Od konce 60. let organizovala stávky, hladovky, rozšiřovala letáky či petice. Během následujících dvou dekád normalizace ji mnohokrát zatkli a vyslýchali příslušníci StB, odsouzena byla naštěstí jen podmínečně. Kvůli odporu proti sovětské okupaci z let 1968 a 1969 ji vyhodili ze zaměstnání. Když podepsala Chartu 77, mohla tato vzdělaná žena a středoškolská učitelka jazyků už jen uklízet.
V roce 1989 přivezla do Pardubic první zprávy o revolučním vření v Praze a stala se zde jedním z organizátorů protestů a demonstrací. Průsobila v Občanském fóru a na dlouhá léta spojila svůj život s Amnesty International. Za svou celoživotní obětavou činnost získala v roce 2021 Cenu Paměti Národa.
Podmíněný trest a vyhazov ze školy
Jarmila Stibicová se narodila v roce 1933 v Turkovicích na Pardubicku. Vystudovala gymnázium a poté Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština a ruština, později si dálkově přibrala ještě angličtinu. Pracovala jako učitelka jazyků na průmyslové škole v Pardubicích.
Intenzivně prožívala uvolnění poměrů v roce 1968, stála u zrodu pardubické pobočky Klubu angažovaných nestraníků. Se srpnovou okupací se smířit nechtěla. Po sebeupálení Jana Palacha ve škole zorganizovala dvoudenní hladovku na podporu jeho požadavků. U příležitosti prvního výročí invaze v srpnu 1969 šířila protestní letáky. Za to jí ještě téhož roku ji odsoudili na půl roku vězení s dvouletou podmínkou.
„Po odsouzení mě vyhodili ze zaměstnání na základě přímého rozhodnutí tehdejšího ministra školství Hrbka a nikde už mě jako učitelku nechtěli,“ vzpomíná pamětnice. Nastoupila tedy jako uklízečka na poloviční úvazek a zároveň soukromě učila jazyky. Po podpisu Charty 77, kterou podepsali spolu s manželem Jaromírem, jí už Městský národní výbor (MěNV) nedal povolení k další pedagogické činnosti. Vysokoškolsky vzdělaná žena pak až do sametové revoluce pracovala jako uklízečka.
Velké darebáky jsme nedokázali potrestat
V Pardubicích kromě Stibicových podepsali Chartu 77 ještě Zbyněk Čeřovský, bývalý důstojník československé armády vyhozený za nesouhlas s okupací roku 1968, a Zdeněk Ingr, jevištní technik v pardubickém divadle. Ingr ve vězení podlehl nátlaku a vydírání StB a stal se tajným agentem nasazeným přímo na Stibicovou. Mezi místními odpůrci režimu pomalu narůstalo tušení, že někdo donáší, a podezření padlo právě na Ingra, definitivní potvrzení přišlo až po sametové revoluci.
„Nikdy se konkrétně nepřiznal, ale když se podezření potvrdilo, tak ze všeho odešel. Ke skutečnosti, že už nepatří do disentu, se postavil čelem.“
Chartisté v Pardubicích (délka: 06:20)
Přestože měla Jarmila Stibicová za sebou tolik let perzekuce, projevila velmi smířlivý postoj k lidem, které StB donutila k tajné spolupráci. „Byl velký rozdíl mezi lidmi, kterým nějakým způsobem vyhrožovali, třeba odebráním dětí, a mezi těmi, kteří práskali sami od sebe a za peníze. Ti první se tím trápili a snažili se nadělat co nejméně škod, případně to na sebe rovnou řekli. O těch druhých asi nemá smysl hovořit,“ vysvětluje pamětnice svůj názor. Zásadní problém vidí spíš ve skutečnosti, že velké darebáky, kteří tento nemorální systém organizovali a řídili, naše společnost nebyla schopna ve většině případů potrestat.
Na Hrádeček jako Červená karkulka
Kromě organizování protestních akcí rozšiřovala zakázanou literaturu, například exilový časopis Listy či Tigridovo Svědectví, nebo místní samizdat. „V nejužším kontaktu jsem byla s Annou Šabatovou, Petrem Uhlem a Rudou Zemanem, což byl vedle Jiřího Rumla šéfredaktor Lidovek,“ popisuje šíři svého záběru pamětnice. Nestýkala se jen s chartisty či obecně disidenty, ale i s křesťany všech denominací nebo s ekologickými aktivisty, kteří se zprvu chtěli věnovat pouze ochraně přírody, ale kvůli nesmyslnému tlaku režimu se dostávali stále blíž k politice. Jezdila na bytové semináře například do Prahy k Ladislavu Hejdánkovi nebo do Brna k filozofce Boženě Komárkové.
Za nesmírně důležité považovala správně směrovat mladé lidi. V Pardubicích organizovala besedy s mluvčími Charty, přijeli třeba Alexandr Vondra či Lenka Marečková. S mladými lidmi z undergroundu se vydala i na výlet k Havlovým na Hrádeček. „Já sama, když jsem jezdívala na Hrádeček, tak jsem šla jako Červená karkulka s košíčkem, jako že jdu na houby,“ směje se pamětnice dnes těžko uvěřitelné absurditě doby.
O kom jsme nevěděli, měl kriminál těžší
Jarmila Stibicová se zapojila i do činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), Pomoc stíhaným odpůrcům režimu spočívala ve zprostředkování právní pomoci obžalovaným či psychické i materiální pomoci jejich rodinám. Často se totiž stávalo, že zůstaly naprosto bez prostředků. Organizaci Amnesty International poskytovala různými tajnými cestami příběhy politických vězňů. Jejich osudy se tak mohly zveřejnit v médiích jako například Rádio Svobodná Evropa.
