Jízda autem u středočeské obce Milovice – Boží dar stále v některých úsecích připomíná tankodrom. Na betonových panelech, po kterých jezdily sovětské tanky, dostávají osobní auta zabrat. Nejhorší je to v místě, kde cesta míjí zcela vybydlený panelák…

Redakce Paměť národa žije díky drobným darům z Klubu přátel Paměti národa. Srdečně do něj zveme! Přidejte se k lidem, kteří posílají třeba stokorunu měsíčně, každý podle svých možností. Získáte mnoho zajímavých příležitostí k výletům, setkáním, besedám, procházkám za příběhy. Děkujeme. Přihlásit se můžete zde .

„Nashledanou a už se nikdy nevracejte! Zachvatčiki!“ volali obyvatelé a někteří i hrozili pěstmi na okupační sovětské vojáky, kteří po jednadvaceti letech opustili naše území. Odsun více než sedmdesáti tisíc sovětských vojáků byl završen 21. června 1991, kdy hranice Československa překročil poslední transport.

Redakce Paměti národa přináší reportáž z míst, která obývali okupanti. Pátrali jsme ve svědectvích pamětníků, archivech a i dobových zprávách médií, abychom rekonstruovali, jak to ve skutečnosti s odsunem sovětských vojsk z našeho území bylo. A jak tyto události vnímají v současném Rusku?  

Paměť národa došla k jednoduchým závěrům: zásadní role při vyjednávání o odsunu se v médiích neoprávněně připisuje hudebníkovi Michaelu Kocábovi. Důležitější političtí aktéři přitom ustupují do pozadí, zaslouží si však pozornost. Je to především trio osobností z tehdejšího ministerstva zahraničí: Jaroslav Šedivý, Luboš Dobrovský a Jiří Dienstbier. A jak se na odsun svých vojsk dívají v dnešním Rusku? Těžko říci, žádný relevantní průzkum neexistuje. K dispozici je pouze průzkum k roku 1968, ze kterého vyplývá, že se zvyšuje počet lidí považujících okupaci za oprávněnou a chování české společnosti za nevděk. Podle současných ruských propagandistů se ruská vojska vrátí a vděčnost si vynutí. Dnešní kremelská média předkládají především vítězství SSSR nad „fašismem“ jako jeden z hlavních zdrojů ruské národní hrdosti. Odstraňování sovětských památníků považují za provokaci, projev nevděku, rusofobie a za činy hodné trestu. Ze zmíněného průzkumu vyplývá, že více než třetina Rusů považuje okupaci v roce 1968 za správnou, jednalo se prý o „bratrskou pomoc“. Pětačtyřicet procent dotázaných o okupaci Československa nevědělo vůbec nic. 

Jestli v nějaké oblasti nabrala situace po listopadu 1989 v tehdejším Československu opravdu rychlou změnu kurzu, byla to zahraniční politika. Prvním cílem nového osazenstva Černínského paláce se stal co nejrychlejší odchod okupačních sovětských vojsk.

Už 3. prosince 1989 označila československá vláda srpnovou invazi v roce 1968 za protiprávní a navrhla zahájit jednání o postupném stahování sovětských vojsk z Československa. Protiprávnost vstupu vojsk Varšavské smlouvy odhlasovalo 12. prosince i Federální shromáždění.

„Nebylo ani potřeba, aby to někdo jako hlavní téma pojmenoval, bylo to prostě naprosto jasné,“ vzpomíná Dana Huňátová, dlouholetá česká diplomatka, která na ministerstvo zahraničí přišla 11. prosince 1989 spolu s čerstvě jmenovaným ministrem Jiřím Dienstbierem a jeho kolegou z disentu, nově poradcem a také hlavním stratégem odsunu Jaroslavem Šedivým. 

Sovětští důstojníci v Městě Libavá na snímku z archivu Jindřicha Machaly. Zdroj: Paměť národa
Sovětští důstojníci v Městě Libavá na snímku z archivu Jindřicha Machaly. Zdroj: Paměť národa

Za odměnu na lov do Nigérie 

„Akce odsun“ začala hned, jak to bylo možné. Nahrála tomu cesta do Moskvy dojednaná ještě komunistickou vládou na prosinec 1989. I když se politická situace zcela otočila, nový ministr Dienstbier chtěl termín jednání naplánovaný na 21. prosince zachovat – právě s cílem otevřít se Sověty téma odsunu. 

Zaujal vás tento text? Chcete se s námi vydat za příběhem odsunu sovětské armády a za lidmi, kteří v něm hráli klíčovou roli? Nebo se podívat na dosud nepublikované video z odsunu jičínské sovětské posádky? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!