Česká ústava měla štěstí na své autory a stejně tak Ústavní soud ČR vzniklý takřka před třiceti lety měl štěstí na svou zakladatelskou sestavu. Jan Kysela k tomu podotýká:
„V zásadě je vždycky důležité, kdo se stane prvním reprezentantem nové instituce.“
„Jestli začínáte s ombudsmanem Otakarem Motejlem nebo s někým jiným, jestli je prezidentem Václav Havel nebo někdo jiný a jestli se prvním předsedou Senátu stane Petr Pithart a podobně... A také v tomto případě záleželo na tom, kdo byli ti první soudci, z jakého prostředí a s jakým étosem přišli.“
Profesor Kysela například připomíná roli Vojtěcha Cepla, jednoho ze spoluautorů české ústavy a ústavního soudce ze „zakladatelské gardy“ z let 1993–2003: „Měl vliv na ústavu v tom smyslu, že je dost obecná a stručná. Což v některých kontextech je ku prospěchu, protože se do ní spousta věcí vejde a nemusíme ji měnit. Ale když do té ústavy dosadíte Miloše Zemana, pak je otázka, jestli je to takto ku prospěchu věci.“
„Občas jsem k profesoru Ceplovi chodil na rozumy,“ dodává Jindřich Šídlo. „Bavili jsme se o tom, jestli ústava není příliš stručná, jestli tam některé věci jako lhůty nechybí. A on říkal:“
„To není návod na automatickou pračku! To je prosím pěkně ústava!“
„V posledních třiceti letech se zřejmě nejdůležitější nálezy a rozhodnutí ústavního soudu týkaly voleb. Roku 2001 byl například ústavním soudem částečně zrušen pokus opozičně smluvních stran ODS a ČSSD o pokoutnou změnu poměrného volebního systému do poslanecké sněmovny za systém skrytě většinový. Podobně důležitým rozhodnutím ústavního soudu bylo zrušení jednorázového zákona o zkrácení volebního období po pádu Topolánkovy vlády z roku 2009, který především nevnášel do ústavního pořádku žádnou novou obecnou normu. Rozhodnutí ústavního soudu, vydané prakticky uprostřed rozjeté volební kampaně, ovšem politici zleva doprava přijali s těžko skrývanou nevraživostí.“
Jan Dobrovský také připomíná důležitou a velmi konfliktní kauzu rovněž z klíčového roku 2001 mezi prezidentem Václavem Havlem, tehdejším premiérem Milošem Zemanem a končícím guvernérem ČNB Josefem Tošovským. Šlo o to, zda prezident má právo bez kontrasignace sám jmenovat guvernéra centrální banky, na základě Havlova rozhodnutí se jím pak stal Zdeněk Tůma. Tím ovšem třenice okolo národní banky nekončily. Jan Dobrovský připomíná dnes poněkud zapomenutou kauzu novelizace zákona o ČNB z téže doby:
„Vláda si připravila nový zákon o centrální bance, který měnil pravidla jejího fungování – způsob jmenování členů bankovní rady, guvernéra a viceguvernérů. A to celé šlo ve dvou podáních na ústavní soud. A ten zamítl nejen stížnost vlády kvůli kontrasignaci premiéra, ale zrušil i některá ustanovení nového zákona, který by znamenal vlastně narušení autonomie centrální banky.“
Jinou věcí je, že výsostné právo prezidenta jmenovat guvernéra ČNB se i po Havlově éře nemuselo mnoha lidem v české politice líbit. Jindřich Šídlo připomíná jakýsi „zákon schválnosti“ platný pro dopady rozhodování ústavního soudu často zřetelné až po letech, kdy se situace vládních a opozičních aktérů prohodí:
„Věci, na které si stěžujete u ústavního soudu, se často nakonec obrátí ve váš prospěch. A obráceně.“
Proč se politikům často nelíbí rozhodování ústavních soudců a proč je to vlastně pochopitelné? Jaké fungují ústavy a ústavní pořádky v Izraeli nebo v Maďarsku? Jaké postavení měl ústavní soud za meziválečného Československa? A proč je varující příklad Výmarské republiky, která doplatila na obcházení ústavy parlamentní většinou? To vše se dovzíte v podcastu Dobrovský & Šídlo s ústavním právníkem Janem Kyselou.
