili na příběhu pivovaru Budvar.
Kolaborantka a pan kriminální asistent Lifka
Německá okupace přinášela nejrůznější paradoxy. 3. února 1944 Kripo zatklo kolaborantku Marii Zapletalovou, která jako úřednice na městském úřadě kradla nevydané potravinové lístky a pokoušela se je prodávat na černém trhu. Zapletalová ale už v září 1939 udala Gestapu ředitele Jihočeských elektráren a předsedu budějovického aeroklubu Václava Frojdu, který organizoval ilegální odchod českých letců za hranice. Za to tehdy zaplatil životem a Zapletalová obdržela finanční odměnu, teplé místečko na městském úřadě a nadále ji Gestapo využívalo jako provokatérku. Když příslušníci Kripa v únoru 1944 při výslechu v Kendeho vile zjistili, že Zapletalová je konfidentka Gestapa, odvedli ji rovnou o několik ulic dál na Lannovu třídu (tehdy třída Reinharda Heydricha). Gestapáci ale nepohodlnou spolupracovnici odeslali do pankrácké věznice, odkud byla propuštěna až v prosinci 1944. Díky svému věznění po válce dokázala získat osvědčení o národní spolehlivosti. Teprve v březnu 1946 činnost Zapletalové za okupace vyšla najevo, byla zatčena a posléze odsouzena k trestu smrti a popravena.
Asi nejhorlivějším příslušníkem budějovického Kripa byl kriminální asistent SS-Oberscharfűhrer Franz Lifka, rodák ze Zahořan u Kadaně a bývalý československý četník. Při vyšetřování neváhal používat násilí. Například na podzim 1943 zatkl mlynáře Karla Doubka z Levína u Lišova, kterého udal jeho německý učeň za to, že prý místním občanům načerno mele mouku. V Kendeho vile byl vězněn osm dní a při výsleších se ho Lifka fackami a kopanci snažil přimět k doznání. V roce 1944 kvůli černé porážce ovce Lifka zatkl řezníky Poncara, Petra, Ertela a Černovského. Při výsleších v Kendeho vile Petra a Eltera bil a oběma vyrazil několik zubů. Každého ve své kanceláři č. 5 vyslýchal po asi tři hodiny. Jeho služební horlivost zřejmě jeho vlastní nadřízené již obtěžovala.
Po válce se totiž ukázalo, že některá anonymní udání na různé budějovické obchodníky a restauratéry ohledně hospodářských přestupků psal sám Lifka a na své pracoviště do Kendeho vily je posílal poštou.
Lifkovou pravou rukou při týrání zatčených byl řidič Kripa SS-Scharfűhrer Karl Bauer. Oba byli po válce podezřelí, že v září 1943 založili požár obytné budovy mlýna Jana Murtingera v Březí u Trhových Svinů. Murtingerovi totiž Lifka nemohl dokázat černé mletí v úředně uzavřeném mlýně a při vyšetřování požáru se mlynářovi vysmíval, že je škoda, že mu neshořel celý mlýn.
5. května 1945 kolem 17. hodiny vyrazila od posledního sídla budějovického Gestapa v Hardtmuthově vile kolona nákladních a osobních automobilů, ve kterých prchali příslušníci Gestapa, SD a Kripa. Kolona druhý den dorazila do Zlaté na Boleticku. Z příslušníků budějovického Kripa se tohoto společného útěku prokazatelně účastnili inspektor Hennig, kriminální asistent Lifka, řidič Bauer a sekretářka Jozová. Na Šumavě také jejich stopa končí.
Do opuštěné Kendeho vily se po válce vrátil jediný přeživší Rudolf Kende. Celá rodina byla v roce 1942 deportována nejdříve do Terezína. Odtud vedla cesta manželů Josefa a Heleny Kendeových 16. října 1944 do Osvětimi, kde byli zavražděni. Erich Kende v březnu 1945 zahynul v Dachau, Otto Kende byl v posledních dnech války brutálně napaden esesmany v Mauthausenu a na následky zranění zemřel 10. května 1945. Je až neuvěřitelné, že jediným, kdo z rodiny přežil, byl tělesně postižený Rudolf Kende, o kterého se musel v Terezíně po celou dobu někdo starat. Do Českých Budějovic se vrátil 1. července 1945, ale z rodinné vily se už v září odstěhoval. Ke konci života žil v chatě v Doudlebech a zemřel 24. srpna 1958.
