22. února se ruská vojska rozjela přes hranice Ukrajiny do separatistických oblastí a poté napadla celou sousedící zemi. U nás jsme se před tím velmi často utápěli v antagonismech a starých bitvách, jejichž kořen vězí v brutální historii Evropy 20. století. Některé tyto bitvy vedla česká politika ve veřejném prostoru dokonce navzdory svým mezinárodním smlouvám a deklaracím. Šlo především o kolektivní vinu národů, princip tolikrát už odsouzený, a přesto znovu vytahovaný do veřejné debaty, zvlášť v politicky vypjatých situacích, jako jsou volební kampaně.
Až donedávna u nás například platilo – když nemáš uprchlíka, vraž tam Sudeťáka. Aby bylo jasné, že nemluvíme o hluboké minulosti, stačí si připomenout, že na tuto strunu zahrál prezident Zeman ještě při jmenování ministra zahraničí Jana Lipavského na konci minulého roku. Zeman se tak znovu chopil tématu, které mu výrazně pomohlo s výhrou v první i druhé prezidentské volbě. S tím rozdílem, že v roce 2013 posloužili jako strašák sudetští Němci a v roce 2018 uprchlíci nebo chcete-li migranti.
Soupeři Schwarzenberg a Drahoš po kobercovém náletu lží spojených s těmito otázkami ztratili šanci na výhru, nebo dokonce na rovnocenné finále.
Lež, která využívá strach, je totiž vždycky účinná.
Česko-německá deklarace přitom v roce 1997 jasně řekla, že otázky minulosti nemají zatěžovat budoucnost. Sice si každá ze stran ponechala část svého řekněme „interpretačního rámce,“ ale nic nemělo bránit další společné cestě. Mimo jiné díky deklaraci vznikla řada užitečných a naprosto potřebných aktivit typu Česko-německého fondu budoucnosti a Česko-německého diskusního fóra.
Pak ale na přelomu století přišla poměrně razantní změna a národnostní kartu začaly využívat dokonce i největší politické síly v Česku.
Pokud si ale na fenomén kolektivní viny a na averze vůči jakémukoli národu nedáme pozor, mohou nás podobné debaty a vnitřní rozbroje potkat znovu právě i v situaci současné agrese ruského státu vůči Ukrajině.
O tom všem bude řeč v posledním díle podcastu Dobrovský & Šídlo. Vrátíme se k atmosféře okolo schvalování Česko-německé deklarace v roce 1997; připomeneme, že se na její přípravě podílel významný diplomat, který shodou okolností dnes pracuje v Kanceláři prezidenta republiky; poslechneme si, co o deklaraci tehdy soudil Václav Klaus; a Jindřich Šídlo přidá vzpomínku, jak se při fotbale ocitl v tvrdé bitce s budoucím německým ministrem zahraničí Joschkou Fischerem.