Mnohdy už jen sama publicita jednotlivých případů zajistila odsouzeným lepší zacházení ze strany vězeňského systému.
„Několik lidí mi po propuštění přišlo poděkovat. Řekli, že to mělo smysl, protože se k nim začali ve vězení chovat slušně. Lidi, o kterých jsme se nedozvěděli, měli kriminál prostě těžší,“
Ke konci 80. let se zformovaly další organizace občanské rezistence, jako například již více politicky laděná Demokratická iniciativa nebo Iniciativa sociální obrany. V ní šlo o pomoc lidem, které se režim snažil perzekuovat sociálně nebo s pomocí psychiatrie, například zbavením svéprávnosti. V rámci této iniciativy pomohla například i Jiřímu Wonkovi, bratru utýraného Pavla Wonky. „Znala jsem se s mnoha lidmi, a tak když vznikla nějaká další aktivita, tak jsem se přidala a stala jsem se spojovacím článkem,“ objasňuje Jarmila Stibicová.
V lodičkách pěšky na Velehrad
Za jeden z nejpodivuhodnějších dní svého života označila Národní pouť na Velehrad konanou 5. července 1985 k 1100. výročí úmrtí svatého Metoděje. Na Velehrad přijel kromě kardinála Františka Tomáška i papežský legát kardinál Agostino Casaroli, aby zde slavnostně předal Zlatou růži, papežský dar věnovaný Velehradu.
V daný den jeli Stibicovi autem na místo konání, ale mnoho kilometrů před cílem zastavila je i další poutníky silniční uzávěra. Auta zůstala v polích a dál šli všichni pěšky, Jarmila v lodičkách. Na Velehradě měla StB mnoho svých příslušníků, jenže účastníků poutě přišlo tak obrovské množství, že na jakoukoli represi rezignovala. „StB si tam ani nevrzla, neměli šanci proti takové mase lidí. Ministra kultury Klusáka jsme umlčeli, sám viděl, že nemá šanci to nějak uřídit. Byl to zážitek na celý život,“ nadšeně popisuje pamětnice den plný vzájemné přátelské atmosféry.
Znám svá práva
Příslušníci StB ji preventivně zatýkali před významnými dny naší novodobé historie, jako je například 21. srpen či 28. říjen. „Mnohokrát jsem strávila noc v cele předběžného zadržení, kde mě mohli držet až 48 hodin. Občas mě estébáci pustili, a venku hned zatkli znova,“ popisuje pamětnice běžnou praxi zacházení s disidenty. Jelikož se Stibicovi nedařilo zlomit zmíněnými postupy, pokusili se je estébáci tvrdým nátlakem neúspěšně přesvědčit k emigraci v rámci akce Asanace.
Jarmila Stibicová se vždy snažila bránit všemi prostředky, které měla v danou chvíli k dispozici, a to jak fyzickými, kdy se aktivně vzpírala zatčení, tak využíváním znalostí všech platných zákonů. Když zorganizovala hladovku na podporu Stanislava Devátého, zažila po očekávaném zatčení otřesné zacházení od bachařky v pardubické ženské věznici. „Estébáci věděli, že znám svá práva a po každém zákroku posílám stížnosti na Úřad vlády nebo na Inspekci ministerstva vnitra, a byli proto obezřetnější, ale v té věznici se mnou zacházeli mnohem hůř,“ vzpomíná s hořkostí pamětnice.
Nicméně na konci 80. let se nálada ve společnosti začínala pomalu měnit. „Dřív se lidi báli podepisovat petice, a najednou za mnou přicházeli a chtěli podepsat Několik vět,“ vypráví pamětnice.
Volali jsme o pomoc, nikdo nepřišel
Jarmila Stibicová byla 17. listopadu 1989 na shromáždění na Albertově. Od průvodu, který šel směrem na Národní třídu, se s přáteli na Karlově náměstí odpojila, tehdy prý nepředpokládali, že by zrovna tato demonstrace mohla přinést nějaké změny ve společnosti. Nicméně o událostech na Národní třídě měla informace z první ruky, které všemi způsoby šířila. Rozhodla se, že její místo je v Pardubicích, protože bylo potřeba, aby se k Praze přidaly i další regiony.
Stala se jedním z organizátorů prvního večerního shromáždění v pardubickém divadle v pondělí 20. listopadu, jehož se ale zúčastnit nemohla. Na cestě do divadla ji i manžela totiž estébáci zatkli.
„Sebrali nás násilím, prali jsme se s nimi. Volala jsem o pomoc, ale nikdo nepřišel, lidi měli pořád ještě strach. Takže jsme tu noc strávili ve vězení.“
Další den byli volní a mohli se zúčastnit shromáždění před divadlem. Sametová revoluce se rozběhla i v Pardubicích.
Jarmila Stibicová se stala členkou Občanského fóra (OF) a zasedla v městském zastupitelstvu, kde se stala předsedkyní bezpečnostní a školské komise. Exekutivní funkce v politice ji nelákaly. Přesně po dvaceti letech od vyhazovu se vrátila zpět k pedagogice. Učila na gymnáziu a na konzervatoři, věnovala se překladům. Nyní je v důchodu a jako takřka celý život bydlí v Pardubicích.
Pokud to okolnosti dovolí, neváhá podpořit jakoukoli aktivitu ve prospěch zlepšení společenských poměrů. 17. listopadu 2021 si bohužel ze zdravotních důvodů nemohla převzít Cenu Paměti národa. Dva týdny poté měla promluvit při slavnostním otevření Institutu Paměti národa. To se však nekonalo kvůli toho času sílící vlně pandemie koronaviru. Nadále však doufáme, že ještě letos paní Jarmilu Stibicovou v nové pardubické expozici přivítáme.
