Jarmila Stibicová, výrazná dáma disentu, se neúnavně zastávala pronásledovaných. A ti, kteří pronásledování organizovali, podle ní zůstávají nepotrestáni.

Jarmila Stibicová a její manžel podepsali Chartu 77 hned v první vlně. Jedni z mála pardubických disidentů se tak pro místní StB stali raritou a objektem zájmu, ale také obav. Jarmila totiž svými stížnostmi neúnavně obesílala komunistické úřady a organizovala protesty. Při zatýkání se vždy chovala neobyčejně statečně: křičela o pomoc, estébákům se vytrhávala, lehala si na zem. 

Post Bellum udílí Ceny Paměti národa od roku 2010 vždy 17. listopadu v Den boje za svobodu a demokracii. Ceremoniál z Národního divadla vysílá v přímém přenosu od 20 hodin Český rozhlas, Česká televize a slovenská RTVS. Ocenění již získalo 56 osobností – převážně váleční veteráni, přeživší holokaustu, účastníci domácího a zahraničního odboje, někdejší političtí vězni a další. Letos převezmou ocenění čtyři laureáti: chartistka Jarmila Stibicová, někdejší voják PTP František Vatzula, bývalý politický vězeň Jiří LukšíčekLivia Herzová, která prošla Osvětimí.

17. listopadu převezme v Národním divadle občanské ocenění Cena Paměti národa, bude jednou ze čtyř letošních oceněných. Udělování cen přenáší od 20 hodin Český rozhlas Plus, ČT a slovenská RTVS.  

Na unikátním záznamu z roku 1988 ze zatýkání chartistů, kteří se sešli v hospodě U Holečků u pražské Hvězdy, policisté vyvádějí ze zahradní restaurace přední disidenty: Havla, Uhla, Jirouse, Stárka a další, všechny postaví před kameru a předčítají jejich jména. Jarmila Stibicová vzdorovitě neuposlechne výzvy policisty, aby se postavila před kameru, sedne si ke stolku pod strom a odvrací tvář. Estébák přesto předčítá z její zabavené občanky… V té době akademicky vzdělaná učitelka angličtiny, němčiny a ruštiny pracovala jako uklízečka.

Vyhozena z práce za protest

Jarmila Stibicová se narodila v srpnu 1933 v Turkovicích v okrese Pardubice. „Otec pocházel ze starého selského rodu a rodiče byli vychováni v duchu ideálů masarykovské republiky,“ začíná své vzpomínky pro Paměť národa. Vystudovala češtinu, ruštinu a angličtinu na Filosofické fakultě UK, do ledna 1970 učila na chemické průmyslovce v Pardubicích. Pak ji kvůli protestům proti sovětské okupaci ze školy vyhodili. 

Vrátím se domů?

Jarmila Stibicová jako členka přípravného výboru Klubu angažovaných nestraníků (KAN) spoluorganizovala  stávky a účastnila se jich, později v osmdesátých letech organizovala hladovku na protest proti zatčení disidenta Stanislava Devátého.

Jarmila Stibicová, 70. léta. Zdroj: archiv pamětnice
Jarmila Stibicová, 70. léta. Zdroj: archiv pamětnice

První ostřejší střet s režimem zažila v roce 1969, za rozšiřování letáků k výročí sovětské okupace byla odsouzena k šesti měsícům vězení s podmínečným odkladem na dva roky. Později, hlavně v době po podpisu Charty 77, se opakovaně ocitla v cele předběžného zadržení: „Když jsem vyšla z domu, nikdy jsem nevěděla, jestli se vrátím. Ale v zásadě jsem podstoupila jen ta zadržení,“ popisuje Stibicová. Estébáci obtěžovali i příbuzenstvo, na Jarmilu se marně vyptávali ve školce, kam chodila její vnučka, u pražských synovců se zase vyptávali na tetu: „Synovci to brali jako klukovskou romantiku, věděli, co mají dělat,“ pochvaluje si Jarmila Stibicová.

Jarmila Stibicová a lidé z Amnesty International, Praha, 80. léta. Zdroj: archiv pamětnice

Jarmila Stibicová a lidé z Amnesty International, Praha, 80. léta. Zdroj: archiv pamětnice

Uklízečkou i ve svobodném povolání

Po vyhazovu ze školy pracovala na poloviční úvazek jako uklízečka. Kromě toho soukromě doučovala angličtinu, výuku provozovala jako svobodné povolání, k tomu ale potřebovala povolení pardubického městského národního výboru. Po druhé svatbě, první manželství skončilo rozvodem, opustila místo uklízečky, zůstala jako žena v domácnosti a ve svobodném povolání jako učitelka jazyků. Po podpisu Charty v roce 1977 povolení, které se muselo každý rok obnovovat, už nedostala. Chartu podepsal i její manžel.

„U každého to byla otázka volby a priorit. A pro mě bylo důležité, abych žila v souladu sama se sebou.“.

Drsný zážitek ve věznici

Jarmila Stibicová, 70. léta. Zdroj: archiv pamětnice
Jarmila Stibicová, 70. léta. Zdroj: archiv pamětnice

Po zorganizování hladovky za Stanislava Devátého ji zatkli a odvezli k prohlídce do pardubické ženské věznice, zde se dostala do rukou sadistické dozorkyně. Jarmila jí řekla, že je po gynekologické operaci, dozorkyně ji přesto nechala stát nahou na betonu, dělat dřepy v roznožení apod. Podmínky, které ve věznici viděla, podle ní byly podstatně horší, než v kancelářích StB. „U těch estébáků alespoň určitý respekt byl,“ poznamenává.

Soud nakonec stíhání hladovkářů zastavil a vše skončilo pouze pokutami. Druhou polovinu osmdesátých let si pamatuje jako dobu, kdy se ve společnosti zvyšovala odvaha. Rostla prý i solidarita lidí. Přicházeli za ní zájemci o podpis např. Několika vět. V kostelích mnozí faráři během tzv. Palachova týdne již odvážně vyslovovali přímluvy za Jana Palacha.

Jarmila Stibicová, 1989. Zdroj: archiv pamětnice

Jarmila Stibicová, 1989. Zdroj: archiv pamětnice

 

Estébáci se nám dodnes chechtaj

V hodnocení lidí, kteří udávali StB, je paní Stibicová spíše zdrženlivá. 

„Nejvíc křičí ti, kteří proti režimu nic nedělali. Ale když udával třeba někdo z rodiny, které hrozili, že jí vezmou děti, tak to je přeci něco jiného než lidé, kteří za udávání dostávali peníze nebo to ‚ambiciózně‘ dělali dobrovolně.“

Jarmila Stibicová v roce 2016. Zdroj: Lukáš Žentel

Jarmila Stibicová v roce 2016. Zdroj: Lukáš Žentel

Jarmila Stibicová připomíná také nešťastníky, kteří pod tlakem závazek podepsali, ale pak se tím trápili a snažili se ze spolupráce dostat. Podle ní je ovšem nejhorší, že ti, kteří to celé organizovali, skončili s vysokými penzemi: „Chechtaj se nám. Estébáci zůstali nepotrestaní a vězni z padesátých let živoří. I chartisté leckdy dostali žebrácké důchody,“ připomíná Stibicová. 

Nahrávání vzpomínek, 2015. Zdroj: Post Bellum
Nahrávání vzpomínek, 2015. Zdroj: Post Bellum
 

Po roce 1989 zasedla v pardubickém zastupitelstvu za Občanské fórum, působila v Amnesty International, živila se překládáním a vyučovala na gymnáziu a konzervatoři.

Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a přečtěte si další.